Dospívání v emo stylu: srdce na dlani

Je jim obvykle mezi dvanácti a dvaceti, na první pohled upoutají černou patkou až do temně podmalovaných očí, ve tváři hloubavě smutný výraz. Vyznávají kult smutku, skepse, otevřeně se přiznávají k depresím a dávají přirozený průchod emocím všeho druhu – jsou totiž emo…

Emo programově vyzdvihují to, co většina ostatních zavrhuje, potlačuje nebo tabuizuje – a tak málokoho nechává pohled na příslušníky této specifické subkultury lhostejným. „Emo je podivná sebranka pozérských individuí, která si o sobě myslí, že jsou něco extra,“ napsal v říjnu 2007 do jednoho internetového časopisu vysokoškolák Tomáš. A pokračoval: „Mnoho z nich dodnes netuší, jakého pohlaví vlastně jsou a zda se jim líbí muži, nebo ženy. Často nosí upnuté kalhoty, a to i v létě, obvyklý je také piercing rtů, obočí a jazyka, což je samozřejmě nehygienické. Výrazně se líčí, barví si vlasy načerno a češou je na stranu s tím, že jim ofina padá do očí. Někteří se k tomu ještě tu a tam jen tak řežou do rukou žiletkou, aby tak na sebe a na to, že je nikdo nechápe, ještě více upozornili…Výraz emo je v posledních letech také používán na internetu jako urážka. Častují se tím jedinci, kteří se jeví jako psychicky labilní nebo s oblibou rozebírají své osobní životy na veřejných diskusních fórech, což nikoho nezajímá.“

Přestože od této kritiky uplynuly víc než tři roky, většina mladých lidí vidí své vrstevníky hlásící se k subkultuře emo podobně i dnes. Dospělé znepokojuje především záliba ve chmurných tématech, adorace smrti, sebepoškozování, či dokonce dobrovolného odchodu ze světa. Jenže to je jen jeden dílčí pohled – ostatně, zmíněná záliba ve smutku a bolesti není v novodobé historii nic neobvyklého, stačí v knihovně prolistovat beletrii z první poloviny 19. století.

Ukaž, co cítíš

Kdo jsou vlastně emo a čím se liší od ostatních dospívajících? Na to se pokoušeli odpovědět výzkumní pracovníci Pražské vysoké školy psychosociálních studií Karel Balcar, Martin Kuška a Radek Trnka společně s norským kolegou Viggo Vestelem ze společnosti Nova (Norwegian Social Research).

„Vymezit se vůči světu dospělých je přirozenou součástí dospívání, stejně jako potřeba sdílet s vrstevníky určité hodnoty, někam patřit,“ říká Martin Kuška. Subkultura emo, která se k nám v posledních letech rozšířila ze západní Evropy a USA, představuje emocionálně otevřené prostředí nabízející klukům a děvčatům alternativy k hodnotám, jež v současné době propaguje většinová společnost: kult mládí a tělesné krásy, proklamovaný entuziasmus, aktivitu, optimismus a radost ze života, tabuizaci smrti, kult úspěchu atd. Emo se vymezuje nejen vůči komerčně a výkonově zaměřenému světu dospělých, ale i vůči dalším subkulturám dospívajících, které svou image zakládají na přezíravém nadhledu, popírání vlastních problémů, na představě, že za všech okolností je třeba být v pohodě a „happy“.

Proto emo preferují poněkud morbidní vzhled, jehož základem je černá barva, otevřeně vyjadřují smutek, skepsi, apatii, přiznávají se k depresím, je jim blízký svět záhrobí, symbolika smrti i představa, že „emotivní člověk se dokáže zamilovat do kohokoli, ať muže, nebo ženy,“ jak v jednom z hloubkových rozhovorů uvedl sedmnáctiletý Miki, i když v zápětí dodal, že sám je „čistokrevnej heterosexuál“.

Podle psychologa Karla Balcara jsou emaři často velmi citliví, kreativní a tolerantní jedinci, kteří mají různé důvody, proč se stali členy této subkultury. Můžeme je najít napříč všemi sociálními skupinami dospívajících i lokalit. Ostatně, podle výzkumu zveřejněného v závěru loňského roku, významně převažují vzájemné kontakty mezi emaři uskutečněné ve virtuálním světě chatu nebo diskusemi na Facebooku apod; osobní setkání na koncertech, v klubech nebo klasický život v partě představuje méně častý typ interakce.

Napsal/a: Daniela Kramulová