Fyzické tresty. Obejdeme se bez nich?

Fyzické trestání dětí ve škole i doma je již ve většině evropských zemí zákonem zakázáno. Česká republika zůstává výjimkou. Zákaz fyzických trestů platí u nás pro školu, v soukromí jsou ale dosud často užívány.

„S trochou nadsázky lze říci, že výchova je řízená frustrace. Děti nemají přirozenou záklopku, která by jim pomohla rozlišit mezi dobrým a zlým. Existují tisíce příkladů, kdy rodiče dítě řízeně frustrují, aby získalo užitečné návyky pro budoucí život. Hodnota těchto návyků je ohromná, protože na nich do značné míry závisí nejen zdraví dítěte, ale i jeho životní úspěšnost. Abychom mohli řízenou frustraci uskutečňovat, musíme používat nejrůznější motivační techniky. Ne vždy vystačíme s pozitivní motivací a odměnami. Součástí výchovy proto bylo, je a bude i používání technik nepříjemných, a to dvou kategorií: psychických a tělesných“, tvrdí psycholog Jeroným Klimeš. Zároveň přiznává, že v praxi u svých vlastních dětí fyzických trestů téměř neužívá.

„Pozitivní rodičovství je zajisté téma velmi důležité. Kdyby měl převážit názor, že dětem je třeba všechno vysvětlovat, jen aby se nemusely trestat, myslím, že bychom to z odborného pohledu nemohli doporučit ani podpořit. Potřeba pevných hranic už zní lépe. Předčasná demokracie bez respektu k autoritě podle našich zkušeností dětem škodí. Děti potřebují spíše ´osvícený absolutismus´ rodičů, kteří se – pokud jsou dva – mohou výhodně lišit a doplňovat, jak jsme i popsali v našich knihách. Udržování tohoto rozdílu mezi rodiči považujeme při výchově za velmi důležité“, domnívají se Vladislav Chvála a Ludmila Trapková, psychoterapeuti a propagátoři teorie rodiny jako sociální dělohy. (Jejich knihy „Rodinná terapie psychosomatických poruch“ a „Rodinná terapie a teorie jin-jangu“ nedávno vydalo nakladatelství Portál.)

„Jako matka pěti dětí jsem toho názoru, že někdy je jeden bezpečný úder na málo zranitelné místo potomkovo účinnější než stokrát vysvětlované pravidlo. Je např. nesmysl dělat dvouletému dítěti přednášku o nebezpečích elektrického proudu před zásuvkou, do které se chystá strčit prst. Proto mám z tažení proti fyzickým trestům trochu obavu. Jistě, je spousta týraných dětí a je třeba jim pomoci. A je třeba pomoci i rodičům, aby se neuchylovali k takovým metodám, které dítě ponižují a trápí. Přesto představa, že vznikne nějaký zákon tak zásadně zasahující rodičům do výchovy, je pro mne traumatizující. Myslím, že rodičů tyranů by především ubylo, kdyby se více podporovala rodina jako instituce, onen ´základ státu´, a to tak, aby rodiče mohli v klidu vychovávat potomky. Jde i o podporu rodinného života v tom smyslu, aby ubylo rozvodů a nevznikal dav zraněných, nevyrovnaných, psychicky narušených jedinců – často budoucích nevyrovnaných násilných rodičů. Jako společnost navíc postrádáme neagresivní příklady řešení problémů ve veřejném životě“, domnívá se manažerka dívčího časopisu IN Helena Filcíková.

Nešťastný fackovací zákon

Debatu nad fyzickými tresty u nás naposledy výrazněji rozvířila někdejší ministryně Džamila Stehlíková, když přišla s návrhem zákona, který by po vzoru ostatních zemí EU konečně i v České republice fyzické trestání dětí v rodině zakázal. Čeští rodiče však jasně dali najevo, že si i nadále hodlají rozhodovat sami, a poslanci tuto situaci svým hlasováním potvrdili.

Pro korektnost uveďme, že zamýšlené legislativní opatření nechtělo řešit postihování běžných drobných výchovných štulců, nýbrž vymezit jasnou hranici zneužívání rodičovské moci a násilí páchaného na dětech.

Jak ale tuto hranici odlišit? Copak může zákon sám o sobě napomoci neúměrné fyzické tresty snížit? Nehrozí diskutabilní zasahování státu do autonomie rodiny? A také – jaké vhodnější prostředky, odstraníme-li fyzické tresty, zůstávají rodičům při výchově k dispozici, jestliže chtějí své děti ukáznit?

Napsal/a: Eva Labusová