Jsou jiné?

Rubrika: Výchovné tipy

1245129_kid_in_a_wheelchair„Jé, mami, proč je ta holčička tak divná?“, vykřikne vaše malá treperenda, když se ve „vašem“ Mateřském centru objeví maminka s handicapovaným dítětem. A vy najednou nevíte kam s očima. Máte své dítě okřiknout, aby si holčičky nevšímalo? Nebo to přejít mlčením a honem to zamluvit? Nebo se té paní omluvit?

Ale proč? Vždyť ta otázka byla naprosto přirozená a bezelstná a je třeba na ni stejně přirozeně odpovědět. „Holčička je trochu jiná, protože některé děti se trochu jiné narodí. Některé věci dovedou stejně jako ostatní a jiné jim jdou hůř.“ Možná bude následovat otázka „A můžu si s ní hrát?“ Jistěže ano. Kdyby děcko nepatřilo do kolektivu, nevzala by ho maminka mezi jiné děti. Ale třeba se můžete maminky zeptat, nebude-li jí to vadit. A to je první krok k navázání nové, pravděpodobně zajímavé známosti.

U nás v Motýlku máme tzv. Klub rodičů. Rodiče (tedy většinou maminky) dětí s různými handicapy si tady za přítomnosti psychologa vyměňují zkušenosti nebo si třeba jen postěžují na různé trable. Nedávno sem přišla na návštěvu jedna z bývalých dobrovolnic a žádala o radu. Pracuje s těžce postiženými dětmi a neví, jak se chovat k jejich rodičům. Tato trochu neobvyklá otázka ze strany absolventky speciální pedagogiky nás přivedla k tomu, že jsme si uvědomili, že je to tak. Hodně lidí s námi nekomunikuje, protože se nás bojí dotknout třeba dotazem na postižení našeho dítěte. I v rámci širší rodiny jako by to bylo tabu, o kterém se nemluví.

Ale proč ne? Samozřejmě jsme často citlivější na chování okolí a hlavně na pojevy nevraživosti a určitě by mi značně vadil výslech typu „pavlačová drbna“. Ale zdravý zájem nevadí, spíš naopak potěší. Má čtrnáctiletá handicapovaná dcera Lucka překypuje láskou. A tak s ní denně bojuji při cestách do a ze školy, aby neobjímala všechny lidi čekající s námi na autobus, aby se nesnažila hladit všechny malé děti, které potká a už vůbec, aby nikoho cizího nelíbala. Zatím je má snaha marná, a proto mě těší, že většinou lidé řeknou: „Mně to nevadí,“ a s Luckou normálně komunikují, odpovídají na její, často dotěrné, otázky. Stejně tak, a ráda, odpovídám já každému, kdo se zeptá, co jí je. Díky své dceři už jsem vyslechla i řadu příběhů jiných maminek postižených i zdravých dětí, kterým často chybí možnost si popovídat.

A tak, prosím, berte toto zamyšlení jen jako takové menší doporučení, jak se chovat ve vztahu k maminkám handicapovaných dětí. Nejsem psycholog, takže ze mne mluví pouze zkušenost. A pokud chcete několik konkrétních doporučení, možná varování před zakořeněnými předsudky, tak zde jsou:

  • Handicapované dítě není nemocné. Je jen jiné než ostatní. Takže vaše děti se nemusí bát si s ním hrát.
  • Přestože si tyto děti většinou dost užily při různých lékařských vyšetřeních, nejsou to žádní „chudáčci“, které je třeba litovat. Většinou jsou to děti šťastné, i když jejich představa štěstí je možná trochu jiná než u ostatních dětí.
  • Nedovolte, prosím, svým dětem, aby se jim pro jejich „jinost“ posmívaly. Snaží se, ale jsou nešikovnější, pomalejší a méně pohotoví.
  • Pokud vidíte, že potřebují pomoc, pomozte, ale spíš nenápadně, jakoby náhodou. A hlavně chvalte každý sebemenší úspěch. Pochvala je jedním z našich hlavních hnacích motorů. A když zpozorujete nějaký pokrok, maminku určitě potěší, když se o něm zmíníte.
  • Nebojte se komunikace s maminkou handicapovaného dítěte. Zeptejte se na to, co vás zajímá, ale neberte to jako senzaci. Myslím, že přijdete na to, že řešíte spoustu stejných problémů, a třeba na některý najdete společné řešení.
Komunitní centrum Motýlek najdete v Praze na Černém Mostě (u stanice metra Rajská Zahrada), podrobnější informace o jeho programu apod. na www.motylek.org.

Napsal/a: Jana Šedá

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)

  • bovinkabovinka
    bovinkabovinka

    Dobry den,rada bych vam poděkovala za článek. Ja jsem na voziku a do mých 9. Let jsem s maminkou zila v Pardubicich. Za totalitního režimu se postižení moc nebrali. Vim,ze v te době tam kromě me byly jen asi 2 deti na voziku. Mamka se s jednou maminkou chtela spojit,ale ta nemela zájem. Bylo tezke nepromluvit si o tom s nikým. Pak kdyz jsem se dostala do Prahy do Jedličkova ústavu,poznala mamka i jiné rodiče,kteří řešili stejné problémy.

  • Z pohledu rodiče,který má zdravé dítě bych řekla,že tahle komunikace je těžká-a proč? Protože ze svého ,,postavení“ mi přijde líto už jen to,že já mám zdravé dítě a jiná maminka NE:-( Pak je člověk v duši vděčný,že má zdravé dítě a zároveň se za takovou myšlenku až stydí. A možná odtud pramení přehnaná snaha pomoci nebo naopak nevšímavost.
    Asi to chce najít nějakou střední cestu-popovídat si s maminkou,říct jí,že je Vám to líto,že ona to musí mít těžké a zároveň pochválit její dítko,vyzdvihnout jeho milou povahu..apod.
    Nevím jak myslíte radu -pomoci,ale spíš nenápadně ? Handicapovaní by se neměli stydět si o pomoc říct a klidně ji mohou i odmítnout. Já jsem spíš pro to,prostě se zeptat člověka ,třeba na vozíku, zda nechce pomoci otevřít dveře,nebo je rovnou otevřít -přímo-né nenápadně. K

  • Moc zajímavý článek… děkuji za tipy. U nás na malém městečku mateřské centrum není, možná o to víc nám chybí kontakt s handicapovanými dětmi a jejich rodiči – a o to méně člověk často ví, jak se k nim chovat nebo jak s nimi komunikovat. Ne proto, že jsou jiní, v tom vůbec problém nevidím, spíše se člověk bojí, aby se jich nějak nedotkl. Takže se snažím být přirozená, nabádám k tomu i své děti – ale každou takovou radu uvítám 🙂
    Všem maminkám dětí s handicapem držím pěsti – jste moc statečné, vaše děti zrovna tak :))

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist