Jak přežít, když si nevěřím?

Být dítětem je těžké. Rodiče stále něco přikazují, učitelé mají obrovskou moc nad dětskými životy. Kamarádi se posmívají. Co s tím? Je vůbec něco, co může dítě samo udělat, aby mělo pocit vnitřní síly?

Být dítětem je těžké, a to je prostě fakt. Každý, kdo vám tvrdí, že „tohle je nejlepší doba vašeho života“, nejspíš úplně zapomněl, jaké to bylo!

Možná jste teď malinko vybrousili ústa k úsměvu. Možná si říkáte, co že za hlouposti si ty děti myslí. Přemýšlela jsem o tom. O dětském světě. Dospělí vidí tento svět jinak. Mají představy, co a jak musí být. Jenže děti všechnu tu realitu okolo nás vnímají přece jen jinak. A to se nám na nich přece líbí. Ta dětská spontánnost. Jenže čím víc rostou, tím víc se ztrácí, až z ní nakonec v dospělosti nezbyde vlastně vůbec nic…

Jejich svět se řídí našimi věčnými zákazy a příkazy. Pravdou je, že když jsem se nad tímhle zamyslela opravdu do hloubky, bylo mi to najednou strašně líto. Mě nikdo nepřikazuje, co si dneska vezmu k jídlu či na sebe. Mám svou možnost volby. Jenže děti je většinou nemají. Co mamka uvaří k večeři, to prostě bude. Dospělý si zapne televizi, kdy chce on, protože běží jeho oblíbený pořad. Jakmile si ale dítě sedne k televizi, mohou se mu také brzy za zády ozvat slova o tom, že ještě nemá hotové úkoly, ať tu televizi okamžitě vypne.

Když se máma vrátí z práce, Samantha se dívá na televizi.
„Už jsi udělala, co jsem po tobě chtěla?“, zeptá se máma.
„Ještě ne,“, odpoví Samantha. „Chtěla jsem se nejdřív podívat na tenhle pořad.“
„Samantho, máme tady problém“, řekne máma. „Očekávám, že svoje domácí povinnosti uděláš hned, jak se vrátíš ze školy.“
„Jenže tohle je můj oblíbený pořad a dávají ho zrovna teď,“ namítne Samantha.
„Já to chápu,“ odpoví máma. „Tak co kdybychom zkusily najít řešení toho problému?“
Máma chvíli přemýšlí a pak navrhne: “Možná bys mohla některé domácí práce udělat ráno před odchodem do školy. Pak se budeš moct dívat na televizi hned potom, co přijdeš domů. Nebo si ten program můžeš nahrát, zatímco pracuješ. A podívat se na něj později večer. Co si vybereš?“
„Já nechci ráno nic dělat,“ prohlásí Samantha. „Asi bude lepší, když si to budu nahrávat a dívat se na to později.“
Její máma se usměje. „Tak takhle to pár dní zkusíme a uvidíme, jak to bude fungovat.“

Co si myslíte o tomto konkrétním případu? Mně se zdá ten princip skvělý. Zkusit domluvu u čehokoliv. Nejen u sledování televize.

Zdá se mi, že těmi věčnými příkazy vlastně dítě nemá možnost vyjádřit své pocity a názory – ty pak především. Vše je předem zamítnuto, protože my, dospělí, máme přece vždycky pravdu. I když, taky občas zjistíme, že to s tou pravdou tak úplné nebylo v nějaké situaci, ale přece se u dítěte „neshodíme“. Co je ale špatného přiznat, že jsme tu chybu udělali? U dítěte toto vyžadujeme…

Dítě, jehož svět je řízený příkazy může začít ztrácet sebevědomí, může se z něj stát dítě nejisté a bojácné. Bojí se vyslovit svůj názor. Je zakřiknuté, děsí ho pocit, že například musí vystoupit před třídu a odříkat nějaký krátký projev. Děsí ho pocit, že na chodbě zakopne a spolužáci se mu budou smát. Samozřejmě – některé děti jsou takové od malička, aniž by jejich život plynul jen v nějakých diktátorských příkazech od rodičů.

Celkově to ale samozřejmě není dobře. Předpokládám, že v tomto se mnou budete souhlasit. Takové dítě na dobré cestě za šikanou od ostatních kamarádů, doprovázený vlastními pocity zlosti, zuřivosti apod.

Jenže, co s tím?

Pomůže mu, když ho z moci rodičovské budeme doma přesvědčovat o tom, že si nemá nechat brát od spolužáka tu svačinu? Pomůže mu, když nad problémem stydlivosti z projevu před třídou mávneme rukou s tím, že by se mělo zabývat školní přípravou místo takových „hloupostí“? Pro dítě tohle ale hlouposti nejsou. Jsou to pro něj zcela zásadní věci, jež potřebuje vyřešit…

Někteří rodiče jsou schopni svému potomkovi podat pomocnou ruku, sednout si s ním a popovídat si o problémech, jež ho trápí. Věřím ale, že se najdou i tací, kteří tu diktátorskou moc v sobě mají a nemohou se sami přes ni nechat přenést. Takže trpí jak oni, tak pak hlavně dítě. Nemá koho požádat o pomoc, neví, co má dělat. Cítí se nešťastné a samo…

A dostáváme se k tomu, proč vlastně vzniklo toto moje zamyšlení:-)

Přivedla mě k němu jedna zajímavá knížka, která se mi dostala do rukou.

Ve většině jsou nejrůznější příručky vedeny jako rádci pro rodiče. A to bohužel dítěti moc nepomůže, i kdyby mělo snahu nějakou takovou bichličku přelouskat. Problematice buď neporozumí, nebo je mu absolutně k ničemu, protože je psáno pro zcela jiného posluchače. Knížek, které by ovšem hovořily přímo k dětem, ale moc není. Podle mě je to obrovská škoda!

Jsem přesvědčená, že kdyby „příruček pro přežití“ určených dětem vycházelo v tak hojném počtu, jako jich vydávají nakladatelství pro jejich rodiče, pak by děti netrápily pocity neschopnosti a ony neztrácely hlavu ve chvíli, kdy se ji něco nepodaří.

Proto bych i ráda touto cestou upozornila na velice zajímavou knížečku s názvem Jak přežít, když si nevěřím, která je právě a jedinečně určena dětem! Vypráví o všech těch věcech, které jsem výše zmiňovala a věnuje se i celé řadě dalších. Nejlepší ale na ní je, že je doslova nabitá příklady ze života jiných dětí. Naprosto reálných životních situací, které se stanou, nebo mohou stát, i našim dětem.

Pravdou je, že jednoduché to nebude. Zcela určitě neznamená, že si dítě tuhle knížku přečte a bude zbavené všech svých negativních myšlenek. Ovšem věřím, že něco, třeba jen málo, si na poprvé odnese. Pak si možná najde čas k tomu, aby si otevřelo kapitolu, která je věnována zrovna tomu „jeho problému“. Dočte se víc, může si zkoušet na příkladech, jak se zachovat. Dostane radu, co udělat, jak se zachovat, co říci…

A ostatně mohu i za sebe říci, že velká většina řádek zaujme i rodiče. Třeba si jí můžete přečíst potajmu na záchodě, jestliže nechcete být lapeni při činu:-) Máte-li menší dítě, pak se „schovávat“ nemusíte. Ale své uplatnění najde tahle knížka i u těch menších., Ono možná neuškodí, když si s dítětem budeme od mala povídat na téma šikany, budování vnitřní síly, zlosti a zuřivosti a také odpovědnosti za vlastní pocity i činy.

A možná bychom se do toho měli pustit i my. Vždyť naše děti jsou naše světýlka, která pro nás znamenají všechno na světě. A čím víc dětí bude mít v sobě tu správnou dávku zdravého sebevědomí a síly, tím víc pak bude dospěláků, kteří budou třeba i v něčem jiní, než ti, které někde potkáme jako absolutně negativní lidi roznášející jen smutek a zuřící na všechny a všechno okolo nich a mstící se třeba za bezpráví, které na nich spáchali jejich vlastní rodiče. Pořád jich je mezi námi dost. Kdyby nebylo, nestěžujeme si. Kdyby nebyli, neinformují nás média každodenně o tom, jak ten a tamten měl špatné dětství a co z toho nakonec vzniklo…

Více o knížce Jak přežít, když si nevěřím, včetně ukázek, najdete na stránkách nakladatelství Portál.

Napsal/a: Iveta Pešková