Co všechno utváří náš styl výchovy?

Podstatnou roli v procesu utváření určitého způsobu výchovy hraje samo dítě. Od narození reaguje na chování a požadavky svých rodičů podle vrozených dispozic a tím poskytuje dospělým zpětnou vazbu. V optimálním případě je rodič schopen zpětnou vazbu v podobě charakteristických projevů dítěte smysluplně vyhodnocovat, posoudit a eventuálně změnit svoje postoje a chování k dítěti…

V jiných případech bývá mnohdy komunikace mezi dospělými a dítětem zatížena stereotypy naučeného chování, jež nemá konstruktivní charakter. Dospělý často setrvává u ověřených vzorců chování (například z výchovy staršího sourozence) se zdůvodněním, že je „spravedlivý a měří všem dětem stejným metrem“, a tím může v dobré víře frustrovat dítě. Navíc pokud volí pro osobnost dítěte nevhodnou formu výchovy, je nasnadě, že se komplikuje celkový rozvoj osobnosti dítěte a také optimálních mezigeneračních vztahů. Musíme však zdůraznit, že přizpůsobení formy výchovy osobnosti dítěte rozhodně neznamená, že dojde k absolutnímu vyhovění dítěti a rezignaci na rodičovskou autoritu! Základní funkcí dětské zpětné vazby je upevňování úspěšných rodičovských výchovných praktik. Ale i to, jaký je charakter zpětné vazby, velmi úzce souvisí s temperamentem dítěte. Z předchozích stránek už je asi zřejmé, že snadno vychovatelné děti díky kombinaci příznivých dispozic budou svým rodičům také poskytovat příjemnou zpětnou vazbu, což je pro rodiče velmi povzbuzující. Zpětná vazba dětí obtížně vychovatelných nebo pomalu se rozehřívajících už tak příjemná není. Tady hodně záleží na trpělivosti a snaze rodičů porozumět jí, nevnímat ji příliš jednoznačně jen jako „zlobení“ dítěte a spíš než trestat hledat optimální přístup k dítěti.
Kromě dítěte se však na utváření určitého způsobu výchovy v rodině podílejí ještě jiné významné vlivy. Další významní badatelé zabývající se temperamentem, Arnold Buss a Robert Plomin, předkládají také svůj přehled faktorů, které podle nich ovlivňují utváření rodičovských výchovných praktik. Rozdělují je do tří skupin: předcházející učení (zkušenosti) rodiče; rodičovský temperament; temperament dítěte.
Do vlivu předcházející zkušenosti rodičů autoři zařazují kromě zkušeností rodičů ze svého dětství (viz kapitola Návrat do dětství) i vliv masových médií. Obraz rodičovství a vztahu mezi dospělými a dětmi, který je v masmédiích prezentován, tvoří součást představ o výchově ve smyslu ideálního působení. Každý vztah osob, které spolu žijí delší dobu, může být po určitém čase charakterizován těsností pout, která jej utvářejí, a to jak v pozitivním, tak negativním smyslu. Mnohé z těchto vztahů jsou syceny emocionálně směsí lásky a nenávisti a ani vztah rodiče a dítěte není výjimkou. Rodiče také představují v tomto vztahu prvek něžnosti a lásky, která může být chápána ve dvou kontextech. Jednak je to láska rodiče k dítěti vycházející z jedinečnosti tohoto příbuzenského vztahu, ničím jiným nepodmiňovaná. O bezpodmínečném přijetí dítěte takového, jaké je, jsme již hovořily v předchozí kapitole. Jak jsme již také naznačily, ve druhém smyslu může být láska charakterizována jako prostředek výchovy. Láska je nabízena podmínečně a rodiče s ní pracují jako s odměnou nebo trestem (odejmutí lásky), což nepokládáme za šťastné pro vývoj dítěte. Jednotlivé rodiny, ale i rodiče mezi sebou se liší především množstvím vzájemných interakcí, jež jsou citově syceny láskou nebo naopak vztekem, zlostí či nespokojeností s dítětem.
Stejně jako každý lidský jedinec prochází postupně různými stadii vývoje, i výchova v rodině nemá zcela stabilní a neměnný charakter. Její podoba velmi úzce souvisí se stupněm vývoje jak dítěte samého, tak jeho rodičů jako jednotlivců a dále také se stadiem, v němž se v dané chvíli nachází partnerský vztah rodičů. Můžeme říci, že první dva zdroje rodičovského chování (předchozí zkušenosti a temperament rodičů) ovlivňují jeho utváření ještě v těhotenství a po celou dobu výchovného působení, tedy do doby, než se dospívající dítě osamostatní a úspěšně dokončí separaci od rodičů. Avšak s narozením dítěte vstupuje do celého procesu nový faktor a tím je působení dítěte, tedy jeho vlastní chování, jež modifikuje a tvaruje chování rodičovské, jak jsme se vám pokusily přiblížit. Podle Busse a Plomina lze rozlišovat takzvané prvotní praktiky, které provázejí dítě zhruba do jednoho roku věku a jejichž základ spočívá v tomto období především v roli pečovatelské (viz výše). Postupně se zvyšuje podíl role výchovné a socializační (což zjednodušeně znamená, jak dítě uvádíme postupně do světa pravidel a norem, které platí v konkrétní společnosti). Prvotní výchovné praktiky se jeví významně závislé na předchozím učení a zkušenostech vychovatelů. Sami rodiče jsou během svého vlastního vývoje vystavováni modelu rodičovského působení, a tak si osvojují vzorce rodičovských odpovědí, které později imitují (částečně i v dětském věku při hře „na maminku a tatínka“). Jako primární zdroj existují v některých rodinách přímé instrukce většinou o náplni a jednotlivých aspektech mateřské role, které jsou předávány rodiči děvčatům. Sekundárním pramenem pak mohou být informace přijímané z knih, časopisů, denního tisku, vysílání televize, rozhlasu a také z filmové tvorby. Knihy, periodika, televizní nebo rozhlasové pořady a filmy se buď přímo věnují otázkám výchovy a péče o děti, nebo jsou tyto informace například v uměleckém díle skryty.
Velmi důležitou složkou, která ovlivňuje rodičovské chování k dítěti, je temperament rodičů. Vysoce aktivní rodiče budou již od raných fází vývoje dítěte vyhledávat kontakt s dítětem, budou ho stimulovat a reagovat pozitivně na jeho činnost. Budou také ve větší míře přejímat kontrolu nad jeho aktivitou. Naopak rodiče s tendencí k letargii vydají mnohem méně energie na vyhledávání kontaktu s dítětem a také na jeho iniciaci, budou mít tendenci dítě méně kontrolovat a ovládat, v extrémních případech se může jednat až o zanedbávání. Mnohé potíže ve výchově tak může způsobovat právě takzvaná nekompatibilita temperamentů rodiče a dítěte (připomínáme příběh maminky architektky a rozvážného Vojty), která ztěžuje proces vcítění do prožívání dítěte a zvyšuje tak pravděpodobnost neadekvátní a nekonstruktivní reakce ze strany rodiče.
Temperamentové ladění nás samých a temperamentové ladění našich dětí však můžeme brát jako výzvu. Zvládneme to spolu? Naučíme se tomu, co jiným bylo dáno bez práce? Budeme-li vstřícní, pak ano. I vstřícnost se prý dá trénovat…

Obtíže s výchovou dětí nemusí být vždy způsobeny jen tím, že rodiče jsou nezkušení nebo – jak si často myslí – dělají něco zásadně špatně, ale také tím, že každé dítě se rodí s jinými předpoklady a dispozicemi. Mnohdy jde jen o to, aby se výchova „doladila“ podle temperamentu dítěte a aby došlo k pochopení jeho zvláštností a potřeb. Zejména v případech, kdy se temperament rodičů a dětí výrazně odlišuje, jde o snahu vcítit se do trochu jiného prožívání běžných situací a tuto odlišnost zároveň respektovat. Jsou-li však dispozice nastaveny nepříliš pozitivně, je třeba pracovat na jejich postupném a přiměřeném pozměňování.

Napsal/a: Lenka Lacinová, Petra Škrdlíková