Vychováváte své děti tak, jak je to nejlépe možné? Dáváte jim maximum lásky? Dáváte jim ten nejlepší možný základ do života? Já ano, ale co vy?
Vy samozřejmě také. Tímto článkem nechci nikoho naštvat, nebo se s kýmkoliv dohadovat, co je lepší nebo horší pro děti. Rád bych všechny čtenáře, kteří o tom dosud pochybovali, ujistil, že pro své děti dělají absolutně to nejlepší, co mohou. Jak je to ale možné, když každý z nás vychovává děti jinak. Jak je to možné, když mají někteří rodiče na děti málo času, když jiní dětem nic nekoupí, nebo naopak koupí všechno? Jak se to může vztahovat na ty, kteří mají zahulené byty, děti prolévají Colou, krmí hamburgery a několikrát denně fackují?
Není to až tak složité a vůbec přitom není potřeba pátrat po tom, co je, a co není pro děti dobré. Stačí si uvědomit, že v každém momentu našich životů se rozhodujeme, ať již vědomě či nevědomě. Děláme velká rozhodnutí při výběru školky či školy, při výběru bydliště, partnera nebo zaměstnání. Děláme ale i miliony drobounkých rozhodnutí, jako kam se zrovna podívat, co říct, jít nebo běžet, umýt nádobí hned nebo za chvíli atd. A protože vlastně neděláme nic jiného, než že se rozhodujeme, nemůžeme si jednoduše dovolit dělat špatná rozhodnutí. V rámci našich aktuálních možností, vědomostí, fyzického, psychického, finančního či emocionálního stavu se rohodneme, co je v danou chvíli nejlepší, a to provedeme. A to samé platí i ve vztahu k našim dětem, když jim vybíráme školu, kroužek, svačinu, nebo když se rozhodujeme, jestli je budeme motivovat ke splnění domácího úkolu, nebo jestli místo motivace použijeme pohlavek.
Každý máme své limity. Většinu věcí zvládáme líp, když jsme milovaní, odpočatí, spokojení a bez stresu. Rozhodovat se ale musíme často i pod tlakem, ve spěchu a v situacích, které jsme si vůbec nevybrali, třeba když naše úžasné dítě leží na podlaze supermarketu plného lidí, řve a mlátí a kope kolem sebe. Rozhodnout se ale i v tuto chvíli prostě musíme a neznám nikoho, kdo by se schválně rozhodl udělat něco špatně.
I když mi nepřísluší komukoliv radit s výchovou jeho dětí, jednu radu si neodpustím. Pokud vychováváte děti, nikdy se netrapte tím, že byste v jejich výchově něco zanedbali, nebo neudělali dobře. Prostě jste to líp zvládnout nemohli. Namísto obviňování se můžete zkusit najít způsob, jak zvládat výchovu ještě líp než dosud. Nebo jen buďte v klidu, nestresujte se ohlížením do minulosti a mějte se rádi. Pochvalte se nejen za to, co děláte pro své děti, ale za cokoliv, co se vám kdy povedlo, ale i nepovedlo. Právě tím, že sami sebe budete mít rádi takové, jací jste, dáte svým dětem ten nejhezčí dárek.
Napsal/a: Láďa
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (21 vyjádření)
zuzino, to jsi napsala pěkně, já jsem to nechtěla rozebírat, ale vzpomíěla jsem si při čtení článku na bývalého manžela a napadlo mě to samé, že někteří lidé této myšlenky zneužívají k tomu, aby se vždy očistili a ospravedlnili ze svých skutků a mohli v klidu a pohodičce beze snahy žít s „čistým“ svědomím dál, protože oni přeci dělají co můžou 🙁
I když pravda je, že vlastně dělají co můžou, když nic jiného nemůžou, nechtějí a neumí….
Víš Ládo já mám někdy z tebe pocit,že když ty děláš věci správně,tak jak mají být, automaticky počítáš s tím,že to tak dělají všichni.Abych to vysvětlila,ano článek jsem pochopila pro sebe tak,že i když nemám sama ze sebe dobrý pocit,tak abych si to nějak omluvila,že selhání se také stává a i to je lidské a normální.Další otázkou je co považuji za selhání že? :-)Bohužel, i když je to nepravděpodobné, pokud by si toto přečetl člověk,který např. je velmi pedantský,zastává názor že proutek se má ohýbat dokud je mladý ,případně škoda facky která padne vedle/uvedla jsem jen co mě napadlo,co se mě osobně vůbec nelíbí/tak prostě může dostat pocit,že je vlastně taky dokonalý rodič,protože striktně dodržuje své zásady a přesvědčení.ale určitě by se mnou zrovna v tomto velká většina rodičů souhlasila,že to je zrovna špatně.
To jen tak na okraj,co se týče toho pochybování.Já si právě myslím,že když o sobě zapochybuji,posune mě to někam jinam a na chybách se člověk učí.Ne že budu sebestředná a tvrdit,že jsem dokonalá.Např. dcera je v pubertě a učím ji že má právo dělat chyby,ale taky se z nich poučit a příště se to povede.Případně pokud udělá chybu vědomě/pozdní příchod domů/ tak musí nést důsledky toho co udělala.
Já si, bamisko, říkala, že jsi tak radikální….
😀
láďo děkuju no tak potom ano pokud se i tohle počítá tak se snažím dělat maximum 😀 a musím napsat že jsem se smála mé poslední větě….mělo tam být NEMYSLÍM TO ŠPATNĚ :-O když se daří tak se daří….
marinádo dobrá situace a pro děti typická
Hezký článek Láďo. S čistým svědomím můžu říct, že dělám v rámci SVÝCH možností pro dítě maximum. Sem tam reaguju na dceru zbytečně nervozně, a když si to pak vyčítám, tak si uvědomím, že jsem byla v tu chvíli pod tlakem a že mám na to občas nárok jako každý člověk.
Klasický příklad: Na křižovatce mi chcípne auto a nechce jet, já mám z toho nervy v kýblu a do toho se mi dcera zeptá „A proč tady stojíme?“ 🙂
Tak si nakonec jedno vysvětlení neodpustím. 🙂 To, že někdy děti okřikneme nebo odeženeme (jen za dnešní výlet do Prahy se mi to povedlo několikrát) znamená, že v tu chvíli jsme na tom tak špatně, že je to naše maximum. Není proto potřeba na to myslet, nebo se tím dokonce trápit. A pokud se přijmeme i s tím, že nemusíme být vždy ti úžasní, můžeme to někdy příště zvládnout líp. Aspoň já si myslím, že výčitky nebo ohlížení se zpět nikam nevede.
Manželka má doma, co si sama vybrala a co si zaslouží, stejně tak jako já a všichni ostatní. 😉
Děkuji za komentáře a přeji co nejvíc chvil, kdy jsi se sebou opravdu spokojená.
tak to porom joooo 😀
já jsem pochopila jak to myslíš,mluvím za sebe jen ten první odstavec byl drsný vzhledem k tomu zbytku jak kdyby k sobě nepatřily tyhle dvě části no a to víš ženská ta věta se mě dotkla malinko :-DDDDDD
jinak to je strašně složitý jak jsem psala myslím že dělám maximum, znám ale i své chyby a vím, že se i najdou chvilky kdy maximum nedělám i je někdy odeženu, že ted nemám čas nebo chut, NĚCO řešit atd. takže to jsou chvilky kdy nedělám maximum
jen piš dál ráda tě čtu… z tvého psaní mám pocit, že jsi dokonalý vztah a tak nějak i názory a ty jsi dokonalej, manželka má štěstí……..myslím to špatně
O nic důležitého jste dámy nepřišly. Jen jsem vysvětloval, jak jsem ten článek myslel. A kdo chce, určitě ho pochopí. Kdo to vidí jinak, toho nepřesvědčím, ani bych to nechtěl dělat… Pokud máte dotazy, rád vám je zodpovím buď zde, nebo v poradně Mužskýma očima.
Taky nechápu Tvůj postoj….proč smazal???? I když bych řekla,že tohle téma je pomálu mimo mě,mám pocit,že stejně,ikdyž né už tak intenzivně své děti stále poučuji a „vychovávám“ a náhled pro příští generaci /vnoučat/ není naškodu,nemyslíš?
To je fakt, pro mě bylo nejtěžší uvědomit si, že tohle platí taky ve vztahu moje rodiče + já/dítě…
neměl jsi nic mazat !!!!!!!!!!!!!!!!! 😀
Napsal jsem dlouhý komentář, ale radši jsem ho smazal. Kdo chce, v článku si něco pro sebe najde. Kdo svou cestu vidí jinde, půjde si po ní a bude tím nejlepším rodičem, jakým může být. 😉 Přeji všem rodičům i dětem, ať si tu společnou cestu životem užívají!
Jé, kolikrát já už pochybovala o svých rodičovských kvalitách…
Mám štěstí, že mám úžasné rodiče, kteří mi pravidelně opakují, jaká jsem já skvělá matka.
A konstatuji, že kolikrát s překvapením koukám na své děti a divím se, kam se „dostaly“ pod mou „péčí“…
😯
😉
Tak to držím palce,aby to vyšlo :-).
Být nejlepší ? No nevím,jsme lidi né roboti a každý z nás někdy něco nezvládne.Jen si můžem říct : snad to vyjde.
A podle mě je někdy snaha být nejlepší i na škodu.Nic se nemá přehánět.Všeho s mírou,aby jsme se tím přílišným snažením na těch dětech spíš nepodepsali.Líbí se mi přístup Zuzi a vím,že má „zdravý“ úsudek.
Když ona ta výchova je tak těžká a zodpovědnost ještě horší.
Radko, vím, že pro své děti dělám to nejlepší, co můžu, stejně jako každý jiný rodič dělá maximum. A není potřeba o tom vůbec pochybovat, protože kdybychom zvládali pro své děti dělat víc, tak bychom to dělali. A právě o tom je celý článek. 😉 Úvodní odstavec je upoutávka, aby si lidi přišli přečíst celý článek a je schválně trošku kontroverzní, tak jak píšeš. Když si článek přečteš celý, pochopíš, že není namířený proti nikomu z rodičů.
Žofinko, děkuji za komentář.
Zuzino a Hanino, máte pravdu, že je normální pochybovat o tom, co děláme. Stejně tak je normální nadávat na politiky, na celý český národ nebo na cigány. Já nechci být normální, chci být nejlepší táta na světě. A proto spoustu věcí nedělám normálně, ale jinak. Třeba nepochybuji o tom, že dělám pro své holčičky to nejlepší, co můžu, mám se rád i s chybami, které dělám. Věřím, že právě tak jim dám nejvíc. A nevěřím na to, že jsem někdy něco mohl udělat jinak. 😉
také mi ten uvod toho článku vyzněl tak jak popisuje radka…..
jinak samozřejmě se snažím asi dělat všechno, ale dokonalá nejsem a o svých chybách vím…
Láďo, mě dostalo to vaše “ Já ano, ale co vy? “ Jak víte, že pro ně děláte to nej…? To si myslí každý rodič. A úvod vašeho článku je psaný ve stylu já ano, ale VY NE. radka2
Zuzi pěkně jsi to vystihla…
Jistě a určitě je normální,že o svém přístupu pochybujem.Byli jsme děti a hodně si pamatujem co se nám nelíbilo,když nás naše rodiče nutili a mi přece věděli,že náš pohled je ten nej…:-). Určitě lovíme v paměti při různých situací jak to zvládnout s čistým štítem a k prospěchu těch našich malých.A hrůza,že čím jsou starší a měli by mít víc rozumu a chápat,zjišťujem,že zlaté časy minulé.
Kolegyně v práci při mým prvním dítku říkala : malé děti malé starosti,velké děti velké starosti.
Já nezkušená matka nějak slova nechápala.Budou starší,budou rozumější.Jak bláhové.
S odstupem času si,ale stejně sem tam říkám : uděla jsem pro své děti maximum? V tu dobu jsem byla přesvědčená,že s ohledem doby ANO.Ale dneska vím,že by se dalo udělat možná víc.
Je to asi úděl všech rodičů stále o tom pochybovat a jak píše Zuzi,uvidí se jak nás děti „ohodnotí“ v dospělosti.
PS: mimochodem po hovorech s mými dospělými dětmi nebyla jsem ta nej…,ale uvidíme jak se s tím poperou sami u svých dětí :-).
A poslední odstavec Ládi mluví za vše.
Za sebe mohu jen napsat :
ANO ANO ANO… 🙂
Se vším souhlasím – i když je to někdy moc těžké !!!
Ahoj Láďo :-)Musím se přiznat,že když jsem přečetla upoutávku ke tvému článku celkem rychle se mi začala zvedat hladina adrenalinu.Po přečtení se zase pěkně usadila na svou obvyklou hranici 🙂
asi jako každý rodič pochybuji někdy o tom jestli pro své děti dělám jen to dobré.A možná proto,si pak odpovím ano,dělám to co si myslím,že dobré pro ně je.Vycházím ze svých pocitů jaké bych asi chtěla aby byli až vyrostou a snažím se jim to vštěpovat do výchovy :-)Ovšem na co už jsem také přišla je to,že výchova není jen to,že je naučím zdravit,čistit si zuby a slušně poprosit a poděkovat.Po svých zkušenostech je to i řešení konfliktů,stát si za svým názorem.Proto mé děti nevyrůstají jako skleníkové kytičky a zatím myslím,že jsou spokojené.Uvidíme co mi řeknou až vyrostou jak budou na dětství vzpomínat 🙂
a propo ještě k té výchově.Mám pocit,že naše děti nám patří jen do určitého věku.Kdy nám bezmezně věří a jsme středobodem jejich vesmíru.Potom už se vydere na povrch i jejich osobnost a i to co někteří rodiče potlačují, a jedou si sami na sebe.Tím chci říct,že např. my byli tři sourozenci,vychovávaní v podstatě stejně a v dospělosti žijeme všichni naprosto rozdílné životy i s co se týče životních priorit a názorů.a to mě kdysi celkem udivilo,taď už ani ne 😀
Hezký den a díky za článek.
Mobile Sliding Menu