Když mi umřel tatínek, bylo mi 13 let. Nikdy nezapomenu větu, kterou mi pošeptala při kondolenci blízká osoba…“Musíš teď mamce hodně pomáhat, ona to teď bude mít hodně těžké!!!“ Hlavou mi proběhla myšlenka „A já to mít těžký nebudu? Vždyť už ho nikdy neuvidím a neřeknu: „Ahoj, TATI!!!“
Slovo „smrt“ je jako zaklínadlo. Znamená pro nás něco špatného a zneklidňujícího, čeho se většina lidí v dnešní době bojí. A přitom je to tak přirozená věc, stejně jako je zrození nového života. Myslím si, že dříve umírali lidé doma obklopení svými blízkými a tolik se smrti nebáli. Lidé dnes umírají v nemocnicích a v sanatoriích, kde se o ně starají cizí lidé. Péče o umírajícího člověka je po všech stránkách velice náročná, ale i osvobozující. Úmrtí blízkého člověka je pro pozůstalé velmi bolestivá. Dospělý člověk mnohdy musí pro zpětný návrat harmonie v duši jít za odborníkem. Někdy se naše vědomí tolik brání přijmout pravdu o smrti člověka, že léčba se musí podpořit i léky na depresivní stavy.
A jak vnímají úmrtí děti???
Psychologové radí, abychom od prvopočátku dětem o úmrtí nelhali. Děti vycítí z našeho chování, že není něco v pořádku. Neměli bychom ani dětem bránit jít na pohřeb a rozloučit se s milovaným člověkem.
Když taťka umřel, babička se „tázavým rozkazem“ ptala mojí maminky: „“Ji brát na pohřeb ale nebudeš?!“ Tehdy se mi všechno sevřelo u srdíčka a strašně jsem se bála, že mi mamka odepře poslední rozloučení s taťkou. Neudělala to, za což jsem jí opravdu vděčná. Nevím, jestli bych jí někdy odpustila, že by mě nechala doma. Pohřeb mého tatínka jsem brala jako „tečku“ a fakt, že opravdu zemřel. Strašně moc mě bolelo, že jsem mu tolik věcí neřekla a že nebude u tolika věcí, které mě ještě čekají. Ale i přes obrovskou bolest v srdíčku jsem byla ráda, že konečně skončily jeho hodiny nekonečných bolestí a každodenní zničující cesty pro moji maminku, která denně jezdila k jeho nemocniční posteli. A já se přestala bát každého zvonění zvonku, protože jsem přestala čekat pošťáka s telegramem.
Nebojte se dětem říct, že „blízká osoba“ zemřela. Otázkou je, jak to dítěti vysvětlit a přitom mu třeba i neublížit. Když třeba řeknete, že „babička nebo dědeček usnul a už se nikdy neprobudí“, můžete v dítěti např. vyvolat pocit strachu z usínání a spánku jako takového. Neměli bychom ani používat větu: „Babička odešla a už se nevrátí“. Dítě stejně bude čekat na babiččin návrat, protože smysl této věty mu bude unikat. Nejhorší co bychom mohli dětské duši způsobit, je zatajení smrti blízké osoby. Děti by si po zjištění „pravdy“ mohly nést v sobě po celý život křivdu, kterou jsme jim způsobili svým lhaním.
Jestliže Vás dítě uvidí plakat, neodhánějte ho od sebe. Raději mu vysvětlete, proč pláčete. Dítě tak lépe pochopí, proč jste smutní. Děti se tak i vlastně učí to, že pokud jsou smutní, když někdo umře, tak je v pořádku, že stesk je doprovázen pláčem.
„Porozumění smrti a jejímu místu v životě se u dětí vyvíjí v závislosti na jejich úrovni myšlení, prožívání a na tom, jaký světonázor, systém víry a celkový pohled na svět jim jako rodiče předáváme,“ říká psycholožka Alena Vávrová.
Děti od 3-5 let smrt vnímají spíše jako odloučení od blízké osoby, jako by „dědeček“ odjel a přijede až za dlouho. Jejich vnímání smrti bych přirovnala jako k prázdnému, nic neříkajícímu slovu. Nejsou schopni totiž pochopit konečnost smrti. I přesto bychom jim měli úmrtí vhodně vysvětlit. Zkuste to s přírodou např. se zašlápnutým mravencem, mrtvým ptáčkem, uschlou květinou…
Děti od 6-9 let už smrt začínají vnímat jako „konec“. Ale spíše jen „konec“, který se stává starým lidem. To, že by smrt mohla zasáhnout je samotné nebo rodinu si stále neumí připouštět.
Teprve děti kolem desátého roku jsou schopné přijmout a vnímat smrt jako něco trvalého a nezvratného v jejich životě. A přijmou fakt, že i oni jsou smrtelní. Pokud dítě chce o smrti mluvit, měli bychom s ním o tom otevřeně diskutovat i když je to pro nás velmi citlivé téma. Snažíme se přece o to, abychom svoje děti co nejlépe připravili na plnohodnotný život. A smrt k životu přece patří…
„Smrt je odpoutáním od všech bolestí a hranicí, kterou naše utrpení již nepřekročí. Smrt nás ukládá do toho klidu, kde jsme spočívali před svým narozením.“ Seneca