Lepší než dávat peníze je podělit se a vést dialog.
Když se mluví o dělení, lidem se pokaždé vybavují finance. Jenomže dělba obnáší i to, že každý na sebe vezme díl domácích povinností. Když ratolest uvidí unavenou mámu, chopí se mytí nádobí nebo dojde na nákup, pomůže otci posekat trávník atd. a ne čeká, až mu rodič řekne: „Jestli si mákneš, dostaneš peníze.“
Dělba se učí od nejútlejšího věku. Znamená to dát k dispozici svůj čas, své srdce a uši. Znamená to zajet o víkendu za starou babičkou, pomoct kamarádovi ze třídy dohnat zameškanou látku…
Mladí se dělit chtějí. Vadí jim, že ani ne tři hodiny letadlem od Paříže umírají lidé hlady. Působí jim to trauma. Dospívající člověk je bytost, která remcá, kritizuje, zlobí se a pohoršuje. A pak rychle zapomene, protože se nechá lapit svým každodenním blahobytem a pohodlím.
Když člověk nepostrčí mladé dál a nechá je tam, kde jsou, neustále po něm žádají nové věci od „Nike“ nebo nějaké jiné značky. Dnešní svět je vyzývá, aby dělali co nejmíň a vydělávali co možná nejvíc peněz. To podlamuje jejich usilovnost. V ná valu prchavé touhy rozbijí prasátko a pak, když vystřízliví, řeknou jako všichni ostatní: „Ať si každej hledí svýho!“