V období, kdy se tento postoj formuje, je pro dítě nejdůležitějším prvkem světa matka. Právě ona dítěti představuje, jaký svět je. Vztah, který si dítě s matkou (nebo osobou, jež ji zastupuje) v prvním roce života vytvoří, podstatně ovlivní nejen povahu všech jeho pozdějších vztahů, ale i celkový přístup ke světu. Pokud matka není dosažitelná, reaguje nepřiměřeně či nevypočitatelně, svět se jeví jako nejisté, případně dokonce nebezpečné místo, a dítěti hrozí pesimistické ladění až porucha osobnosti. „Únik do schizoidních a depresivních stavů se stane trvalým sklonem,“ formuloval deficit základní důvěry sám Erikson (Erikson: Dětství a společnost, Argo, 2002).
Je-li matka milující a spolehlivá, dítě se cítí bezpečně a jistě. A to je ideální základ pro vnitřní stabilitu, sebejistotu a optimistické ladění. Takoví lidé bývají schopni hlubokých vztahů. Přitom se podle Eriksona nezdá, že jde o dostatečné množství potravy či projevů lásky, ale spíše o kvalitu mateřského vztahu. O to, zda je matka přítomná, pečující, odhadnutelná. Abychom ale byli upřímní, nemají to všechny matky stejně jednoduché. Ve vztahu jde vždycky o dva, a například u dráždivých a plačtivých dětí je prakticky nemožné reagovat stále pozitivně, vlídně, s důvěrou ve své rodičovské schopnosti. Své by o tom mohla vyprávět moje kamarádka Adéla, matka dvojčat. Její Markétka je spokojené dítě, se kterým je radost komunikovat. Zato s Lukáškem jsou trable: často pláče, všechno ho rozhodí, skoro se neusmívá. Přitom Adéla přistupuje k oběma dětem stejně. „Dokonce Lukáškovi nadržuju, Markétku zdaleka tolik nenosím, nechovám, tak často nekojím,“ říká. „Daleko víc na něj myslím a snažím se mu vyhovět, ale přesto mám pocit, že mu prostě nerozumím. Když zapláče Markétka, většinou vím, co jí je. S Lukáškem tápu.“
Copak je, Zuzanko?
Místem, kde lze krásně sledovat různé způsoby chování českých matek k dětem, jsou dětská hřiště, pískoviště, ale i prostředky hromadné dopravy. Možná si uvědomíte řadu podobných situací, jako jsou následující:
Léto vrcholí, jsme na dětském hřišti. Maminka čtyřměsíčního Dalibora si povídá s kamarádkou. Dalibor spí v kočárku. Po chvíli se však probudí a začne plakat. Maminka mu okamžitě strčí do pusy dudlík a pokračuje v hovoru s kamarádkou. Chvíli to funguje, pak se znovu ozve pláč a opakuje se trik s dudlíkem, tentokrát neúspěšně. „Asi má hlad,“ sdělí maminka kamarádce a namíchá Sunar. Dalibor se však u lahvičky rozkřičí ještě víc. „Tak co je?!“ osopí se na něj matka. Křik sílí. Matka cítí pohledy z okolí a to ji znervózňuje. Začíná prudce houpat kočárkem. „Na, máš už čas, musíš něco vypít,“ podává dítěti lahev.
Na vedlejší lavičce sedí maminka sedmiměsíční Zuzanky a čte si knížku, zatímco dcerka též spí v kočárku. Možná je to Daliborovým křikem, možná sama od sebe, začne se probouzet a fňukat. Maminka odloží knížku, nahne se nad kočárek a pohladí ji po tváři: „Copak je, Zuzanko?“ Pomalu ji vyndává z kočárku, dcerka se „doprobouzí“ u ní na klíně. Přitulí se k mámě a už se usmívá. Mává ručkama a dívá se střídavě na dění na hřišti a na mámu. „Podívej, Zuzanko, jaký má Davídek míč!“ povídá maminka, a dcerka si může očka vykoukat. Zareagoval už i Davídek, a jde se pochlubit blíž. „Ten je krásnej, podívej! A jak je barevnej!“ říká maminka. Čtyřletý klučina se dme pýchou, podává míč blíž, až se ho Zuzanka může dotknout.
Jsem tady pro tebe
Uvažujete, proč se první mamince nepovedlo své nemluvně uklidnit a druhé ano? Zásadní rozdíl mezi oběma příběhy nespočívá ve věku a pohlaví dětí, ani v tom, co jejich dítě potřebovalo. Dost možná ani ve schopnostech matek. Podstatná byla jejich ochota se dítěti věnovat. První matka si chtěla povídat s kamarádkou, a dítě ji obtěžovalo. Tomu pak odpovídalo i její chování. Druhá matka tam byla primárně pro své dítě, a citlivě reagovala na jeho signály. Probouzející se dceru ujistila, že je s ní, že se může pomalu probouzet dle své potřeby. Možná Dalibor nepotřeboval dudlík ani lahvičku, ale stačila by mu třeba i minimální pozornost matky. Ta se však nenamáhala zjišťovat jeho potřeby, a namísto toho se pokusila o ten nejjistější způsob, jak mu „ucpat pusu“.
Když to trochu zjednodušíme, pak Zuzanka dostala od matky, která pro ni reprezentuje okolní svět, tento signál: jsem tu pro tebe, sleduji, co potřebuješ a snažím se ti to dát. Naopak Dalibor dostal zprávu, že jeho problémy nikoho nezajímají, svého však může dosáhnout silou (intenzitou pláče). Jedna taková zkušenost sice o povaze člověka nerozhoduje, ale když je to tak dnes a denně, dítě nastaví svá očekávání, i když si své rané zkušenosti nepamatuje. Buď fixuje postoj důvěry ve své blízké a potažmo ve svět, nebo začne světu nedůvěřovat. A to se pak obtížně mění.