Další kamarádka se zase divila, že nedávám dceru k babičce, i když nutně nepotřebuji hlídat. Mě ta otázka připadala zase „divná“. Proč bych měla dceru dávat pryč, když nepotřebuji něco zařídit nebo někam si dojít? Přece jsem si nepořizovala dítě a nejsem na mateřské proto, abych se ho “zbavovala“ a doma pak neměla do čeho píchnout. Napadlo mě, že mám velké štěstí na babičky i dědy, protože mi chtějí hlídat, i když nepotřebuji. Vím, že všichni takové štěstí nemají.
Baví mě s dcerou podnikat různé výlety na místa, která já dobře znám, protože s ní je to vždycky nové. Tím, že ona pro mě známé věci teprve objevuje, nutí i mě se na ně dívat jinýma očima. Ale to asi znáte všichni.
Až dcera vyroste, určitě s námi nebude chtít jezdit na dovolenou pořád, bude mít kamarády a jiné zájmy. Ale teď dokud je malá a „potřebuje nás“, chci být s ní.
Možná vás napadne, že tento článek je o normálních věcech, možná si řeknete, že jste úplně jiní než já. Jak to máte vy?