Jsou jiné?

„Jé, mami, proč je ta holčička tak divná?“, vykřikne vaše malá treperenda, když se ve „vašem“ Mateřském centru objeví maminka s handicapovaným dítětem. A vy najednou nevíte kam s očima. Máte své dítě okřiknout, aby si holčičky nevšímalo? Nebo to přejít mlčením a honem to zamluvit? Nebo se té paní omluvit?

Ale proč? Vždyť ta otázka byla naprosto přirozená a bezelstná a je třeba na ni stejně přirozeně odpovědět. „Holčička je trochu jiná, protože některé děti se trochu jiné narodí. Některé věci dovedou stejně jako ostatní a jiné jim jdou hůř.“ Možná bude následovat otázka „A můžu si s ní hrát?“ Jistěže ano. Kdyby děcko nepatřilo do kolektivu, nevzala by ho maminka mezi jiné děti. Ale třeba se můžete maminky zeptat, nebude-li jí to vadit. A to je první krok k navázání nové, pravděpodobně zajímavé známosti.

U nás v Motýlku máme tzv. Klub rodičů. Rodiče (tedy většinou maminky) dětí s různými handicapy si tady za přítomnosti psychologa vyměňují zkušenosti nebo si třeba jen postěžují na různé trable. Nedávno sem přišla na návštěvu jedna z bývalých dobrovolnic a žádala o radu. Pracuje s těžce postiženými dětmi a neví, jak se chovat k jejich rodičům. Tato trochu neobvyklá otázka ze strany absolventky speciální pedagogiky nás přivedla k tomu, že jsme si uvědomili, že je to tak. Hodně lidí s námi nekomunikuje, protože se nás bojí dotknout třeba dotazem na postižení našeho dítěte. I v rámci širší rodiny jako by to bylo tabu, o kterém se nemluví.

Ale proč ne? Samozřejmě jsme často citlivější na chování okolí a hlavně na pojevy nevraživosti a určitě by mi značně vadil výslech typu „pavlačová drbna“. Ale zdravý zájem nevadí, spíš naopak potěší. Má čtrnáctiletá handicapovaná dcera Lucka překypuje láskou. A tak s ní denně bojuji při cestách do a ze školy, aby neobjímala všechny lidi čekající s námi na autobus, aby se nesnažila hladit všechny malé děti, které potká a už vůbec, aby nikoho cizího nelíbala. Zatím je má snaha marná, a proto mě těší, že většinou lidé řeknou: „Mně to nevadí,“ a s Luckou normálně komunikují, odpovídají na její, často dotěrné, otázky. Stejně tak, a ráda, odpovídám já každému, kdo se zeptá, co jí je. Díky své dceři už jsem vyslechla i řadu příběhů jiných maminek postižených i zdravých dětí, kterým často chybí možnost si popovídat.

A tak, prosím, berte toto zamyšlení jen jako takové menší doporučení, jak se chovat ve vztahu k maminkám handicapovaných dětí. Nejsem psycholog, takže ze mne mluví pouze zkušenost. A pokud chcete několik konkrétních doporučení, možná varování před zakořeněnými předsudky, tak zde jsou:

• Handicapované dítě není nemocné. Je jen jiné než ostatní. Takže vaše děti se nemusí bát si s ním hrát.
• Přestože si tyto děti většinou dost užily při různých lékařských vyšetřeních, nejsou to žádní „chudáčci“, které je třeba litovat. Většinou jsou to děti šťastné, i když jejich představa štěstí je možná trochu jiná než u ostatních dětí.
• Nedovolte, prosím, svým dětem, aby se jim pro jejich „jinost“ posmívaly. Snaží se, ale jsou nešikovnější, pomalejší a méně pohotoví.
• Pokud vidíte, že potřebují pomoc, pomozte, ale spíš nenápadně, jakoby náhodou. A hlavně chvalte každý sebemenší úspěch. Pochvala je jedním z našich hlavních hnacích motorů. A když zpozorujete nějaký pokrok, maminku určitě potěší, když se o něm zmíníte.
• Nebojte se komunikace s maminkou handicapovaného dítěte. Zeptejte se na to, co vás zajímá, ale neberte to jako senzaci. Myslím, že přijdete na to, že řešíte spoustu stejných problémů, a třeba na některý najdete společné řešení.

Napsal/a: Jana Šedá