Kromě dítěte se však na utváření určitého způsobu výchovy v rodině podílejí ještě jiné významné vlivy. Další významní badatelé zabývající se temperamentem, Arnold Buss a Robert Plomin, předkládají také svůj přehled faktorů, které podle nich ovlivňují utváření rodičovských výchovných praktik. Rozdělují je do tří skupin: předcházející učení (zkušenosti) rodiče; rodičovský temperament; temperament dítěte.
Do vlivu předcházející zkušenosti rodičů autoři zařazují kromě zkušeností rodičů ze svého dětství (viz kapitola Návrat do dětství) i vliv masových médií. Obraz rodičovství a vztahu mezi dospělými a dětmi, který je v masmédiích prezentován, tvoří součást představ o výchově ve smyslu ideálního působení. Každý vztah osob, které spolu žijí delší dobu, může být po určitém čase charakterizován těsností pout, která jej utvářejí, a to jak v pozitivním, tak negativním smyslu. Mnohé z těchto vztahů jsou syceny emocionálně směsí lásky a nenávisti a ani vztah rodiče a dítěte není výjimkou. Rodiče také představují v tomto vztahu prvek něžnosti a lásky, která může být chápána ve dvou kontextech. Jednak je to láska rodiče k dítěti vycházející z jedinečnosti tohoto příbuzenského vztahu, ničím jiným nepodmiňovaná. O bezpodmínečném přijetí dítěte takového, jaké je, jsme již hovořily v předchozí kapitole. Jak jsme již také naznačily, ve druhém smyslu může být láska charakterizována jako prostředek výchovy. Láska je nabízena podmínečně a rodiče s ní pracují jako s odměnou nebo trestem (odejmutí lásky), což nepokládáme za šťastné pro vývoj dítěte. Jednotlivé rodiny, ale i rodiče mezi sebou se liší především množstvím vzájemných interakcí, jež jsou citově syceny láskou nebo naopak vztekem, zlostí či nespokojeností s dítětem.
Stejně jako každý lidský jedinec prochází postupně různými stadii vývoje, i výchova v rodině nemá zcela stabilní a neměnný charakter. Její podoba velmi úzce souvisí se stupněm vývoje jak dítěte samého, tak jeho rodičů jako jednotlivců a dále také se stadiem, v němž se v dané chvíli nachází partnerský vztah rodičů. Můžeme říci, že první dva zdroje rodičovského chování (předchozí zkušenosti a temperament rodičů) ovlivňují jeho utváření ještě v těhotenství a po celou dobu výchovného působení, tedy do doby, než se dospívající dítě osamostatní a úspěšně dokončí separaci od rodičů. Avšak s narozením dítěte vstupuje do celého procesu nový faktor a tím je působení dítěte, tedy jeho vlastní chování, jež modifikuje a tvaruje chování rodičovské, jak jsme se vám pokusily přiblížit. Podle Busse a Plomina lze rozlišovat takzvané prvotní praktiky, které provázejí dítě zhruba do jednoho roku věku a jejichž základ spočívá v tomto období především v roli pečovatelské (viz výše). Postupně se zvyšuje podíl role výchovné a socializační (což zjednodušeně znamená, jak dítě uvádíme postupně do světa pravidel a norem, které platí v konkrétní společnosti). Prvotní výchovné praktiky se jeví významně závislé na předchozím učení a zkušenostech vychovatelů. Sami rodiče jsou během svého vlastního vývoje vystavováni modelu rodičovského působení, a tak si osvojují vzorce rodičovských odpovědí, které později imitují (částečně i v dětském věku při hře „na maminku a tatínka“). Jako primární zdroj existují v některých rodinách přímé instrukce většinou o náplni a jednotlivých aspektech mateřské role, které jsou předávány rodiči děvčatům. Sekundárním pramenem pak mohou být informace přijímané z knih, časopisů, denního tisku, vysílání televize, rozhlasu a také z filmové tvorby. Knihy, periodika, televizní nebo rozhlasové pořady a filmy se buď přímo věnují otázkám výchovy a péče o děti, nebo jsou tyto informace například v uměleckém díle skryty.
Velmi důležitou složkou, která ovlivňuje rodičovské chování k dítěti, je temperament rodičů. Vysoce aktivní rodiče budou již od raných fází vývoje dítěte vyhledávat kontakt s dítětem, budou ho stimulovat a reagovat pozitivně na jeho činnost. Budou také ve větší míře přejímat kontrolu nad jeho aktivitou. Naopak rodiče s tendencí k letargii vydají mnohem méně energie na vyhledávání kontaktu s dítětem a také na jeho iniciaci, budou mít tendenci dítě méně kontrolovat a ovládat, v extrémních případech se může jednat až o zanedbávání. Mnohé potíže ve výchově tak může způsobovat právě takzvaná nekompatibilita temperamentů rodiče a dítěte (připomínáme příběh maminky architektky a rozvážného Vojty), která ztěžuje proces vcítění do prožívání dítěte a zvyšuje tak pravděpodobnost neadekvátní a nekonstruktivní reakce ze strany rodiče.
Temperamentové ladění nás samých a temperamentové ladění našich dětí však můžeme brát jako výzvu. Zvládneme to spolu? Naučíme se tomu, co jiným bylo dáno bez práce? Budeme-li vstřícní, pak ano. I vstřícnost se prý dá trénovat…
Obtíže s výchovou dětí nemusí být vždy způsobeny jen tím, že rodiče jsou nezkušení nebo – jak si často myslí – dělají něco zásadně špatně, ale také tím, že každé dítě se rodí s jinými předpoklady a dispozicemi. Mnohdy jde jen o to, aby se výchova „doladila“ podle temperamentu dítěte a aby došlo k pochopení jeho zvláštností a potřeb. Zejména v případech, kdy se temperament rodičů a dětí výrazně odlišuje, jde o snahu vcítit se do trochu jiného prožívání běžných situací a tuto odlišnost zároveň respektovat. Jsou-li však dispozice nastaveny nepříliš pozitivně, je třeba pracovat na jejich postupném a přiměřeném pozměňování.