V přírodě je v řádu savců, kam patří i člověk, nemyslitelné, pokud vše funguje, jak má, aby matka a mládě byly odděleny…Křehký kojenec potřebuje po porodu blízkost matky, její fyzické teplo, tlukot srdce, potřebuje slyšet její uklidňující hlas. Oddělování kojenců od rodičů je spíše sociokulturní projev určité kultury – a to euroamerické. V jiných kulturách a etnikách jsou naopak matky zděšeny, pokud by měly dítě odložit mimo svoje lůžko, nebo dokonce do jiného pokoje.
Téměř všechny matky mohou potvrdit, že pokud mají dítě u sebe v bezprostřední blízkosti, vyspí se ony samy i dítě mnohem lépe. Odpadá odbíhání a kontrolování, zda dítě dýchá, zda mu něco nechybí apod. I kojení je tím pádem jednodušší, protože dítě může být kojeno podle svých potřeb a maminka je při tom minimálně vyrušována. Mnohé mýty, že matka dítě zalehne, jsou neopodstatněné. To by se mohlo stát jen v případě, že je matka utlumena léky, alkoholem nebo drogou. Navíc kojící matka spí automaticky čelem k dítěti, což je chrání před přikrytím polštářem či přikrývkou.
Společné spaní je navíc dobrou prevencí syndromu náhlého úmrtí dítěte, protože když maminka spí s dítětem, vždy lehce zaznamená změny v jeho dechu. Obava, že si dítě zvykne spát s rodiči a nebude potom chtít spát samo, je planá. Neopodstatněná je rovněž obava, že dítě naruší intimní život rodičů.
Mnohé výzkumy ukázaly, že většina dětí, které s rodiči nespaly, byly úzkostnější, měly nižší sebevědomí a někdy i více problémů v navazování vztahů. Spaní s rodiči naopak zvyšovalo sebedůvěru, děti byly samostatnější a měly lepší vztahy k ostatním. Společné spaní maminky s miminkem je tedy, zvlášť pokud kojí, naprosto v pořádku a posiluje úzký vztah matky dítěte způsobem, který se nedá nahradit.