Rodiče se mě často ptají, jestli vůbec existuje okamžik, kdy je užitečné, aby dospělí dětem v napjaté situaci radili. Ano, jistě, máme na rozdíl od dítěte zkušenost a znalosti, které by mu mohly pomoci, ale klíčové je načasování. Abyste poznali, je-li nutné vstoupit, nechte se vést dítětem…
Všeobecně se dá říci, že děti se nad očekávání snadno zotavují samy. Samostatné dítě pravděpodobně nepožádá o radu – a nejsme-li žádáni, je lepší, když mu ji nedáme.
Nejhorší chvíle pro radu je ta, kdy se nám její příjemce (jakéhokoli věku) plný bolesti svěřuje. Má zkušenost říká, že pokud je vyslechneme, jejich vnímání bolesti potvrdíme a tím jim dáme najevo, že jejich bolest akceptujeme, děti většinou samy dospějí k vlastním moudrým závěrům. A má-li pro ně naše rada význam, samy nám to dají najevo konkrétními otázkami. V emočně vypjaté stresové situaci se takto moje děti zachovají zhruba jednou ročně. V jiných oblastech se to stává častěji.
Proč vlastně některé děti žádají o radu výrazně častěji než jiné, jsou-li ve stresu a jde-li o emoce?
Samostatnost a sebedůvěru má v okamžiku narození každý. Ale protože mnoho z nás zažilo už v dětství pochybnosti, naučili jsme se nedůvěřovat svým pocitům. Stejně tak jsme naučili nedůvěře naše děti. Dítě, u kterého vznikne trvalá potřeba něčí rady v oblasti emocí, potřebuje od ostatních slyšet vyjádření důvěry. Rodičům, kteří by rádi pomohli svým dětem znovu získat samostatnost a sebedůvěru, doporučuji postupovat následovně:
- Řekněte dítěti o svém novém přístupu a slibte mu, že příště budete naslouchat bez komentáře. (Bude tím nadšené!) Buďte upřímní a pravdiví. I vy se učíte.
- Vyjádří-li dítě opět svou závislost, na kterou si zvyklo, a požádá vás o radu, co dělat, odpovězte otázkou “A co si myslíš ty?” a potvrďte ji větou “Jsem si jistý, že zvládneš najít řešení” nebo “To je těžká situace – rozmysli si to pořádně.”
- Je-li tím dítě zaskočeno nebo zmateno, ztratilo zřejmě dočasně svou sebedůvěru a nedokáže navrhnout vlastní řešení. Můžete mu pomoci povzbuzujícím výrokem jako např. “Ty sám to víš nejlíp” nebo “Můžeš si věřit”. Pokud zůstává dlouho bezradné, navrhněte mu několik možností a zakončete vše větou “a možná že ty máš nějaký lepší nápad”.
- Když se uchýlíte k dávání rad, můžete využít tyto důležité strategie: Nabídněte několik nápadů, aniž byste dávali najevo, že některý z nich preferujete. Dejte dítěti najevo, že může mít lepší nápad a že by mělo udělat to, co považuje za správné. Mluvte stručně a jednoduše, vyvarujte se poučování. Mluvte o řešeních pozitivně a nesuďte.
- Postupně čím dál míň raďte a čím dál víc vyjadřujte důvěru ve schopnosti a správnost rozhodování dítěte.
- Způsobí-li Vaše odmítnutí pláč dítěte nebo záchvat vzteku, potvrďte jeho pocity něčím jako: “Tys chtěl, abych navrhl řešení, a teď se cítíš opuštěný a bezmocný. Mám tě rád a vím, že to zvládneš… Vím, že víš, co dělat. Možná se teď cítíš bezmocný a neschopný, ale nakonec odpověď najdeš.” Předně naslouchejte. Pláč obnově sebedůvěry vašeho dítěte hodně pomůže. Jakmile pláč skončí, dítě si často v nastalém klidu dokáže odpovědi uvědomit.
- V nějaké klidné chvilce si s dítětem promluvte o tom, jak by chtělo, abyste se k němu chovali, je-li rozrušeno, a vyjasněte si pravidla, která by chtělo navrhnout. Udělejte v mezidobí mezi vyhrocenými situacemi, ale nikdy ne krátce po nich.
Tato pravidla nelze brát dogmaticky. Je třeba, abychom se do dítěte uměli vcítit a a dokázali na něj citlivě reagovat. Není nutné odmítat pomoc, není-li dítě připraveno navrhnout vlastní řešení. Jakmile dítěti nabídneme víc příležitostí pro vyjádření samostatnosti, bude třeba, abychom sledovali také známky jeho připravenosti a reagovali na ně. Nemůžeme dítě nutit, aby se stalo citově samostatné. Někdy může být vyjádřením empatie to, že se budeme snažit dítě zbavit závislosti na našich radách, jindy zase to, že se této závislosti podvolíme.
Jakmile dosáhnete toho, že se dítě zbaví svého zvyku závislosti – a také toho, že se vy zbavíte svého zvyku zachraňovat ho svými radami – buďte zvědavým a respektujícím posluchačem. Zlepší se nejen jeho emocionální stav a chování, ale také ty vaše. Nezapomeňte, že emoce nejsou nikdy špatně; všechny pocity jsou nepopiratelné, pravdivé a správné. Možná bude třeba změnit okolnosti a činy, ale pocity si zaslouží být vyslyšeny a uznány.
Naomi Aldortová navštíví ve dnech 18. – 24. května Českou republiku. Pobyt zahájí třídenním seminářem v Prudké, přednášet bude i v Brně. V rámci Světového týdne respektu k porodu pak vystoupí dne 22. května v pražském kině Perštýn.
Více na www.respektkporodu.cz.
Napsal/a: Naomi Aldortová
