Bývá zvykem dětem za tu obrovskou dřinu, kterou při vlastním narození musí vynaložit, něco darovat. Bývají to první věci, které jsou opravdu jejich. Tyto dárky však vypovídají nepříjemným způsobem o přísně konzervativní polarizaci naší společnosti…
Začíná to oblečením. Každý, kdo má vlastní děti nebo kdo chtěl někdy nějaké ty pidiponožky darovat známým, z vlastní zkušenosti ví, že svět miminek postrádá barvy. Jen na místo černo-bílé jsou obchody plné růžové a modré. Celé těhotenství jsem všem příbuzným připomínala, že nechci, aby naše holčička byla růžovou princezničkou Barbie, že trvám na tom, že svět je mnohobarevný, mnohotvárný, proměnlivý, neschematický a že chci, aby ho tak viděla i moje dcera, a to hned od začátku. Nevěděla jsem však, jak je to složité. Ve světě dětského oblečení totiž platí, že co není růžové, to je světlemodré – a tak naše holčička chodí v modro-růžovém a mate tím celé okolí. Někteří lidé soudí, že je chlapečkem, který trička zdědil po své starší sestřičce, jiní zase, že je tomu naopak – ale většina lidí usoudí téměř okamžitě, že jde o kluka – hned, jak se podívá na uši.
Náušnice jsou považovány za elegantní módní doplněk, téměř za synonymum ženskosti, které dává dívčímu obličeji ten zvláštní odlesk, od kterého se odráží její krása. Snad ovšem jen v případě, že to tak vidí i dotyčná žena. Proděravět si uši je zásah do vlastního těla, který není o moc přirozenější než tácky ve rtu afrických Mursiů nebo kroužky natahující ad absurdum krky žen asijského kmene Padaung. Pokud si žena tuto ozdobu přeje, má plné právo se svým tělem nakládat, jak sama uzná za vhodné, je však těžko ospravedlnitelné, že většina z nás k náušnicím přišla zcela jinak. Uši se totiž propichují holčičkám ještě s plínkou na zadečcích, které o sobě rozhodovat ani zdaleka nemohou. Děje se tak s pokryteckým vysvětlením, že později už by měly strach z bolesti, která by jim znemožňovala si tuto ozdobu pořídit. Miminka to sice bolí také, ale jsou pevně svázaná v zavinovačce a na brek v mámině náručí časem zapomenou – „jednou jí poděkují“ – snad…
Proč je však pro nás tak důležité, abychom se vyznali v tom, kdo z těch brečících uzlíčků vyroste v ženu a kdo v muže? Není to už dnes jedno? Vždyť se všichni tváříme, že mají ženy i muži stejné pracovní podmínky, stejné postavení ve společnosti, stejně si mohou vybrat, kým vlastně chtějí být… asi ne tak docela. Lpění na růžovo-modré polaritě, značkování náušnicemi a dodržování panenkovsko-autíčkovského systému vypovídá o tom, že máme tendenci se odmalička jinak stavět k holčičkám a jinak ke chlapečkům. Záleží pak na každé jednotlivé rodině, na její uvědomělosti, nakolik povede své dcery k mateřství a práci v domácnosti jako jediné cesty k seberealizaci, nebo nakolik stanoví rovné podmínky, v nichž nádobí myjí všechny děti nezávisle na pohlaví a zrovna tak si všichni mohou hrát s autíčky i s panenkami – jak kdo chce.
Dětský svět je radikální a konformní, děti se nechtějí lišit od svých kamarádů, aby nebyly „divný“ a aby je většinová společnost, tedy všichni potenciální kamarádi, příkře, definitivně a veřejně neodsoudili, protože děti bývají nekompromisní. Učila jsem desetiletého chlapečka, který si strašně rád hrál s panenkami Barbie. Ponechám stranou ideologickou pochybnost racheticky vyhublých ideálů ženskosti, jde mi v tuto chvíli jen o to, že tenhle kluk měl rád panenky. Děti se mu smály, a tak jsem se jim pokoušela vysvětlit, že na tom přece nezáleží, s čím si chce hrát a že má právo vybrat si ze světa, co se bude líbit právě jemu. Částečně to pochopily. Když jsem však o tomtéž mluvila s jejich rodiči, kteří si ani neuvědomovali, že v tomto ohledu vychovávají konzervativní konformisty, utrousil jeden z nich s pošklebkem: „No a co, je to stejně nejspíš homosexuál a já nechci mít z kluka teplouše – to ať se radši všem těm růžovoučkejm směje!“
To, že je ochuzující žít v zajetí stereotypů, by měli dospělí pochopit a snažit se to svým dětem předávat sami. Je ale záležitostí médií, politiky a veřejného života, ovlivňujících názory společnosti, vytvářet ovzduší, v němž bude namísto stereotypních rolí normální svobodná volba a osobitost. V této atmosféře pak nebude celá tíha ležet na rodičích, kteří – byť dokáží darovat svým dětem svobodu doma a nechat své syny hrát si s panenkami – je jen ztěží mohou ubránit před veřejným posměchem spolužáků, a co hůř – jejich rodičů.
Napsal/a: Tereza Šimíková
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)
Musím s vámi souhlasit. Taky nemám ráda toto dělení. Možná to ale záleží i na typu holčičky – ten náš polokluk by v růžové asi vypadal děsně…nevím, nezkoušela jsem to. Od dupaček má žlutou, zelenou, oranžovou, dokonce i bílou (ó kaluže těšte se:o)))), ale hlavně modrou:o))) Co jsem se napouslouchala řečí o krásném chlapečkovi v modrém kočáře, v modrém golfáku, v modré bundičce a hnědé čepici:o))
Nářadí – to je hračka století a bagr na písku a je spokojená.
Naopak kámoščině klučinovi hrozně sedí vínověčervená bunda, je v ní k sežrání a panenek má možná víc než naše slečna. Ke svátku jsme mu s kámoškou vybraly malou kuchyňskou sadu a ta chudina od manžela (hokejisty) dlouho poslouchala, že si z něho dělá holčičku…přitom je to taková pitomost. Prostě teď má malý zájem vařit…vždyť to každý den vidí u mámy, tak se mu to líbí…
Když vidím katalog dětských věcí od některých zásilkových obchodů, tak u 90% oblečení prohlásím, že to je na „cukříky“ (rozumějte holčičky, které i na písek chodí v růžových šatičkách a bílorůžových balerínkách). Já bych takové oblečení na malou neužila…možná jsem staromódní, ale u nás to hýří barvama, riflema, teplákama, kraťasama a abych občas dala najevo, že máme holku, tak jsem loni pořídila jednu sukýnku a asi dvoje šatičky:o))
Jarmuschko, s tím oblečením máš pravdu – taky se většinou setkávám s tím, že mají jeden kus v jedné velikosti…
Tak já si postesknu – píšete, že na holčičky je v obchodech oblečení více, než na kluky. Jenže když máte ty holčičky dvě… Byl fakt problém sehnat nějaké oblečení ve stejné velikosti dvakrát. A to jsem netrvala na stejné barvě. Nakonec jedna byla třeba v červenobéžové kombinaci, druhá v modrobéžové (a možná proto ty řeči, že máme „krásný páreček“..)
Obdobné to jistě bude i s kluky. Tady by mohli mít výhodu právě rodiče s „párečkem“…
Dneska máme hodně věcí poděděných, takže tu práci se sháněním za nás udělal někdo jiný. Na druhou stranu zase chodí holky oblékané stejně, což nikdy nebylo mým záměrem. Ale ono to tak nevadí – holky už velice pozorně sledují, co má ta druhá… A jestli náhodou nemá něco lepšího…
Souhlasím 🙂
Syna se nažím oblékat barevně, jak píšete, červená se mi líbí, má dost červených věcí. Ale je modrooký, tak mu sluší i světle modrá:-)
Zuzkosim, taky mi přijde, že na holčičky je toho v obchodech víc!
Kdybych měla holčičku, určitě by nosila věci po synovi, ale něco růžového bych dokoupila. Kamarádi mají holčičky, taky nemusí růžovou. Tak ji holkám skoro nedávali, ale přišlo období, kdy si o ni holky řekly samy.
A hračky – nerozděluji holčičí a klučičí. Pravda, syn dostává spíš auta. Ale hrajeme si i s panenkou, plyšáky, máme golfky, vaříme, nakupujeme. AŤ už od mala vidí, že je normální, když to děláme oba.
Já musím říct, že u oblečení, naušniček mi to zaběhnuté jednoznačné dělení až tak nevadí.
Koneckonců, myslím, že těm dětem je to docela jedno a až se můžou vyjádřit, tak ať se vyjádří. Je to spíš na mamince, jak se nechá a chce nechat svázat předsudky.
Já jsem na dceru dostala hromadu oblečků po bratránkovi, takže jsem si každý růžovoučký kytičkovaný kousek oblečení vyloženě vychutnávala 🙂 A to jsem do té doby růžovou naprosto ignorovala. Od té doby ji mám ráda a i já si něco růžového na sebe koupím, což by před čtyřmi lety fakt nehrozilo.
Ale na druhou stranu, že bychom neměli oblečky modré a zelené a hnědé a já nevím jaké, to taky ne. Boty má často klučičí, některé ty dívčí mi přijdou hrozně uzounké.
Když nechám vybrat dceru, tak většinou skončíme s nějakým největším kýčem z celého obchodu, naposledy to bylo to nejrůžovější tričko celé poseté malými muchomůrkami 🙂 O tom jediném jsem vůbec neuvažovala, ale však já ho nenosím, že.
Ale u těch činností mi to dělení vadí dost. Přijde mi, že u holčiček se ještě tak nějak toleruje, když si hraje s auty a bagry, ale kluk aby vozil kočárek? To je pro některé maminky opravdu nemyslitelné. To mě někdy vyloženě vytáčí!! Vůbec to nedokážu pochopit. Vždyť o nic nejde, kočárky vozí i chlapi, chlapi jsou i vyhlášenými kuchaři, a copak je to nějaká ostuda?
No nechápu!!!
Taky bych řekla,že barva červená je barvou války,boje,moci,síly,vítězství…aspoň to ve mě evokuje…a tyto věci vždy patřily mužům…
Jinak růžová mi na holčičkách nevadí..ale v kombinaci s jinou výraznější barvou…protože když se pak děvčátko v kraječkách bílo-růžové vyválí v blátě je to smutný pohled:-)))) ale možná právě tohle je ten předsudek…kdo ví… K
Souhlasím – my máme sice samé kluky, ale i když podvědomě nakupuju v modré (to už snad při té přesilovce ani jinak nejde 🙂 , od malinka se u nich nebráním červené, žluté, zelené, béžové, bílé, oranžové. Navíc mám kluky všechny tmavooké, takže ta červená jim ohromně sluší 🙂 A vůbec se jí nebrání ani ti větší kluci, zrovna tento týden jsem jim koupila bundy v červeno- černo -šedo – bílé. Co se týká hraček, panenky nemáme, ale plyšáků docela požehnaně a mrňatům permanentně půjčuji na hraní naše nádobí – vaří si a míchají a jsou spokojení. Pravda ale je, že kluci a holčičky se opravdu vychovávají každý kapku jinak – už od přirozenosti jsme každý jiný a myslím, že je nutné v holčičkách probouzet ženskost a v klucích mužnost. Naprosto odhlížím téma homosexuality – spíš mám na mysli takové ty modely typické pro muže a ženy. Protože prostě muži nemůžou být ženami bez ztráty mužnosti, jak ji my máme rády a naopak. Ale jinak si myslím, že je samozřejmě důležité učit kluky „ženským“ pracem a holčičkám zas neublíží být kapku soběstačné i bez muže… to ano a za tím stojím 🙂 Sama mám takový šikovný exemplář doma 🙂 Jarmuschko – vidíš, to s těmi barvami je zajímavé… 🙂
No, já si taky užila s holkama.
Růžovou teda taky nemusím, ale nebráním se jí pro holky, když někdo něco donese, nebo by si holky samy řekly. Jenže Lu si nejvíce oblíbila zelenou. ;o)
Jinak jsem taky zažila údiv nad „krásným párečkem dětí“ – holčička Any ve žlutém overálku – v pořádku. Holčička Lu v modrém overálku – problém. Tedy ne pro mě, ale pro okolí. A já přitom měla vůbec problém sehnat dva overálky v přibližně stejné velikosti.
Holky milují auta, teď chtějí – obě – nějakého dinosaura, na zahradě mají náklaďák a traktor. Nebráním jim.
A malé poznámky na závěr:
– červená barva byla původně „mužská“. Ženám příslušela spíš klidná modrá…
– neoblékám holky do růžové a kraječek, ale přesto jsem si tuhle, když k nám dorazily Martyčka a Quendolina se svými syny, že my – s holčičkama – žijeme přece jenom v trošku jiném světě. Ať chceme nebo ne.
jj,naprostý souhlas:-)) náš prcek-kluk měl jako mimino na sobě trička barvy bílé,žluté,zelené,modré,červené,oranžové…krom sladké růžové:-))
obchody pro mimi jsou opravdu vybaveny jen bílorůžovou a bílomodrou..vyjímečně bílo-béžovou barvou oblečení…je to děsné…
musela jsem často kombinovat a taky sem tam přehlédnout na úžasně červeném tričku povinnou květinu nebo růžového medvídka..no a co.. měla jsem pro očekávaného kluka červený kočárek a komentáře o holčičce si taktéž užívala s úsměvem:-))))
a s tím rozdělením hraček a aktivit to je fakt mor…a hlavně některé maminky jakoby ani nežily v dnešní době..Ty co si nejvíce stěžují že jim manža doma nepomáhá pak berou klukovi z ruky nádobíčko a kočárek..s tím,že je to pro holčičky..je to úsměvné a osobně už jsem několikrát zavedla debatu na tohle téma v kroužku..o tom,že bysme měly držet za jeden provaz a vést naše syny k pomoci v domácnosti a péči o děti…že nám další generace poděkuje:-))))
Ráda dávám holčičkám dárky typu auto,sada nářadí apod:-))) máte vidět ten zájem:-))))
společnost by se neměla dělit,zvlášť u domácích prací,které nevyžadují velkou fyzickou zdatnost a nejsou zcela doménou mužů-třeba sekání dřeva nebo topení v kotli…a upřímně spousta žen tohle stejně zvládá..tak proč by muži neměli umět šít,prát ……… K
Moc pěkný článek. Vidím to podobně. Mám dva chlapečky, snažím se je oblékat do všech barev (krom růžové, tu fakt nemusím). Venku jsem několikrát slyšela, jak mám krásnou holčičku (syn měl červenou bundičku) – tak jsem si to užívala (holčičku jsem si totiž moc přála). Když se synek naučil chodit, tak před sebou moc rád strkal dětské kočárky. No co, tak jsme mu obyč. golfáček pořídili. Spousta lidí nechápala, proč synkovi dovolím s kočárkem jít dokonce ven! Jaká ostuda! Ale copak jeho tatínek ho nevozil v kočárku? Teď má období velkého zájmu o hračky typu mixér, mikrovlnka, pračka, pokladna… Po narození brášky se o plyšáky staral jako o miminko, dokonce je i kojil, pravda, to už jsem nad tím začala i trochu přemýšlet, ale na druhou stranu, dvouleté dítě si to snad může dovolit:-) Mrzí mě, že v obchodech je oddělení růžové a modré (mimochodem, to růžové je vždy asi tak 3x větší), jiné barvy jako by neexistovaly.
Mobile Sliding Menu