Základem autoritativní výchovy je poslušnost dětí. Tento druh výchovy se vyznačuje přísným dodržováním příkazů rodičů. Rodiče prosazují svojí moc, jsou k dětem nároční a provádějí soustavnou kontrolu. Součástí výchovy bývají i tělesné tresty a trestání jako takové velmi častým jevem. Zastánci a příznivci této výchovy se nám „prozradí“ velmi snadno, jejich oblíbené rčení je: „škoda rány, která padne vedle…“
Největší úskalí autoritativní výchovy já osobně spatřuji v tom, že vztah dítě-rodič není založen na vzájemné důvěře a porozumění. Hlavním činitelem je tu strach. Dítě má strach z rodiče, z trestu a z různých sankcí. A domnívám se, že i tito rodiče prožívají vnitřní strach a je to strach o svou pozici.
Příliš úporná autoritativní výchova může pro dítě být nebezpečná v tom, že ho rodič nedokáže naučit samostatnému jednání. Dítě je soustavně vedeno a kontrolováno, má velmi málo vlastní svobody a možnosti rozhodovat se za sebe samo.
Dítě na takovou výchovu může reagovat různě buď naprostou pasivitou (podvolí se „silnějšímu“) nebo vzdorem (může to být i těžko zvladatelná zloba, protože v některých dětech dlouhodobě roste napětí).
Výchova dítěte je velmi složitá, vyžaduje velkou trpělivost a spoustu lásky, s přihlédnutím na tato fakta si netroufám tvrdit, co je zaručeně správně a co není. Každé dítě je jedinečné a každé dítě reaguje jinak, jiné tedy budou i dvě děti při stejném typu výchovy. Psychologové i lékaři mohou napsat desítky knih a vy se jimi můžete řídit – přesto Vám nikdo nezaručí výsledek. Jak ukazuje historie, harmonické osobnosti se mohou vyvinout i z dětí vychovávaných tvrdou autoritativní výchovou stejně jako z dětí, které v dětství poznaly absolutní svobodu.