Když mi umřel tatínek, bylo mi 13 let. Nikdy nezapomenu větu, kterou mi pošeptala při kondolenci blízká osoba…“Musíš teď mamce hodně pomáhat, ona to teď bude mít hodně těžké!!!“ Hlavou mi proběhla myšlenka „A já to mít těžký nebudu? Vždyť už ho nikdy neuvidím a neřeknu: „Ahoj, TATI!!!“
Slovo „smrt“ je jako zaklínadlo. Znamená pro nás něco špatného a zneklidňujícího, čeho se většina lidí v dnešní době bojí. A přitom je to tak přirozená věc, stejně jako je zrození nového života. Myslím si, že dříve umírali lidé doma obklopení svými blízkými a tolik se smrti nebáli. Lidé dnes umírají v nemocnicích a v sanatoriích, kde se o ně starají cizí lidé. Péče o umírajícího člověka je po všech stránkách velice náročná, ale i osvobozující. Úmrtí blízkého člověka je pro pozůstalé velmi bolestivá. Dospělý člověk mnohdy musí pro zpětný návrat harmonie v duši jít za odborníkem. Někdy se naše vědomí tolik brání přijmout pravdu o smrti člověka, že léčba se musí podpořit i léky na depresivní stavy.
A jak vnímají úmrtí děti???
Psychologové radí, abychom od prvopočátku dětem o úmrtí nelhali. Děti vycítí z našeho chování, že není něco v pořádku. Neměli bychom ani dětem bránit jít na pohřeb a rozloučit se s milovaným člověkem.
Když taťka umřel, babička se „tázavým rozkazem“ ptala mojí maminky: „“Ji brát na pohřeb ale nebudeš?!“ Tehdy se mi všechno sevřelo u srdíčka a strašně jsem se bála, že mi mamka odepře poslední rozloučení s taťkou. Neudělala to, za což jsem jí opravdu vděčná. Nevím, jestli bych jí někdy odpustila, že by mě nechala doma. Pohřeb mého tatínka jsem brala jako „tečku“ a fakt, že opravdu zemřel. Strašně moc mě bolelo, že jsem mu tolik věcí neřekla a že nebude u tolika věcí, které mě ještě čekají. Ale i přes obrovskou bolest v srdíčku jsem byla ráda, že konečně skončily jeho hodiny nekonečných bolestí a každodenní zničující cesty pro moji maminku, která denně jezdila k jeho nemocniční posteli. A já se přestala bát každého zvonění zvonku, protože jsem přestala čekat pošťáka s telegramem.
Nebojte se dětem říct, že „blízká osoba“ zemřela. Otázkou je, jak to dítěti vysvětlit a přitom mu třeba i neublížit. Když třeba řeknete, že „babička nebo dědeček usnul a už se nikdy neprobudí“, můžete v dítěti např. vyvolat pocit strachu z usínání a spánku jako takového. Neměli bychom ani používat větu: „Babička odešla a už se nevrátí“. Dítě stejně bude čekat na babiččin návrat, protože smysl této věty mu bude unikat. Nejhorší co bychom mohli dětské duši způsobit, je zatajení smrti blízké osoby. Děti by si po zjištění „pravdy“ mohly nést v sobě po celý život křivdu, kterou jsme jim způsobili svým lhaním.
Jestliže Vás dítě uvidí plakat, neodhánějte ho od sebe. Raději mu vysvětlete, proč pláčete. Dítě tak lépe pochopí, proč jste smutní. Děti se tak i vlastně učí to, že pokud jsou smutní, když někdo umře, tak je v pořádku, že stesk je doprovázen pláčem.
„Porozumění smrti a jejímu místu v životě se u dětí vyvíjí v závislosti na jejich úrovni myšlení, prožívání a na tom, jaký světonázor, systém víry a celkový pohled na svět jim jako rodiče předáváme,“ říká psycholožka Alena Vávrová.
Děti od 3-5 let smrt vnímají spíše jako odloučení od blízké osoby, jako by „dědeček“ odjel a přijede až za dlouho. Jejich vnímání smrti bych přirovnala jako k prázdnému, nic neříkajícímu slovu. Nejsou schopni totiž pochopit konečnost smrti. I přesto bychom jim měli úmrtí vhodně vysvětlit. Zkuste to s přírodou např. se zašlápnutým mravencem, mrtvým ptáčkem, uschlou květinou…
Děti od 6-9 let už smrt začínají vnímat jako „konec“. Ale spíše jen „konec“, který se stává starým lidem. To, že by smrt mohla zasáhnout je samotné nebo rodinu si stále neumí připouštět.
Teprve děti kolem desátého roku jsou schopné přijmout a vnímat smrt jako něco trvalého a nezvratného v jejich životě. A přijmou fakt, že i oni jsou smrtelní. Pokud dítě chce o smrti mluvit, měli bychom s ním o tom otevřeně diskutovat i když je to pro nás velmi citlivé téma. Snažíme se přece o to, abychom svoje děti co nejlépe připravili na plnohodnotný život. A smrt k životu přece patří…
„Smrt je odpoutáním od všech bolestí a hranicí, kterou naše utrpení již nepřekročí. Smrt nás ukládá do toho klidu, kde jsme spočívali před svým narozením.“ Seneca
Napsal/a: suodal
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (10 vyjádření)
Lien, děkujííí 🙂
Taky o tom přemýšlím…a úplně stejně. Proto jsem tenhle citát vybrala.
Bojím se smrti spíš proto, abych se s ní nepotkala dřív než budou moje děti pevně stát na svých nohou…zažila jsem si to 🙁 Ale naučila jsem se, že všechno špatné(i když smrt je v tomto spojení velice diskutabilní téma) je k něčemu dobré. Nikdy bych možná nepochopila sama sebe a nepracovala tolik na svém JÁ a neměla dcerku, která mě každý den učí velké pokoře, lásce a uvědomění.
Lussy, hledej!!!! 🙂
Lien, a ještě k tvému komentáři.
Skusím někde vyhrabat krásný článek, který jsem si kdysi vystřihla. Byla to povídka o dvojčatech, která mají chvíli před porodem a řeší, zda je ta bájná Matka a zda jí po porodu uvidí. Jedno dítě je „věřící“ a tvrdí druhému, že jo, že přece nemůže být jen ta tma a zvuky a voda,že tam někde je ta velká milující Matka a on se na ní těší a porodu se nebojí. Druhé bylo „nevěřící“ a tvrdilo, že Matku přece nikdy nikdo neviděl a že chce zůstat tady, že nevěří, že po porodu něco je.
Hrozně se mi to líbilo, představuju si, že tady na světě jsme taky jenom v takovém malém tmavém prostoru a pak je třeba někde něco mnohem barevnějšího a krásnějšího 🙂
Včera jsem úplně zapomněla napsat ještě jeden příběh.
Mému tátovi umřel tatínek, když mu bylo 13 let, ještě měl bráchu 11 let a sestru 10 let.
Jsem skálopevně přesvědčená, že to, že jim tatínek tak brzy zemřel a hlavně to, jak odchod dědy babička pojala, zanechalo na všech třech dost velké následky.
Děda umřel a babička to dětem prostě oznámila a pohřbem to skončilo. Všechny věci se vyházely, nesmělo se o něm mluvit, nevím proč, babička se rozhodla dělat, že děda nikdy nebyl. Což by možná šlo, kdyby bylo dětem o 10 let míň.
Všechny tři děti mají celý život psychické problémy, neskutečné problémy v partnerských vztazích, teta měla vždy muže o 20 let staršího.
Nezapomenu, jak mi jednou babička vyprávěla, že můj táta si sestavoval jakési vozidlo a kluci z baráku se mu smáli, že to stejně nikdy nepojede. Babička to všechno slyšela z okna. Táta jim prý odpověděl, že kdyby měl tátu,tak by mu určitě pomohl a auto by jezdilo. V tu chvíli prý babičce došlo, že tátovi asi táta chybí……
suodal, moc pěkný článek, nějak mi utekl a čtu až teď.
Mně nejvíc zaujal citát na konci, to je věc, o které často přemýšlím, jestli si rodící se dítě „myslí“, že umírá, jako my si to myslíme na sklonku života a zda je smrt také takový zrod jako konec těhotenství.
Jinak mám tříletou princeznu a ta tedy opravdu smrt nechápe, nepřipadá mi ale, že bych jí měla něco tajit nebo před ní neplakat, umřelo nám pár zvířátek a ona ví, že umřela a že se nevrátí, nijak jí to ale nebrání v tom, několikrát mi připomenout, kde jsou a kdy přijdou 😛
suodal – děkuju. Knížka se dá sehnat v pohodě, autor jich napsal víc a všechny se čtou dobře. 🙂 keen
Keenspeed, děkuji za reakci 🙂
Musím se přiznat, že knížku neznám…a asi se po ní mrknu.
„Smrt je jako zaklínadlo“… je to velmi zkrácená „verze“ mých pocitů o přijetí smrti.
Víš proč tu smrt nemá podle mě místo?…žijeme pro zítřky. Pro úspěchy ve škole, v zaměstnání, pro svoje děti. Zítřek pro mě znamená: „zdokonalení a posunutí toho dnešního dne zase o kus dopředu“ a najednou příjde SMRT…konec, prázdnota všechno co celý život žiješ prostě skončí, není NIC.
Ty „zítřky“ jsou pro nás hnacími motory a najednou není NIC…nechceme si představit právě tu konečnost smrti… a to nás děsí.
Kdyby člověk věděl, že po smrti něco je, tak by ty hnací motory nefungovali. Nenutilo by tě žádnou věc dotáhnout do konce.
Celý život by rázem ztratil smysl…“neměli by jsme pro co žít“. Byli by jsme bezduché loutky bloudící a přežívající na tomto světě.
Musím uznat, že je to perfektně vymyšlený….princip života a smrti!!!!
Suodal , článek se mi moc líbil.
Mně babi zemřela asi ve 3.třídě a co si pamatuju (jestli dobře, to nevím), že se mi chtělo hrozně smát, i když všichni okolo brečeli.
Ani nevím, jestli mi někdo něco vysvětloval.
Děda umřel v mých 16l. to jsem naopak obrečela hodně.
Jinak bych chtěla podotknout – téma smrti se mi honí hlavou průběžně, i jsem se chystala sepsat delší úvahu, ale …
Souhlasím s odstavcem Smrt je jako zaklínadlo.
Moc ráda se vracím ke knížce od R.Fulghulma Od začátku od konce – naše životní rituály – kapitola Smrt. Jak se jedna starší profesorka vyrovnala s umíráním a se svoji smrtí, jak se snažila co nejvíce v této chvíli ulehčit a pomoci svoji rodině a přátelům. Je to takový můj vzor, i když jsem ještě neudělala žádný z jejich kroků.
Smyslem je to, proč smrt, která byla, je a bude stálou součástí našeho života – je pro nás takovým „překvapením“ ? Kolik času věnujeme sami sobě, těhotenství, porodům, výchově dětí, vzdělávání, rodině, mezníkům jako je školka, škola, maturita – jen ta smrt – nečekaná i očekávaná tady nemá místo. Kolik trápení si prožijí pozůstalí s pocity, dědictvím, pomalými notáři a úřady, a přitom se dá alespoň několik věcí ošetřit ještě za života?
Ale to už patří jinam, omluva za malé odbočení a díky za připomenutí.
Lussy, to je právě to, že většina dospěláků to tak dělá…nic dítěti neřeknu, však ono to stejně nepochopí. Jenže to je omyl!!! Děti velice brzo pochopí princip života a smrti.
Malá to bere tak jak to ve třech vnímat má 🙂 Paní doktorka u nás taky v těchto letech „uzdravovala“.
To „nebe s hvězdičkou“ je pro děti takový jakýsi uklidňující přístav a není to jen to ničivé prázdno!!!
Suodal,
konečně mám čas napsat.
Dceři jsou 3 roky a jelikož má obě prababičky přes 80 let, tak i když nerada, myslím občas na to, jak jí jednou jejich odchod vysvětlím.
Když leží třeba u silnice zajetá kočka, pozná, že je mrtvá, ale pro ní to znamená, že se nehýbe a je nějak zraněná a pak prohlásí, že jí odvezeme k doktorovi a on jí vyléčí.
Když jsme jednou udělali v rámci hry hrobeček motýlovi, šla se druhý den podívat, jestli už je zdravý.
Mě umřela babička, když mi bylo 7 let, bylo to náhlé, bylo jí 61 let. Moje mamča z toho byla úplně vyřízená a pamatuju si, že to se mnou nikdo neřešil, já jen chodila po špičkách kolem plačící mámy. Pak mi nějak došlo, že taky jednou umřu a hrozně dlouho se mi o to tom v noci zdálo.
Manžel měl dřív za sousedy rodinu, kde tatínka rozstřílela ukrajinská mafie :-(. Dětem bylo tuším 6 a 7 let. Zanechalo ve mně hrozně hezký dojem, jak to jejich maminka pojala. Řekla jim, že je tatínek pořád s nimi, jen je teď jedna hvězdička na nebíčku a každý večer chodili celá rodina na balkón mu zamávat a povídat si s ním.
Děkuji za hvězdičkové hodnocení 🙂 Do článku jsem zapomněla napsat poděkování pro Lussy, která tohle téma navrhla.
Lussy, děkuji!!!!
Mobile Sliding Menu