Vyčítáme jim, že „chodí kolem horké kaše“
Je zřejmé, že děti se v průběhu života musejí naučit zřetelně a jasně sdělovat, co chtějí či potřebují, ale budou k tomu potřebovat dostatek času a zejména bezpečné prostředí – nejprve musejí získat oporu v tom, co je jim přirozené, tedy rozvíjet své cítění, a proto bychom jejich schopnost empatie a ohleduplné jednání měli hodně oceňovat.
Nedostatečně jim poskytujeme zpětnou vazbu
Pro děti s převahou cítění je názor okolí důležitým zdrojem jejich sebehodnocení a sebepojetí. Zatímco jedinci s převahou myšlení rádi sami určují, zda je jejich práce dobrá, děti s preferencí cítění očekávají, že jim to povědí druzí. Zpětná vazba je pro ně nezbytná, nejlépe s osobním zabarvením (s jasným vyjádřením pocitů, potvrzením dobrého vztahu atd.). Žádná zpětná vazba znamená v jejich myslích totéž co negativní zpětná vazba.
Když dítě doma rodičům s něčím neočekávaně pomůže nebo připraví originální projekt do školy, dospělý by je měl ocenit – jinak si budou připadat přehlížené. Rodiče, kteří říkají však oni přece vědí, že je máme rádi, nebo učitelé, kteří tvrdí vždyť oni vědí, že jsem na ně pyšný, a nepotřebuji to opakovat pořád dokola, nerozumí potřebám dětí s převahou cítění. Tyto děti přitom vítají osobní ocenění, jímž se vyjadřuje nejen kvalita výkonu, ale také vztah dospělého k nim. Jsou vděčné také za úsměv, za přímý oční kontakt, potřesení rukou a všechna pozitivní gesta (zvednutý palec) apod.
Vyčítáme jim, že snadno podléhají názorům druhých
Ochota pomoci a snaha vyhovět může u těchto děti vést k tomu, že budou ochotny přijímat názory ostatních a dělat i věci, které nemají smysl nebo jsou pro ně omezující až ohrožující – to všechno jen proto, aby se druzí nezlobili nebo nebyli nešťastní. Tyto děti obviňujeme, že nemají vlastní názor a nechají sebou manipulovat. Ony však potřebují čas, aby se naučily rozlišovat, kdy je dobré a důležité zohlednit názory okolí, a kdy se mají rozhodovat samy za sebe.
Podléháme stereotypu, že chlapci mají být „tvrdí a racionální“
Chlapec s převahou cítění se nepoučenému otci s převahou myšlení může jevit jako „bábovka“, která nic nevydrží. Může se ho svými reakcemi (např. Chlapi přece nepláčou…) snažit tlačit do chování, které je pro syna nepřirozené, a deptat tak jeho sebeúctu a sebevědomí.