Vychováváte své děti tak, jak je to nejlépe možné? Dáváte jim maximum lásky? Dáváte jim ten nejlepší možný základ do života? Já ano, ale co vy?
Vy samozřejmě také. Tímto článkem nechci nikoho naštvat, nebo se s kýmkoliv dohadovat, co je lepší nebo horší pro děti. Rád bych všechny čtenáře, kteří o tom dosud pochybovali, ujistil, že pro své děti dělají absolutně to nejlepší, co mohou. Jak je to ale možné, když každý z nás vychovává děti jinak. Jak je to možné, když mají někteří rodiče na děti málo času, když jiní dětem nic nekoupí, nebo naopak koupí všechno? Jak se to může vztahovat na ty, kteří mají zahulené byty, děti prolévají Colou, krmí hamburgery a několikrát denně fackují?
Není to až tak složité a vůbec přitom není potřeba pátrat po tom, co je, a co není pro děti dobré. Stačí si uvědomit, že v každém momentu našich životů se rozhodujeme, ať již vědomě či nevědomě. Děláme velká rozhodnutí při výběru školky či školy, při výběru bydliště, partnera nebo zaměstnání. Děláme ale i miliony drobounkých rozhodnutí, jako kam se zrovna podívat, co říct, jít nebo běžet, umýt nádobí hned nebo za chvíli atd. A protože vlastně neděláme nic jiného, než že se rozhodujeme, nemůžeme si jednoduše dovolit dělat špatná rozhodnutí. V rámci našich aktuálních možností, vědomostí, fyzického, psychického, finančního či emocionálního stavu se rohodneme, co je v danou chvíli nejlepší, a to provedeme. A to samé platí i ve vztahu k našim dětem, když jim vybíráme školu, kroužek, svačinu, nebo když se rozhodujeme, jestli je budeme motivovat ke splnění domácího úkolu, nebo jestli místo motivace použijeme pohlavek.
Každý máme své limity. Většinu věcí zvládáme líp, když jsme milovaní, odpočatí, spokojení a bez stresu. Rozhodovat se ale musíme často i pod tlakem, ve spěchu a v situacích, které jsme si vůbec nevybrali, třeba když naše úžasné dítě leží na podlaze supermarketu plného lidí, řve a mlátí a kope kolem sebe. Rozhodnout se ale i v tuto chvíli prostě musíme a neznám nikoho, kdo by se schválně rozhodl udělat něco špatně.
I když mi nepřísluší komukoliv radit s výchovou jeho dětí, jednu radu si neodpustím. Pokud vychováváte děti, nikdy se netrapte tím, že byste v jejich výchově něco zanedbali, nebo neudělali dobře. Prostě jste to líp zvládnout nemohli. Namísto obviňování se můžete zkusit najít způsob, jak zvládat výchovu ještě líp než dosud. Nebo jen buďte v klidu, nestresujte se ohlížením do minulosti a mějte se rádi. Pochvalte se nejen za to, co děláte pro své děti, ale za cokoliv, co se vám kdy povedlo, ale i nepovedlo. Právě tím, že sami sebe budete mít rádi takové, jací jste, dáte svým dětem ten nejhezčí dárek.
Napsal/a: Láďa
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (21 vyjádření)
Marinado, přesně o tom to podle mě je.
Bamisko, já závěr toho předchozího komentáře nepochopil, tak jsem ho ani neřešil. 🙂
Zuzino, já si vůbec nemyslím, že bychom se dopouštěli při výchově selhání. To, co se ti tak jeví, může tvé děti posílit, nebo to pro tebe může být cesta k tomu, aby ses něco naučila. Pak jsou za výsledek odměněné právě tvé děti. Někdo třeba potřebuje dítěti dát facku, aby zjistil, že tudy cesta nevede. A takovou facku přece nebudeme nazývat selháním. Samozřejmě, že když si budeš chtít nějaké selhání najít, najdeš si ho. To podle mě není cesta k tomu mít doma šťastné děti, ale je možné, že někomu to funguje.
Osobně bych byl moc rád, kdyby si tento článek přečetl každý, kdo fackuje děti, a aby si v článku našel potvrzení toho, že dělá maximum, co je v jeho silách. Pokud totiž někdo fackuje děti, je to nejspíš proto, že je sám ve stresu a pod tlakem, nebo to dělá proto, že se bojí, že bez fackování z dětí vyrostou nevychovanci a budižkničemové. A právě pro takové lidi může být článek užitečný v tom, že je zbaví části tlaku spojeného s výchovou. Když se člověk přestane bát, že ve výchově něco prošvihne nebo zkazí, může v klidu děti vychovávat bez stresujících zážitků pro obě strany.
Velký rozdíl je v pochybování o sobě a v hledání nejlepší cesty ve výchově dítěte. To první podle mě není potřeba, to druhé naopak ano.