Tuto otázku si po staletí kladou nejen teologové, ale i obyčejní lidé, vy, já…. a z různých reakcí a rozhovorů soudím, že nás opravdu není málo….
Pro někoho je Bůh Něco kolem nás…. vyšší moc, energie, síla přírody… možná a svým způsobem od všeho trochu. I když – ono je výstižnější věřit v Boha jako v někoho konkrétního, než se rozplynout v nicneříkajícím „něcismu“ (jak to nazval jeden známý kněz 🙂 )…
Pro Židy byl Bůh – Jehova – někdo, jehož jméno nebyli ani hodni vyslovit. Někdo veliký, hrozný, někdo, kdo přicházel jako mstitel, kdo za ně bojoval ve válkách, kdo smetl faraonovo vojsko do moře.
Ježíš nám říká, že Bůh je Láska, náš Otec. Dobrý Otec. Někdo, skrze něhož vše povstalo, Tvůrce, milující dokonalá bytost. Bůh, který nepřichází ani ve vichru, ani v bouři, ani v jiných živlech…ale přirovnává ho k mírnému vánku, který zaslechneme pouze tehdy, když se sami v sobě ztišíme…
Ono je těžké představit si někoho jako Lásku…
Ráda bych vám tento příměr představila na jednom biblickém příběhu – příběhu o marnotratném synovi. Můžete si jej najít v Lukášově evangeliu – LK 15, 11-32. Vypráví o otci, který měl dva syny. Mladšího přestalo bavit žít v otcově domě a pracovat, proto otce požádal, aby mu dal část majetku – dědictví – které připadá na něj. Pak odešel do cizí země, kde svůj díl majetku prohýřil v nevěstincích a propil. Když už neměl ani co jíst, přijal práci u jednoho sedláka – pásl vepře. Ale i tak měl velký hlad a živil se jen lusky, které žrali vepři. Šel do sebe a řekl si: „I ten poslední nádeník mého otce má chleba nadbytek a já tu hynu hlady. Půjdu, odprosím svého otce a budu u něj pracovat jako nádeník.“
Otec svého syna denně vyhlížel a když ho uviděl přicházet, rozběhl se mu naproti a objal jej. Syn mu padl k nohám a řekl: „Otče, nejsem už hoden nazývat se tvým synem. Přijmi mě proto jako svého služebníka.“ Ale otec zavolal sluhy a nakázal jim: „Přineste drahý oděv a opánky, na ruku mu dejte prsten a zabijte vykrmené tele… a radujte se, neboť tento můj syn byl mrtev a znovu žije, ztratil se a je znovu nalezen.“
To se ovšem nelíbilo jeho staršímu bratrovi. Stál uraženě venku a odmítal jít dovnitř. Vyčítal otci, že on nikam neodešel, poctivě denně dřel, aby rozšířil rodinný majetek – a TENTO, který prohýřil všechno, co dostal, se teď veselí. A otec mu shovívavě domlouvá: „Synu, všechno co je mé, je i tvé, jsi tady doma a jsi můj milovaný syn. Ale tvůj bratr byl mrtev a zase žije…“
Tolik tento příběh. Docela obyčejný – z dnešního pohledu. Ovšem je nutno se na něj podívat v kontextu doby, ve které jej Ježíš vyprávěl. Tehdy, jak známo, vládl v židovsých rodinách patriarchát. Otec byl doma „vládcem“. Neexistovalo, aby dítě – syn – požadovalo něco tak opovážlivého, jako svůj díl majetku ještě za otcova života. Jakoby tím říkalo, že otec pro ně zemřel – a to byla velká potupa a ostuda pro každého rodiče. Přesto otec bez námitek díl majetku synovi vydal.
Dále – syn svůj díl majetku v krátké době prohýřil – a to způsobem docela šíleným i na dnešní dobu – a že ten díl majetku asi nebyl zrovna malý. Nakonec syn skončil jako pasák vepřů – namítnete, práce jako každá jiná. Omyl – vepř byl a je pro Židy nečisté zvíře – a nečistý je i ten, kdo vepřové pojídá. Takže pro onoho syna opravdu hodně potupná lekce – už tím, že nemá dosytosti ani toho žrádla, které žerou jen nečistí vepři. Syn tedy jde do sebe – pozná svůj omyl a chce svůj hřích odčinit tak, že bude pro otce pracovat, ne jako syn, ale jako služebník.
Vrací se domů… a otec? Denně svého syna vyhlíží – syna, který jej tak potupil a který by pro každého jiného otce byl mrtev (tak, jako dal syn najevo otci, že je pro něj mrtev). A poslední, na tehdejší dobu naprosto nemyslitelná věc – otec BĚŽÍ vstříc svému synovi. Krok, který otec nikdy neudělal ani v případě, že by nedošlo k tak osudné roztržce jako v tomto případě. Potupný krok pokorné lásky – bezmezné lásky otce k synovi. A otec nejen že mu běží naproti, ale PŘIJÍMÁ JEJ ZPĚT JAKO SVÉHO SYNA.
V tomto kontextu už možná chápeme trochu lépe, jakou lásku měl Kristus na mysli. Bezmeznou, odpouštějící, nekonečnou.
A další důkaz lásky Boha k nám – „dal svého jediného syna na smrt, aby nás zachránil.“ Kdo z nás by byl schopen obětovat své dítě za život někoho jiného?
Dalším problémem možná bývá slovo Otec – křesťanští psychologové tvrdí, že přijmout Boha jako milujícího Otce mají problém především lidé, kteří nikdy ve vlastní rodině milujícího otce nepoznali – ať už proto, že chyběl úplně, nebo proto, že otec byl despota, tyran, člověk s příliš velkými nároky, člověk, který neumí projevovat city druhým….
Ostatní synonyma pro Boha už pro nás jsou vcelku pochopitelná – Stvořitel, Všemohoucí… atd.
Každopádně bych ráda vyvrátila představu senilního dědečka na obláčku, jak klimbá nožičkama a přitrouble se usmívá – a mne si ručičky nad tím, jak dobře tento svět udělal.
Naopak – mám za to, že Jeho síla je ohromující a ve svém díle neustává… naopak tvoří pořád.
A kdo je Bůh pro mě? Opravdový milující Otec, Někdo, před kým mám přirozený respekt, ale zároveň vím, že není NIC, co by mi neodpustil, když o to budu já sama stát, a že všechno, co se v mém životě děje, (ať už to dobré nebo to zlé) má svůj důvod – a většinou velmi záhy poznávám, že velmi dobrý důvod. Naučila jsem se Boha ze svého rozhodování a života nevyčleňovat (ono to ani dost dobře nejde) – naopak, žít s Ním – jakkoliv to zní nepochopitelně – je pro mě velmi osvobozující. Ano – pro někoho jsem možná slaboch, který se bojí žít svůj život sám, který musí mít nějakou berličku… ale tak to není.
Pro mě je život s ním jako cesta s někým, komu důvěřuji a na koho se můžu spolehnout – nejsem nikdy sama a i kdyby se na mě vykašlali úplně všichni – on ne. A to je pro mě velmi důležité.
Tak – vyčerpávající teologickou odpověď na otázku Kdo je Bůh jste ode mě nedostali…. jen jste dostali malé biblické přiblížení a odpověď na otázku, kým je Bůh pro mě… 🙂
Napsal/a: Ájík
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (58 vyjádření)
Ájííku, krásný článek, souhlasím s ním.
četla jsem že jste z moravskoslezského kraje, odkud přesně?
Já jsem z Havířova
Jana
Marti, v podstatě to vidíme velmi podobně…
No právě… Nejde o to okamžitě každé příkoří oplatit stejně… Mě osobně spíš šlo jen o to, jak se smířit s tím, že onen člověk si odmítá přiznat, že opravdu někomu ublížil a ubližuje… A jak toho dosáhnout, aby si to konečně přiznal, a právě to uvědomění by ho pak vedlo k omluvě a prosbě za odpuštění… Nebo jinak řečeno – spousta z nás to v sobě má a když něco provede, dřív či později se za to omluví, kaje se, sype si popel na hlavu apod. A pak tu jsou ti druzí, ubližují a jsou hluší a slepí… A na takového narazit je prostě neštěstí…
Já vím, že přirovnání s dětmi je naivní a zjednodušené. Myslím to ale tak, že při řešení nějakého problému, provinění, špatného činu, nejde o to vychrlit na provinilce přiměřenou míru zla, která odpovídá zlu, jež způsobil. Jde o to, aby si on sám uvědomil, že někomu ublížil. Slepě odpouštět komukoliv cokoliv, to křesťanství nehlásá.
Danielo, odpuštění má mnoho podob… Když bych se vyjádřila ke tvému přirovnání – neboť i v tomto případě mohu sáhnout do osobních zkušeností – jinak se odpouští desetiletému synovi, který rozbije míčem při hře sousedovi okno. A před jinačí způsob odpuštění byla u nás postavena maminka, jejíž syn fyzicky napadl a zbil mladšího spolužáka, protože se mu líbil jeho mobil a on mu ho nechtěl dát… Ale maminka na to vyzrála, došlápla si na rodiče zraněného kluka s tím, že si to beztak zasloužil, protože toho jejího chlapečka tím mobilem provokoval…
Myslím, že o způsobu odplaty „oko za oko“ taky nikdo nemluvil, ani já ne… Ale přiznám se, že jsem jenom člověk, jsou formy utrpení, kde bych odpuštění hledala jen velmi těžce a možná ne vždycky bych ho našla…
Jovanko 🙂
Lien, moc děkuji, jsem ráda, že se ti příspěvek líbil 🙂
Tak jsem to jakž takž prokousla až sem. Ájíku, krásně napsaný článek. Já nejsem věřící, ale věřím na reinkarnaci, karmu, ale i tomu, že mi bude odpuštěno,pokud o to budu stát.Možná mnoha lidem dělá prostě problém to slovo Bůh, mylsím že i mě. A k té berličce bych jenom napsala, že pokud někomu umožní pohybovat se, tak by byl hlupák, kdyby ji nepoužil a zůstal sedět na místě.
Ještě, snad teprve podruhé jsem dala plný počet.
Daniello, děkuji, přirovnání odpuštění rodiče dítěti je na místě.
Jistě, připouštím, že článek je asi jednostranný… však jsem se do něj pouštěla s jistými obavami 🙂
Ale jiný asi ani být nemůže,to by pak muselo být nezávislé pojednání – a to v případě věřícího moc nejde 🙂 Však ani teologové nenašli odpověď na otázku Kdo je Bůh… jak bych mohla já ? ;))
Děkuji za kometář 🙂
Daniello, ale to asi byl záměr, aby článek byl jednostranně zaměřený?
Myslíš, že se tu „hodně lidí“ pohoršuje nad odpuštěním? Mi to tak nepřijde. Ale to je možná věc názoru….
Po přečtení článku a diskuze mám dost smíšené pocity. Ájíku, článek je zajímavý, ale přecejen mi připadá hodně jednostranný. Asi bych neměla odvahu pustit se do psaní na tohle téma.
A k diskuzi: Proč nejvíce lidí pohoršuje odpuštění, tomu nerozumím. Princip „oko za oko“ je hodně barbarský. Představte si, že třeba vaše desetileté dítě něco provede a pak přijde s tím, že je mu to líto. Většina lidí mu to odpustí a ještě je třeba pohladí. Když provede něco hodně špatného, dostane třeba trest. Ale ten by měl být takový, aby si uvědomilo, že udělalo něco špatného. Ne takový, aby se jeho „zlo“ vyvážilo stejnou dávkou „zla“ směřovanou k němu. Přece není možné, když nám někdo ublíží, abysme se snažili ublížit zase my jemu. I když leckdo to tak dělá, nezdá se mi to zrovna jako dobré řešení.
Martinko, klidně to probírej a piš 🙂
Myslím, že je hodně bolestné, když zásadní a důležité věci, které tě trápí, člověk musí v sobě dusit a prát se s tím, aniž ví, jak.
Ali, tu pohádku zbožňujeme:-)))))))))))))))
Máš pravdu, proto jsem to chtěla probrat, abych pochopila i pohled zvenčí, a v důsledku, všechno je prostě tak, jak má a co tě nezabije, to tě posílí:-)
Martinko, nějak jsem to předtím rychle přelítla a až teď jsem dočítala pozorněji…. s tvou větou „já ti snad nesahám ani po kotníky…. “ co blázníš trdýlko? :)))
Kopance a chyby děláme úplně všichni a já mám se sebou často taky velké problémy – opravdu 🙂 Naopak, já to vnímám tak, že kdyby i nevěřící lidé byli trochu otevření a v srdíčku tak v pohodě, jak na mě působíš ty (a spousta z vás tady), bylo by to jednodušší 🙂
Jestliže ti někdo ublíží takovým způsobem, jak píšeš, bylo by s podivem, aby v tobě nezůstaly stopy… a dokud té osobě neodpustíš ty a ona tě nepožádá o odpuštění s tím, že je jí to opravdu líto – pak nevěřím, že zůstane úplně nez odplaty… tady bych si zas vypůjčila citátek z Anděla Páně: „Já vím, co mi chceš říct Mařenko – Miluj bližního svého. Ale blbce ze mě nikdo dělat nebude.“ Bůh je milující a milosrdný, ale taky spravedlivý.
Jo, babofko, ale já nemám z ničeho strach, nepostrádám ani vlastní názor…. co když jsem k němu došla po dlouhých úvahách, četbě, přemýšlení a třeba i trochu bolestnou cestičkou? 😉 Ani zodpovědnosti se nezříkám – rozhoduji za sebe i svou rodinu sama, akorát že svá rozhodnutí „konzultuji nahoře“ 🙂 – ale rozhodnout se stejně musím sama, se všemi důsledky. Tak jako ty ses zodpovědně rozhodla (a jde vidět, že o tom také přemýšlíš) pro život bez Boha (nebo chceš-li, bez organizace), tak já jsem se zodpovědně rozhodla pro život s Bohem, to je celé 🙂
Alenko, děkuji:-)
A ještě – babofko, o tom to je, není důležité, co říkám, ale JAK žiji, jak se chovám – a v tom vidím i u křesťanů velký handicap…. ovšem jsme všichni jen lidé, že jo 🙁
Holky :)) Moc děkuji všem za komentáře… tedy, nečekala bych ani ve snu, že jich bude tolik ;)) A vůbec mi to nevadí.
Jsem ráda, že Jovanka a Pamina to pochopily správně… babofko ,Martinko, ono tam bylo důležité to „pokud o to já sama stojím“ . Někdo může žít ve falešném pocitu vlastní dokonalosti a ani si NEPŘIPUSTÍ, že mohl někomu ublížit… Bůh odpouští všem, kdo své hříchy poznají uznají a opravdu a velmi jich litují… .což asi předpokládá i to, že jdou za tím, komu ublížili a prosí o odpuštění – TO je důležité – a ne, že budu „lítat“ pětkrát týdně do kostela, drmolit růžence a bude mi odpuštěno, i když JÁ své hříchy vůbec nevidím…. takové osůbky se mi taky příčí a sama mám taky docela problém je vydýchat – to přiznávám. A s těmi, co nejvíce vykřikují…. řekla bych, že jsou jich dva typy – jedni, kteří i přesto „vykřikování“ jsou v hloubi srdce pokorní a dělají to opravdu pro slávu Boží – a pak ti druzí, jak píšete, přesvědčení o své vlastní neomylnosti a dokonalosti, jak někdo řekl – papežštější než sám papež a ti mají patent na rozum – a ti mě taky prudí… no jo, ale co s nimi že 🙂
Jinak mě těší, že vyjadřujete své názory, jsem ráda a myslím, že diskuse v tomto je na místě….
Padmé, pokračovat se pokusím… a vůbec mi nevadí, jestli jsem pro někoho slaboch 🙂 – já Boha ve svém životě vnímám jako velkou sílu a i když já sama ze sebe určitě slabá jsem, díky Němu mám sílu „ke všemu“ – tak to vnímám a nikdo anonymní na tom nic nezmění :))
A ještě k odpuštění – Jovanka to napsala hezky, člověku se opravdu uleví. Nehledě na to, že odpuštění má uzdravující moc i vůči nám samotným – zášť k někomu může být břemenem, které s sebou taháme životem , může nám způsobit i fyzické onemocnění. Ovšem je pravda, že někdy je odpustit hrozně těžké a někdy to chce léta… někdy se dá odpustit, ale způsobené zranění se úplně uzdravit nedokáže… i v tom vás, holky, úplně chápu, někdy je to prostě cesta na celý život.
Babofko, právě ti, co vykřikují do světa cokoliv, jsou ti, co mají to máslo na hlavě největší….
Matildo :-))
blbost………………:-)))))))))))))))))
Jovanko, jsou. Ale já právě (vždycky naivně) očekávám, že právě v řadách těch věřících a k víře hrdě se hlásících, budou ti hodní, spravedliví, poctiví, slušní,… Že budou prostě JINÍ, lepší!!!
A znemožňují nejen sebe, ale právě i tu víru….
ale takoví jsou ve všech náboženstvích i mezi bezvěrci.
Mobile Sliding Menu