Jak přežít, když si nevěřím?

Rubrika: Knihy pro děti a mládež, Výchovné tipy

Být dítětem je těžké. Rodiče stále něco přikazují, učitelé mají obrovskou moc nad dětskými životy. Kamarádi se posmívají. Co s tím? Je vůbec něco, co může dítě samo udělat, aby mělo pocit vnitřní síly?

Být dítětem je těžké, a to je prostě fakt. Každý, kdo vám tvrdí, že „tohle je nejlepší doba vašeho života“, nejspíš úplně zapomněl, jaké to bylo!

Co je na tom vlastně tak skvělého? Člověk je malý. Nemůže řídit auto. Musí chodit do školy. Musí se tam dovolovat, když potřebuje na záchod. Jiní lidé mu nařizují, aby si uklidil v pokoji nebo umyl uši. Musí bydlet tam, kde mu řeknou, nosit to, co mu řeknou, jíst, co mu řeknou, a občas i říkat to, co po něm chtějí. Je to děs!

Možná jste teď malinko vybrousili ústa k úsměvu. Možná si říkáte, co že za hlouposti si ty děti myslí. Přemýšlela jsem o tom. O dětském světě. Dospělí vidí tento svět jinak. Mají představy, co a jak musí být. Jenže děti všechnu tu realitu okolo nás vnímají přece jen jinak. A to se nám na nich přece líbí. Ta dětská spontánnost. Jenže čím víc rostou, tím víc se ztrácí, až z ní nakonec v dospělosti nezbyde vlastně vůbec nic…

Jejich svět se řídí našimi věčnými zákazy a příkazy. Pravdou je, že když jsem se nad tímhle zamyslela opravdu do hloubky, bylo mi to najednou strašně líto. Mě nikdo nepřikazuje, co si dneska vezmu k jídlu či na sebe. Mám svou možnost volby. Jenže děti je většinou nemají. Co mamka uvaří k večeři, to prostě bude. Dospělý si zapne televizi, kdy chce on, protože běží jeho oblíbený pořad. Jakmile si ale dítě sedne k televizi, mohou se mu také brzy za zády ozvat slova o tom, že ještě nemá hotové úkoly, ať tu televizi okamžitě vypne.

Když se máma vrátí z práce, Samantha se dívá na televizi.
„Už jsi udělala, co jsem po tobě chtěla?“, zeptá se máma.
„Ještě ne,“, odpoví Samantha. „Chtěla jsem se nejdřív podívat na tenhle pořad.“
„Samantho, máme tady problém“, řekne máma. „Očekávám, že svoje domácí povinnosti uděláš hned, jak se vrátíš ze školy.“
„Jenže tohle je můj oblíbený pořad a dávají ho zrovna teď,“ namítne Samantha.
„Já to chápu,“ odpoví máma. „Tak co kdybychom zkusily najít řešení toho problému?“
Máma chvíli přemýšlí a pak navrhne: “Možná bys mohla některé domácí práce udělat ráno před odchodem do školy. Pak se budeš moct dívat na televizi hned potom, co přijdeš domů. Nebo si ten program můžeš nahrát, zatímco pracuješ. A podívat se na něj později večer. Co si vybereš?“
„Já nechci ráno nic dělat,“ prohlásí Samantha. „Asi bude lepší, když si to budu nahrávat a dívat se na to později.“
Její máma se usměje. „Tak takhle to pár dní zkusíme a uvidíme, jak to bude fungovat.“

Co si myslíte o tomto konkrétním případu? Mně se zdá ten princip skvělý. Zkusit domluvu u čehokoliv. Nejen u sledování televize.

Zdá se mi, že těmi věčnými příkazy vlastně dítě nemá možnost vyjádřit své pocity a názory – ty pak především. Vše je předem zamítnuto, protože my, dospělí, máme přece vždycky pravdu. I když, taky občas zjistíme, že to s tou pravdou tak úplné nebylo v nějaké situaci, ale přece se u dítěte „neshodíme“. Co je ale špatného přiznat, že jsme tu chybu udělali? U dítěte toto vyžadujeme…

Dítě, jehož svět je řízený příkazy může začít ztrácet sebevědomí, může se z něj stát dítě nejisté a bojácné. Bojí se vyslovit svůj názor. Je zakřiknuté, děsí ho pocit, že například musí vystoupit před třídu a odříkat nějaký krátký projev. Děsí ho pocit, že na chodbě zakopne a spolužáci se mu budou smát. Samozřejmě – některé děti jsou takové od malička, aniž by jejich život plynul jen v nějakých diktátorských příkazech od rodičů.

Celkově to ale samozřejmě není dobře. Předpokládám, že v tomto se mnou budete souhlasit. Takové dítě na dobré cestě za šikanou od ostatních kamarádů, doprovázený vlastními pocity zlosti, zuřivosti apod.

Jenže, co s tím?

Pomůže mu, když ho z moci rodičovské budeme doma přesvědčovat o tom, že si nemá nechat brát od spolužáka tu svačinu? Pomůže mu, když nad problémem stydlivosti z projevu před třídou mávneme rukou s tím, že by se mělo zabývat školní přípravou místo takových „hloupostí“? Pro dítě tohle ale hlouposti nejsou. Jsou to pro něj zcela zásadní věci, jež potřebuje vyřešit…

Někteří rodiče jsou schopni svému potomkovi podat pomocnou ruku, sednout si s ním a popovídat si o problémech, jež ho trápí. Věřím ale, že se najdou i tací, kteří tu diktátorskou moc v sobě mají a nemohou se sami přes ni nechat přenést. Takže trpí jak oni, tak pak hlavně dítě. Nemá koho požádat o pomoc, neví, co má dělat. Cítí se nešťastné a samo…

A dostáváme se k tomu, proč vlastně vzniklo toto moje zamyšlení:-)

Přivedla mě k němu jedna zajímavá knížka, která se mi dostala do rukou.

Ve většině jsou nejrůznější příručky vedeny jako rádci pro rodiče. A to bohužel dítěti moc nepomůže, i kdyby portal_jak_prezit_titulkamělo snahu nějakou takovou bichličku přelouskat. Problematice buď neporozumí, nebo je mu absolutně k ničemu, protože je psáno pro zcela jiného posluchače. Knížek, které by ovšem hovořily přímo k dětem, ale moc není. Podle mě je to obrovská škoda!

Jsem přesvědčená, že kdyby „příruček pro přežití“ určených dětem vycházelo v tak hojném počtu, jako jich vydávají nakladatelství pro jejich rodiče, pak by děti netrápily pocity neschopnosti a ony neztrácely hlavu ve chvíli, kdy se ji něco nepodaří.

Proto bych i ráda touto cestou upozornila na velice zajímavou knížečku s názvem Jak přežít, když si nevěřím, která je právě a jedinečně určena dětem! Vypráví o všech těch věcech, které jsem výše zmiňovala a věnuje se i celé řadě dalších. Nejlepší ale na ní je, že je doslova nabitá příklady ze života jiných dětí. Naprosto reálných životních situací, které se stanou, nebo mohou stát, i našim dětem.

Pravdou je, že jednoduché to nebude. Zcela určitě neznamená, že si dítě tuhle knížku přečte a bude zbavené všech svých negativních myšlenek. Ovšem věřím, že něco, třeba jen málo, si na poprvé odnese. Pak si možná najde čas k tomu, aby si otevřelo kapitolu, která je věnována zrovna tomu „jeho problému“. Dočte se víc, může si zkoušet na příkladech, jak se zachovat. Dostane radu, co udělat, jak se zachovat, co říci…

A ostatně mohu i za sebe říci, že velká většina řádek zaujme i rodiče. Třeba si jí můžete přečíst potajmu na záchodě, jestliže nechcete být lapeni při činu:-) Máte-li menší dítě, pak se „schovávat“ nemusíte. Ale své uplatnění najde tahle knížka i u těch menších., Ono možná neuškodí, když si s dítětem budeme od mala povídat na téma šikany, budování vnitřní síly, zlosti a zuřivosti a také odpovědnosti za vlastní pocity i činy.

Když máš vnitřní sílu, cítíš se hluboko uvnitř bezpečně a jistě. Můžeš dělat volby a rozhodnutí. Když máš zdravé sebevědomí, cítíš na sebe hrdost a vnímáš ji hluboko uvnitř.
Vnitřní síla a zdravé sebevědomí jsou dovednosti, které se dají naučit stejně jako čtení, psaní a aritmetika. Základy už znáš z téhle knížky. Víš jak získat a používat vnitřní sílu a budovat si sebevědomí. Takže si dokážeš začít věřit a hájit svoje práva. A pusť se do toho hned dnes.

A možná bychom se do toho měli pustit i my. Vždyť naše děti jsou naše světýlka, která pro nás znamenají všechno na světě. A čím víc dětí bude mít v sobě tu správnou dávku zdravého sebevědomí a síly, tím víc pak bude dospěláků, kteří budou třeba i v něčem jiní, než ti, které někde potkáme jako absolutně negativní lidi roznášející jen smutek a zuřící na všechny a všechno okolo nich a mstící se třeba za bezpráví, které na nich spáchali jejich vlastní rodiče. Pořád jich je mezi námi dost. Kdyby nebylo, nestěžujeme si. Kdyby nebyli, neinformují nás média každodenně o tom, jak ten a tamten měl špatné dětství a co z toho nakonec vzniklo…

Více o knížce Jak přežít, když si nevěřím, včetně ukázek, najdete na stránkách nakladatelství Portál.

Napsal/a: Iveta Pešková

Toto taky stojí za přečtení!

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (2 vyjádření)

  • Marinada

    Ten článek je úžasný!

  • meggi41

    Moc pekne!
    Vnimam to stejne.Co jsem maminkou,mluvit,jednam, s detma podobne.Delam veci jinak,delam veci tak,jako me obcas v dectvi chybelo,poucila jsem se,i z chyb rodicu…Od jiste doby(a velke zmeni u nas doma)mame „nezvyklou“demokracii,skvele ovzdusi ..Ja proste chci,aby se deti citili „jinak“.Aby se „necitili podle napisu clanku,Jak prezit,kdyz si neverim“.U me je i dulezite,aby si prave verili,dala jsem jim zdrave sebevedomi,a male dcerce ho davam take.Zdrave sebevedomi,je podle mych zkisenosti zaklad vseho,zaklad,co dal.zaklad v rodine,at uz se dite pak ocitne kdekoliv,pokud je silny,zdravi zaklad z domova,dite vydrzi vsechny boure,pady,ale i pripadny nosanek nahoru..vrati ho to na spravnou cestu.A je to videt na vsem,co moje delaji,jak se chovaji,jak jednaji s lidma,jak oni s nima,jak nam je doma ..Nastesti i skoly zde maji stejnou filozofii a podporuji deti ve zdravem sebevedomi,bez toho,aby ucitel ztracel respekt,naopak….

    Knizky,ruzne tabulky,ani „zarucene vychovne kurzy“pro rodice,me nelakaji.Kazdy dela chybi,ja urcite take.Ale snazim se,co muzu,smerem k detem.A to je to nejvic.A ridim se nakonec tim,ze byt dobrou mamou,se neuci v zadne skole. Na to nejsou potreba zadne knihy,ale „jen“ velke srdce 😉

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist