Začíná to oblečením. Každý, kdo má vlastní děti nebo kdo chtěl někdy nějaké ty pidiponožky darovat známým, z vlastní zkušenosti ví, že svět miminek postrádá barvy. Jen na místo černo-bílé jsou obchody plné růžové a modré. Celé těhotenství jsem všem příbuzným připomínala, že nechci, aby naše holčička byla růžovou princezničkou Barbie, že trvám na tom, že svět je mnohobarevný, mnohotvárný, proměnlivý, neschematický a že chci, aby ho tak viděla i moje dcera, a to hned od začátku. Nevěděla jsem však, jak je to složité. Ve světě dětského oblečení totiž platí, že co není růžové, to je světlemodré – a tak naše holčička chodí v modro-růžovém a mate tím celé okolí. Někteří lidé soudí, že je chlapečkem, který trička zdědil po své starší sestřičce, jiní zase, že je tomu naopak – ale většina lidí usoudí téměř okamžitě, že jde o kluka – hned, jak se podívá na uši.
Náušnice jsou považovány za elegantní módní doplněk, téměř za synonymum ženskosti, které dává dívčímu obličeji ten zvláštní odlesk, od kterého se odráží její krása. Snad ovšem jen v případě, že to tak vidí i dotyčná žena. Proděravět si uši je zásah do vlastního těla, který není o moc přirozenější než tácky ve rtu afrických Mursiů nebo kroužky natahující ad absurdum krky žen asijského kmene Padaung. Pokud si žena tuto ozdobu přeje, má plné právo se svým tělem nakládat, jak sama uzná za vhodné, je však těžko ospravedlnitelné, že většina z nás k náušnicím přišla zcela jinak. Uši se totiž propichují holčičkám ještě s plínkou na zadečcích, které o sobě rozhodovat ani zdaleka nemohou. Děje se tak s pokryteckým vysvětlením, že později už by měly strach z bolesti, která by jim znemožňovala si tuto ozdobu pořídit. Miminka to sice bolí také, ale jsou pevně svázaná v zavinovačce a na brek v mámině náručí časem zapomenou – „jednou jí poděkují“ – snad…
Proč je však pro nás tak důležité, abychom se vyznali v tom, kdo z těch brečících uzlíčků vyroste v ženu a kdo v muže? Není to už dnes jedno? Vždyť se všichni tváříme, že mají ženy i muži stejné pracovní podmínky, stejné postavení ve společnosti, stejně si mohou vybrat, kým vlastně chtějí být… asi ne tak docela. Lpění na růžovo-modré polaritě, značkování náušnicemi a dodržování panenkovsko-autíčkovského systému vypovídá o tom, že máme tendenci se odmalička jinak stavět k holčičkám a jinak ke chlapečkům. Záleží pak na každé jednotlivé rodině, na její uvědomělosti, nakolik povede své dcery k mateřství a práci v domácnosti jako jediné cesty k seberealizaci, nebo nakolik stanoví rovné podmínky, v nichž nádobí myjí všechny děti nezávisle na pohlaví a zrovna tak si všichni mohou hrát s autíčky i s panenkami – jak kdo chce.
Dětský svět je radikální a konformní, děti se nechtějí lišit od svých kamarádů, aby nebyly „divný“ a aby je většinová společnost, tedy všichni potenciální kamarádi, příkře, definitivně a veřejně neodsoudili, protože děti bývají nekompromisní. Učila jsem desetiletého chlapečka, který si strašně rád hrál s panenkami Barbie. Ponechám stranou ideologickou pochybnost racheticky vyhublých ideálů ženskosti, jde mi v tuto chvíli jen o to, že tenhle kluk měl rád panenky. Děti se mu smály, a tak jsem se jim pokoušela vysvětlit, že na tom přece nezáleží, s čím si chce hrát a že má právo vybrat si ze světa, co se bude líbit právě jemu. Částečně to pochopily. Když jsem však o tomtéž mluvila s jejich rodiči, kteří si ani neuvědomovali, že v tomto ohledu vychovávají konzervativní konformisty, utrousil jeden z nich s pošklebkem: „No a co, je to stejně nejspíš homosexuál a já nechci mít z kluka teplouše – to ať se radši všem těm růžovoučkejm směje!“
To, že je ochuzující žít v zajetí stereotypů, by měli dospělí pochopit a snažit se to svým dětem předávat sami. Je ale záležitostí médií, politiky a veřejného života, ovlivňujících názory společnosti, vytvářet ovzduší, v němž bude namísto stereotypních rolí normální svobodná volba a osobitost. V této atmosféře pak nebude celá tíha ležet na rodičích, kteří – byť dokáží darovat svým dětem svobodu doma a nechat své syny hrát si s panenkami – je jen ztěží mohou ubránit před veřejným posměchem spolužáků, a co hůř – jejich rodičů.