Výchova dětí se mění a v posledních letech se výchova změnila dost výrazným způsobem. To, co bylo dříve běžné a tzv. normální, už dnes obvyklé není a dnešní děti by se asi hodně divily tomu, jak pevnou rukou byli vychováváni jejich prarodiče…
Základem autoritativní výchovy je poslušnost dětí. Tento druh výchovy se vyznačuje přísným dodržováním příkazů rodičů. Rodiče prosazují svojí moc, jsou k dětem nároční a provádějí soustavnou kontrolu. Součástí výchovy bývají i tělesné tresty a trestání jako takové velmi častým jevem. Zastánci a příznivci této výchovy se nám „prozradí“ velmi snadno, jejich oblíbené rčení je: „škoda rány, která padne vedle…“
Největší úskalí autoritativní výchovy já osobně spatřuji v tom, že vztah dítě-rodič není založen na vzájemné důvěře a porozumění. Hlavním činitelem je tu strach. Dítě má strach z rodiče, z trestu a z různých sankcí. A domnívám se, že i tito rodiče prožívají vnitřní strach a je to strach o svou pozici.
Příliš úporná autoritativní výchova může pro dítě být nebezpečná v tom, že ho rodič nedokáže naučit samostatnému jednání. Dítě je soustavně vedeno a kontrolováno, má velmi málo vlastní svobody a možnosti rozhodovat se za sebe samo.
Dítě na takovou výchovu může reagovat různě buď naprostou pasivitou (podvolí se „silnějšímu“) nebo vzdorem (může to být i těžko zvladatelná zloba, protože v některých dětech dlouhodobě roste napětí).
Výchova dítěte je velmi složitá, vyžaduje velkou trpělivost a spoustu lásky, s přihlédnutím na tato fakta si netroufám tvrdit, co je zaručeně správně a co není. Každé dítě je jedinečné a každé dítě reaguje jinak, jiné tedy budou i dvě děti při stejném typu výchovy. Psychologové i lékaři mohou napsat desítky knih a vy se jimi můžete řídit – přesto Vám nikdo nezaručí výsledek. Jak ukazuje historie, harmonické osobnosti se mohou vyvinout i z dětí vychovávaných tvrdou autoritativní výchovou stejně jako z dětí, které v dětství poznaly absolutní svobodu.
Napsal/a: redakce (Helena)
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)
muj otec byl velmi autoritativn,tedy když měl na nás čas a začal nás vychovávat,jinak se více soustředoval na svůj vlastní život,ale nikdynezapomenu na ten strach ,když si vzpomněl,žechce vidět žákovskou a já tam měla třeba poznámku.Do života jsem si odnesla strachy, úzkost,které snad již úspěšně překonávám ,ale tam uvnitř je to pořád,musela jsem se naučit velkému sebeovládání a nedat to najevo,důslek toho všeho byl ,že jsem chtěla co nejdříve vypadnout z domova,protože třeba jít na vysokou a podřizovat se mu dalších 6 let bylo pro mě tenkrát nepředstavitelné, Lada
Mno, zažila jsem to podobně, ale ne extrémně. Táta na mě měl nároky, ale nikdy nesplnitelné. Něco mi na mé výchově vadilo, většinou to zmiňované různorodé trestání (vařečka, klečení, domácí vězení apod.). Protože mi to silně vadilo, tak se budu víc než jen snažit, se touto cestou nevydat.
Přiznám se bez mučení, že jsou chvíle, kdy mě v určitých situacích proběhne hlavou myšlenka na potrestání. Důležité je, že jen proběhne a nezastaví se 😀 Nechci, aby mne nebo manžela dcera vnímala jako autoritu jen proto, že mám pádnou ruku. Větším trestem zatím pro ní je, když z činnosti kterou v danou chvíli musí, udělám činnost, kterou si musí zasloužit. Výborně to funguje 🙂 Když se třeba nechce oblékat a začne pobíhat jak šílená, tak se místo vzteku otočím se slovy, že dobrá, tak jdu bez tebe a budu tam dělat to a to a to se budu mít …máte vidět ten fofr, s jakým je za moment oblečená.
S manželem se občas škádlíme, čím dcerka jednou bude. Manžel totiž ve skrytu duše má velký sen, aby byla doktorkou, nebo právničkou 😀 Na to já mu říkám,že chci aby byla tím, čím bude ráda a já jí v tom plně podpořím. Ať už to bude přání být kuchařkou, švadlenou nebo čímkoli jiným… Chci jí dopřát to, co jsem sama postrádala, samozřejmě pokud o to bude stát. Podpořím jí, bez toho, abych prosazovala svůj zájem. Manžel už to taky pochopil. Protože velmi vysoké nároky mohou plodit velká zklamání, která jdou ruku v ruce s autoritativní výchovou.
Trochu to znám – výprask za trojky, klečení v koutě, žádná pochvala, knížky v knihovně podle velikosti, každý úkol desetkrát nanečisto – dokud nebyl dokonalý, čím dál vyšší požadavky. Zaplaťpánbůh, že se naši rozvedli. Snad to taťku už přešlo, jinak bych prcka litovala…
Už při nadpisu „autoritativní výchova“ se mi vybavilo v dobách (naštěstí) dávno minulých vykání rodičům a naprostá poslušnost dětí. A přiznám se, že je mi tento styl výchovy velmi nesympatický jak z pohledu dospělého, rodiče, i dítěte…
Mobile Sliding Menu