A s ohledem na fakt, že i rodiče jsou „jen“ lidé, jsou chybující stejně tak jako všichni ostatní. Každý se dopouští omylů či přehmatů ve výchově, něco jsme „odkoukali“ od svých rodičů a něco je nám prostě dáno. Jak praví mé oblíbené rčení: „Nikdo není dokonalý.“ – tedy ani rodiče nejsou.
První předpoklad k nápravě je, že si sami uvědomíme, v čem je tzv. zakopaný pes. Jaksi přiznáme sami sobě, že něco děláme špatně. A v tu chvíli se nám otevírají dveře k novým možnostem, k novým řešením a k hledání schůdnější cestičky – pro sebe i pro dítě. Dalším nezbytným předpokladem je začít na sobě pracovat, chtít být „lepší“ (ve smyslu – trpělivější, důslednější, vyrovnanější atd.).
Pokusím se zmínit několik rodičovských chyb, kterých se dopouštíme. Možná se Vám některé budou zdát povědomé nebo důvěrně známé. A snad některým z Vás trochu v něčem pomohou.
Vyslovujete často otázky, ve kterých je slůvko „proč“?
Např. „Proč pořád zlobíš?“ – „Proč sis neuklidil pokojíček?“ – „Proč zase sedíš u televize?“ – „Proč neposloucháš, co ti říkám?“ – „Proč mi (nám) to děláš?“
Tyto otázky ještě někteří z nás umí „vylepšit“ – „Ještě chvíli a mně rupnou nervy!“ – „Já nevím, co s Tebou mám dělat!“
Stává se, že dítě na tyto a podobné otázky nereaguje. A rodiče snad ani neočekávají odpověď. Takže z toho logicky plyne, že zde se žádná konstruktivní diskuze nekoná.
Tyto otázky jsou úplně zbytečné a ve výchově naprosto neefektivní – nic neřeší, ničemu nepomohou a hlavně – nic nezmění.
Někteří rodiče používají výčitky či domluvy jak na běžícím pásu (tedy nezdravě často) a jaksi doufají, že jejich dítě na základě těchto výčitek „zmoudří“ a své chování změní. Velice častými výčitkami jsou tyto a jim podobné věty: „S Tebou je to k nevydržení!“ – „Tvé chování je nemožné!“ – „Nikdy neděláš, co Ti řeknu.“ – „Ty mě nikdy neposloucháš!“
A co se děje ve skutečnosti? V podstatě sdělujete dítěti fakta o jeho chování (či jednání), kterých si je samo velice dobře vědomo a v žádném případě nedocílíte změny nebo zlepšení chování svého potomka. Tyto věty, pokud je má dítě oposlouchané, kolem jeho oušek pouze „prošumí“ a sluchu se nedotknou.
Je to sice lidově řečeno, ale podstata je výstižně vyslovena. Pokud svému dítěti něco nařídíte – úklid pokoje, vynesení koše, vytření podlahy atd. – a dítě vás neposlechne, co uděláte? Začnete vyhrožovat? A použijete některou z následujících vět?
„Pokud si okamžitě neuklidíš pokoj, nepůjdeš na počítač!“ – „Začni psát ten domácí úkol, nebo dostaneš na zadek!“ – „Jestli nepřestaneš zlobit, nepůjdeme do kina!“
Užíváte-li vyhrožování jako výchovnou metodu, zcela jistě už jste přišli na to, že není příliš účinná – lépe řečeno: v mnoha případech je neúčinná. Dítě totiž velice rychle přijde na to, že svá slova nedodržíte. A bude dál pokračovat v nezměněné podobě svého chování. Co z toho vyplývá? Nemluvte zbytečně a planě.
Odborníci doporučují tzv. pravidlo tří. Požádejte své dítě jednou… Podruhé ho upozorněte, že pokud požadavek nesplní, bude následovat Vaše okamžitá reakce (na danou situaci). Potřetí zasáhněte. Vyřknete-li nahlas zákaz (např. nepůjdeš do kina, nesmíš si zapnout televizi), musíte ho bezpodmínečně dodržet. Důslednost je ve výchově nezbytná. Jedině tak docílíte toho, že vás dítě bude brát vážně.
Jste-li normální rodiče, zřejmě s rukou na srdci odhalíte, že Vám některé popsané situace cosi připomínají. Nevadí. Nevadí to v případě, že se nejedná o setrvalý stav. Jedná-li se o Vaše každodenní chování, začněte na sobě pracovat – jinak se Vám může časem stát, že vás vaše dítko bude poslouchat stylem: jedním uchem dovnitř, druhým uchem ven.