Třetí sníme za Kačenku.
Sluníčko už čeká venku.
Fazolky a mrkvičku
šup do bříška, Toníčku…Rýmovánku jsem složila pro vás, kteří bojujete s krmením malých dětí. Ovšem složila jsem ji taky proto, že nevlastníme digi foťák. Cesta k fotkám je pro mne složitá a nemohu tak často, jak bych si představovala, osvěžit články fotografiemi.
Tak alespoň veršovánkou.
Z vyprávění našich jsem se dozvěděla, že jsem byla v jídle vybíravá. Nevím, jak jsem k tomuto rozmaru v útlém dětství přišla – zda by mi byl dán do vínku, či se tak stalo benevolentní výchovou. Vzpomínám si, že ke každodennímu rannímu rituálu rodiny patřilo krmit děvčátko teplým mlékem s namočenými kousky chleba. U jídla mu babička četla a četla. A že babi četla vskutku poutavě, dítě si tak vypěstovalo celoživotní lásku ke knížkám. Taky se nasnídalo. Taky nic nenamítalo na mléko a chleba.
S polévkou k obědu to již bylo horší.
Striktně jsem vyžadovala pouze polévky bez vařené zeleniny – nejlépe česnečku (kousky chleba, česnek, sůl, oříšek másla a vše zalít horkou vodou). Když to přehodnotím, preferovala jsem prostou stravu – vajíčka, chleba, sezónní ovoce, syrovou zeleninu. Milovala jsem sladkosti, pribináčky, ovocné přesnídavky. Nesnášela jsem špenát a zašlehané vajíčko v polívce. Nikdy v životě jsem neochutnala luštěniny ani zelňačku.
Přesto si myslím, že jsem vyrostla bez následků. V dospělosti se snažím stravovat zdravě. Bez povšimnutí míjím uzeniny a saláty v plastových obalech s dlouhou dobou trvanlivosti. Dressingy a různé pochutiny mě ponechávají chladnou. Mléko jsem sice pěknou řádku let nepila, ale chutnají mi jogurty, tvarohové pomazánky, ryby, ovoce. Co na tom, že neoběduju kapustovou polévku a segedínský guláš. Nic. Pochutnám si na jiné, třeba té s celestýnskými nudlemi a ke knedlíkům si dám svíčkovou.
Na základě těchto zkušeností soudím, že děti by se do jídla nutit neměly. Leč vím, že mnozí dospělí jsou ve směru, jak motivovat potomka k jídlu, velmi vynalézaví. Vždyť vpravit do ratolesti dvě – tři lžičky potravy navíc, to přece za nějakou námahu stojí, ne? Co na tom, že dětem jídlo z donucení, třeba už vychladlé, zprotiví?
Zažila jsem, že maminka při krmení své dcerky využívala momentu překvapení: chodila s dívenkou a rendlíčkem na půdu rodinného domku. Tam svorně prohlížely uložené věci, otvíraly staré kufry apod. V momentu, kdy Ivanka byla zaujata – a že půdní tajemství zaujalo, např. stařičkými vánočními ozdobami, hračkami po dědovi, obrázkem z pouti – maminka jí bleskurychle vpravila do pusinky lžičku s obědem. Musím uznat, za dlouhou dobu praktikování této metody, uměla to maminka šikovně a obratně.
Zažila jsem, kdy rodiče vybíravému potomkovi pořídili koťátko. „Podívej, jak poslušně Šíma (kocourek se jmenoval Šíma) pije mlíčko a jak mu chutná. Napij se taky.“ Klučík se doopravdy napil. Horší bylo, když kotě dorostlo v pořádného kocoura – víme, kočky dospívají rychle – se všemi instinkty a kocouřími touhami. Šíma doma moc nepobyl a Péťa se opět mléka ani nedotkl.
Naše děti jsem do jídla nikdy nenutila. Půdu ani sklep (fakt je, že naše sklepní prostory by byly spíše za trest) jsme v poledne nenavštěvovali, koťátko ani štěňátko jsme kvůli pití mléka taky nepořizovali.
Akceptovala jsem, že když ratolestem nechutná řídká krupičná kaše z dětské láhve, tak ji prostě pít nemusí. Z láhve pili výhradně mléko a hustá krupicová kaše se servírovala na talířku, lákavě ozdobená.
Akceptovala jsem, že mají období, kdy jim nejede maso, kyselé okurky nebo červená paprika. Sušenky mlsaly sporadicky. Po jídle občas dostaly čokoládu nebo lentilky.
Poznala jsem, že i hodně malé dítě si dokáže říci, když dojedlo. Bez pláče, křiku, vztekání. Odstrčí lžičku s jídlem, prohlásí: „ne“ a odmítavě zavrtí hlavičkou. Je najedené a není co řešit. Stejně to několik lžiček – za babičku, za dědečka – navíc nezachrání.
Při výchově dětí jsem se vypořádala s tím, že já vybíravá jsem a budu. Pokud jsem drobotině uvařila jídlo, které mi nebylo po chuti, neobědvala jsem s nimi. Mnohdy jsem ani neměla na jídlo čas, bylo pořád co dělat.
Husté, zapražené zeleninové polévky děti milují dodneška.
A já jsem stále přesvědčena o tom, že pokud není strava jednotvárná, ale rozmanitá a pokud nenahrazujeme kvalitní jídla ve větší míře pochutinami (slané brambůrky, obložené majonézové chlebíčky, různé sladkosti pro rychlé zahnání pocitu hladu) tak je jedno, že já nerada ono a tobě nechutná tamto. A že to platí taky pro děti.
Vzkaz pro všechny: jména dětí byla v článku pozměněna.
Vzkaz pro Corin: tak jsem zase u jídla, viď :o)
Ceny do soutěže věnovalo nakladatelství Fragment.