V době, když jsme ještě neměli televizi, šli jsme s dcerou nakupovat do hračkářství. Paní prodavačka už věděla, na co děti nalákat, protože měla zkušenost, že málokteré dítě odešlo z prodejny, aniž by mu ukázanou hračku rodiče nakonec nekoupili. Vyzkoušela tedy svůj trik i na naši dceru a ukázala jí jednu z postav tenkrát populárního seriálu pro děti „Teletubbies“. Ale s takovou reakcí se ještě zřejmě nesetkala. Dcera se na plyšovou hračku podívala a řekla: „Ta je ale ošklivá, tu nechci.“
Jak to tedy udělat, když je dítě předem ovlivněno a nějakou známou hračku z reklamy chce? Opět zde lze použít stanovení pravidel.
Nám se osvědčilo pravidlo, že nákladné hračky, po kterých děti touží, kupujeme pouze k svátku nebo k narozeninám. Děti si během roku mohou shromažďovat přání, jakou hračku by chtěly. V době, než přijdou narozeniny nebo svátek, pak mají možnost se pro jednu z nich rozhodnout a tu jim potom koupíme. Naše dcery nedají od jisté doby na reklamy, protože měly špatnou zkušenost. Viděly reklamu na jedno nejmenované čokoládové vajíčko, v němž byla pro ně velmi zajímavá postavička. Šli jsme tedy do obchodu a každá dcera si vybrala vajíčko. Těšily se, že tam naleznou vytouženou hračku. Když vajíčka otevřely, bylo tam něco jiného, pro ně zcela nezajímavého. Vytoužená postavička tam nebyla. Z toho vyvodily jasný závěr, kterým se řídí dodnes: „Reklamy lžou.“ Kdykoli vidí nějakou reklamu, říkají: „Hele, zase lžou.“