Demokratická výchova

Rubrika: Výchovné tipy

1155909_familyVůbec první známá demokracie vznikla v řeckých městských státech (zejména v Athénách). A z té doby nemohu nezmínit jednu z nejvýznamnějších postav evropské filozofie vůbec a tím je Sókratés.

Sókratés se ve své nauce zabývá výhradně člověkem resp. jeho duší, středem jeho filozofie je etika, za základní cnosti považuje moudrost, spravedlnost a statečnost a to nejpodstatnější (pro mne): za základ výchovy považuje rozhovor.

Demokratická výchova se vyznačuje prvky demokracie, má být důsledná, avšak jemná a
k dítěti ohleduplná, pravidla existují a na jejich dodržování se dbá, přičemž jsou v souladu a s ohledem na potřeby všech členů rodiny. Rodiče mají dětem naslouchat a všechna rozhodnutí (v rámci možností a s přihlédnutím na věk dítěte) dělat společně. Nezbytnou součástí tohoto typu výchovy je pochopení a vzájemná tolerance. Vztahy mezi dítětem a rodičem jsou přátelské, dítě bereme jako plnoprávného člena rodiny. Demokratická výchova je dosud nejlépe hodnocený způsob péče o dítě.

Při stanovení hranic rodiče berou ohled na povahu dítěte. Pokud je dítě mírné, podřizuje se a je neprůbojné, budou jej rodiče povzbuzovat, podněcovat a dávat mu víc svobody. Naopak pokud je dítě hodně živé, stále aktivní, do všeho se pouští a stále se potřebuje uplatnit, bude lepší stanovit hranice trochu přísnější.

Možností, jak zapůsobit na dítě, je velké množství. Na první místo bych dala vysvětlování a přesvědčování. Podstatné v tomto případě je, aby děti pochopily důležitost našeho požadavku. Pokud dítě náš požadavek chápe, přesvědčíme jej o správnosti, máme vyhráno.
Druhé místo by zcela jistě obsadila rada. Poradit dítěti můžeme kdykoliv a při jakékoliv společné činnosti, když si s dítětem hrajeme nebo při koupání (např. jak se čistí zoubky). Důležitý je laskavý tón, ten bývá mnohdy rozhodující 🙂 Rozkazy se dětem špatně přijímají a leckdy jsou dětmi ignorovány.
Na třetí místo bych napsala prosbu. Je to jemnější forma než rozkaz a dítě má možnost volby, což leckterému dítěti stačí k tomu, aby prosbě vyhovělo, protože “může”.
Čtvrté místo by mělo mít povzbuzení. Účelem povzbuzení je dodat dítěti sebedůvěru, povzbuzováním dítěte dosáhneme jeho motivace k určité činnosti, čím je dítě menší, používáme častěji. 🙂
Až na páté místo dávám rozkaz. Používáme ho tehdy, jsou-li mírnější formy neúčinné nebo kdy je to nutné z hlediska bezpečí dítěte. Rozkaz by měl být stručný a jasný. Splnění je nutno zkontrolovat. Rozkazy neplýtváme.
Zcela úmyslně na úplně poslední místo dávám tresty.
V demokratické výchově tresty “šetříme” a tvrdé tresty nepoužíváme vůbec.

Ještě bych ráda doplnila dvě věci:
– když dítěti říkáme, co se smí a co se nesmí, vždy bychom měli dbát na vysvětlení a sdělení “proč”. Dítě by mělo rozumět tomu, co je od něj žádáno. A rodič by měl mluvit jasně a srozumitelně – přiměřeně věku dítěte.
– chování rodičů je pro dítě vzorem a dítě zcela přirozeně své rodiče napodobuje, je potřeba si tuto skutečnost uvědomovat a mít ji stále na paměti.

Oklikou se dostávám zpět k Sókratovi a ptám se, proč lidé stále hledají něco nového? Možná už to před námi vymysleli jiní a moudřejší… Víte, co řekl Sókratés o tehdejší mládeži? Cituji:
„Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“
🙂
A jeden z mých oblíbených Sókratových citátů na závěr:
„Kdo chce hýbat světem, musí pohnout nejdřív sám sebou.“

Napsal/a: redakce (Helena)

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (10 vyjádření)

  • Piškotka

    Promiň tu zkomolenou přezdívku, Horempádem! :o)

  • Piškotka

    Horempáden, díky za milý poslední příspěvek:o) Mně je dlouho jasné, že si malá říká o mou pozornost, protože té má bohužel poslední dobou málo. Kdo pracuje na plný úvazek, ví své… Hrozně bych to chtěla změnit, vadí mi to neustálé pendlování v hlídání (školka, známí, rodina). Vím, že to dítěti zas tak neublíží, ale já jsem někdy za den tak „vyplivnutá“, že je těžké ještě vymýšlet další aktivity (čímž zase nechci říct, že bych si jí nevšímala, to ne:o) ), ale ona velmi dobře vycítí, kdy musím najít ještě čas pro sebe, protože třeba něco potřebuji nutně udělat. Vážně je těžké být s dítětem sama, a ještě takhle malým, skloubit práci, domácnost, různé úkoly, úřady, apod… Nejvíc mě však vytočí, když s někým mluvím a ona vyloženě schválně skáče do řeči, popř. nahlas mluví či zpívá. Někdy se schválně na něco ptá. Někde (možná tady) jsem teď nedávno četla, že tímhle si dítě říká o pozornost a měli bychom alespoň tělesně, fyzicky dát najevo, že o něm „víme“, stačí chytnout za ruku, pohladit, posadit na klín (u telefonátu) apod… Snažím se, ale někdy se to stejně mine účinkem a já jsem pak vážně zlá, protože tohle fakt nesnáším, celou dobu má prostor ke mně mluvit, a jakmile začnu hovořit, udělá to zas! Musí přece vědět, že se to nedělá. Nepomůže domluvit, ať chvilku počká, že skákání do řeči je nehezké, zřejmě ještě nechápe, stejně si mele svou: „Mami, ale já se tě ptám…“

    Jinak se moc snažím brát ji jako sobě rovnou, o spoustě věcí (do jisté míry úměrné 3,5 letému dítěti) rozhoduje o některých věcech doma, pokud jde o oblečení, dávám na výběr dvě, tři kombinace, aby ona sama mohla rozhodnout, v čem půjde (a zároveň to bylo vhodné z pohledu maminky), pobízím, motivuji, chválím….

  • Horempádem

    Anonymní, ráda bych ti poradila , ale mám dítko ještě malé a nemám v tomhle ohledu zkušenost. Spíš ti napíši, jak to dělal můj táta se mnou 🙂
    V pubertě se okolo mě sem tam někdo točil. Tím myslím kluky. Můžu říct, že táta dělal silnou selekci a to okamžitou 😀 Tehdy jsem mu to zazlívala, ale dnes už vím, že to myslel dobře a dobře udělal, když mě třeba zatrest držel doma, nebo i nějaká ta facka padla.

    Takže asi zkusit tvrdší přístup ze strany otce a neustupovat. Je to sice tvrdé, ale pokud chcete, aby dcerka přišla k rozumu a je to pro její dobro, což je v tomto ohledu evidentní, tak jinak to asi nepůjde.

    Jinak ti navrhuji, aby jsi to třeba hodila do poradny. Uvidíš, že ti zdejší čitatelky poradí možná i ze své zkušenosti.

    Hodně štěstí

  • Anonymní

    Dcera chodí s romem.
    Moje dcera chodí 1 a půl roku s romem a prožili jsme si spostu problémů(a ještě neskončily). Do určité doby jsme byli tolerantní rodiče(jsme smíšená rodina Já jsem maďarka manžel němec) a učili jsme naše 4 děti tolerancin a respektu ke všem lidem i k romům.
    Ale te´d se ze mne postupem času stává rasistka. Znám soudružnost rodiny a oceňuji to, ale bohužel máte pravdu v tom že je náš přístup k životu úplně odlišný. Dcera začala lhát a kráct nám peníze o vákendu chodí na brigády a veškeré peníze utrácí za jejich rodinu. Chlapec bydlí u babičky se sestrou a tetou. Žijeme relativně v pohodě a bez finančních problémů a tak dcera má dojemže oni na tom jsou mnohem hůře a že jim musí vypomáhat . Teď ji vyhodili ze školy pro záškoláctví – do teď chyběla ve škole jen když byla nemocná, propadala ze 4 předmětů….
    Chlapec taky vylítl ze školy …
    Doma pak když se s ní snažíme komunikovat tvrdí že nic nevzala a že jí jen obvińujeme…
    Před týdnem nás vykradli a šli na jisto – nudělali velký nepořádek jen vzali elektroniku a foťáky a kamery ze zamčených skříněk – pok je zase zamkli!? A když jsem dceru konfrontovala rozbrečela se a zapřísahala se že stím nemá nic společného. Už ji nevěřím a jsem moc sklamaná, ale pořád je to moje dcera ze začátku jsem měla tendenci do toho nezasahovat ale teď mám jen obavy.
    Pokud máte někdo podobné zkušenosti ráda bych si s někým o tomto problému pohovořila.
    Nehledám řešení, jen spřízněnou duši a možná skušenosti možná se budu moct poučit a neopakovat chyby. pokud to je ještě vůbec možné. Díky pokud mi někdo odpovíte….

  • Horempádem

    Piškotko, chápu, taky jsem si myslela, když dcerka začala dělat naschvály, že to nemůžu zvládnout v klídku. Chvilku to trvalo a vychytaly jsme na tom mouchy 😀

    Dobré je, že jsem zavčas přišla na to, že když dělá věci naopak, než chci, je to o tom, že jí chybí má pozornost ve chvíli, kdy to opravdu potřebuje. Určitě to není o tom, že za ní lítám kdykoli si pískne, to ne. Jen prostě když to začne dělat (třeba když potřebuji se věnovat vaření, nebo někam spěcháme) tak buď její výpady schválností dělám, že nevidím (pokud to tedy nehraničí s nějakým nebezpečím) nebo si to vysvětlíme a najdu jí nějakou samostatnou činnost.

    Tím, že dělám, že to nevidím, jí utvrzuju v tom, že to není ten správný způsob jak mi říci, že něco potřebuje. Tou činností myslím něco, co jí dokonale zabaví a ještě mi to bude ku prospěchu 🙂
    Tuhle to bylo , když jsem vařila, samozřejmě roupama nevěděla kam skočit. Tak jsem jí dala do ruky kelímek s takovým tím šťouchadlem na bílek a dokonale mi ušlehala bílky, jak bych to ani já nesvedla 🙂
    Druhý den jsem potřebovala vyřídit pracovní e-maily a zase stála u mě a nutně potřebovala moji pozornost, když já se potřebovala soustředit chvíli na práci. Dala jsem jí tedy do ruky mopík namočený v mydlinkách a dokonale mi vytřela celou podlahu v obýváku i v kuchyni. Pak mi ještě nadávala, že jí po tom šlapu, když to tak krásně vytřela 😀 Já si mezitím vyřídila práci a obě jsme byly spokojené.
    Je to prostě o hledání cest, jen ta trpělivost někdy chybí…i mě

  • Piškotka

    Horempádem to napsala výstižně – plný souhlas!

    Jinak já se snažila vychovávat „stejně demokraticky“, ale poslední dobou to fakt moc nejde. Mám opravdu dny, kdy toho mám plné zuby a dcera mi ještě kápne do noty – jak přirozené.. Rady ani domluvy nezabírají, nastává provokace a naschvály ze strany dítěte (přesný opak toho, co jsem po ní chtěla) a to už tečou nervy a tak, jako si v hlavě jindy neustále říkám: „Dítě je odraz rodiče“ prostě situaci nedávám a nastávají „rozkazy“ a někdy už i „tresty“… Je to těžké být na to sama…

  • Horempádem, plně s tebou souhlasím 🙂

  • Horempádem

    Heleno…opět děkuji za pěkný popis lib. výchovy 🙂 Myslím si, že tahle je asi jak pro děti , tak pro rodiče nejschůdnější a nejpřijatelnější.

    Potvrdilo to jen to, co si neustále myslím, že není potřeba vymýšlet nic nového, když už to přednámi dávno někdo vymyslel a stačí si vzít příklad 🙂 viz. Sokrates

    Dcerka Elinka je v podobném duchu námi vychovávána. Jenže dítko je taky jen člověk, takže pokud ráno vstane veselá, hned je den příjemnější a nedělají problém vyslechnout si kdejakou mou prosbu nebo doporučení a celý den probíhá v pohodě. Pak jsou ale dny, které nazývám na „přetrhnutí“ 😀 Někdy stačí vyloudit úsměv na tváři a je to v poho, ale někdy je to celodenní souboj s menšími přestávkami 🙂 Vysvětlování a prosby jdou pouze do luftu a tak je lepší vypadnout ven a nechat si provětrat hlavinky 🙂

    Co je pro mne ale nejhorší, je to, že některými členy široké rodiny jsou mé demokratické přístupy k výchově trnem v oku. Na co jsem vyloženě alergická jsou věty: „Tak ji neeech, vždyť to je jedno“ „Teď už bych jí dala“ apod. a to vždycky v době, kdy se jí snažím něco vysvětlit, aby jsme našly s dcerkou společnou řeč.

    Nejlíp to vystihuje poslední příhoda:

    Byly jsme na návštěvě u tchýně. Dcerka si hrála na zahradě s kočárkem, jezdila na odstrkovadle apod. Pak přijela švagrová se svou dcerkou. Jsou to okamžiky, kdy pak mezi holkama nastávají boje. Neteř (je o skoro půl roku starší než dcerka) naběhne k Elince a vše jí začne vytrhávat z ruky se slovy „moje“. Dcerka je zvyklá se s dětmi dělit o hračky, ale neteř jí dokáže zvláštními způsoby vyvádět z míry a končí to vždy pláčem. Neteři nic vysvětlovat nemohu, protože nejsem její matka, takže vysvětluji jen směrem k dcerce. Dovezu jim druhý kočár, druhé odstrkovadlo. Jenže neteř si i tak bere to, co zrovna má Eli v ruce. Protože celá přísedící rodina na ně různě pokřikuje, tak se rozhodnu vzít dcerku stranou, protože už dostává služný záchvat splínu. Za mnou jen slyším „nejch ji, vždyť je to jedno…to nedělej, raději jim pořiď všechno dvakrát a na chlup stejné“. Jenže v tom to prostě není.
    Dcerku si tedy přesto vezmu stranou. Počkám až se sklidní. Vysvětlím jí, ať nepláče, že je tam spousta hraček se kterými si může hrát atp. Když se dcerka vrátí zpět je v klidu, nebrečí, neřeší výpady neteře.

    Jenže to už nikdo neřekne, měla jsi pravdu, pomohlo to. Ale to mi je jedno, já vím, že tohle je stokrát lepší, než jí naplácat nebo na ní nesmyslně pokřikovat.

  • Bramborka

    Jj,tak nějak bychom to CHTĚLI mít.Do jaké míry se nám to povede,to zjistíme až v pubertě (((-:.

  • Ahoj, tyhle názory se mi moc líbí, a pravda je, že se snažím aspoň přibližně tak jednat se svými dětmi. Problém je, že né vždy to jde tak jednoduše a bezproblémově.
    U možností jak působit na dítě mi chyběla napsaná pochvala, která dělá hodně.
    Ale pak jsou děti, které nevím jestli mám nazvat „problémové“ nebo „nezvladatelné“. Mám částečně hyperaktivního synka, a ten na moje mluvení zrovna s nadšením nereaguje. U toho je potřeba občas přitvrdit.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist