Rodiče přišli do poradny kvůli Martině. Ve svých čtrnácti letech je hrozně zlobivá. Je jasné, že za to může její silná puberta. Z rozhovoru nakonec vyplynulo, že tato puberta trvá už pět let a že za to nemůže puberta, ale ztráta prvorozenecké pozice. Až do devíti let byla Martina jedináčkem, kterému nic nechybělo…
V mateřské škole Aleš vynikal panovačným a sobeckým chováním. Hodně si stěžovali na jeho agresivitu, která se s oblibou obracela proti holčičkám, vždycky když ho nechtěly poslouchat. „On by je ale chtěl mít rád! Za to může Martina, ona ho navykla na to, že musí vždycky dlouho prosit, než pro něj něco udělá.“ Martina, která dosud beze slova poslouchala, praštila svazkem klíčů o stůl a vykřikla: „Teď už toho mám ale dost!“ a vyběhla z místnosti. „Teď snad chápete, proč si s Martinou dělám starosti,“ řekla na to matka. Trvalo dlouho, než rodiče pochopili, že problémovým dítětem není Martina, nýbrž malý tyran Aleš.
Podle systemických konstelací hraje v pořadí sourozenců, nezávisle na pohlaví nebo intenzitě rodičovské péče, rozhodující roli časová posloupnost příchodu na svět. Prvorozený má právo na první místo, druhorozený na druhé atd. První má více povinností, ale také více práv, druhý na sebe nemusí brát více povinností, má však o to méně práv.
V případě Martiny a Aleše byl problém v tom, že došlo k výměně pořadí v rámci sourozenecké posloupnosti. Prvorozená Martina předala prominentní první místo se vším všudy svému bratříčkovi. Zůstaly jí jen povinnosti, práva ovšem ztratila na úkor svého brášky. Třebaže byl menší, získal všechna práva, a Martina, starší, se mu musela podřídit. On naopak nemusel přijmout žádnou povinnost. Jeho povinností by například bylo, že by za věci, které hází na zem, přijal nějakou odpovědnost. Nebo že by ve školce zůstal v kroužku mezi dětmi, místo aby pobíhal sem a tam. Mezi sourozenci, ale také mezi rodiči dětí tak došlo ke ztrátě rovnováhy mezi dáváním a braním. Martina musela Aleškovi po jeho narození všechno dát, ale od něho nedostala nikdy nic. Jestliže se on o takovou rovnováhu zatím nemohl zasloužit, měli by ho zastoupit rodiče, aby ocenili Martininu ochotu se o věci dělit. Zajisté se jí dělo bezpráví, neboť Aleš jen bral a braní chápal jako samozřejmost, kterou přenesl na mateřskou školu. Nenaučil se, že by se měl dělit – nebo že by se měl někdy přizpůsobit druhým či v něčem umět prohrát.
Nikdo nedovede chronickou ztrátu rovnováhy přestát bez následků. Martinino trápení ji povede k tomu, že si bude oklikami brát to, oč přišla. Další krok může vést k otci, od něhož bude vyžadovat lásku, kterou jí odpírá matka – z toho může vyplynout nebezpečná situace, protože hranice směrem k incestu je velice tenká. Je také možné, že se Martina tomuto nebezpečí vyhne, ale bude utíkat z domu, aby se jí dostalo lásky jinde. Skoro jistě bude matčino jednání, pokud se jednou stane sama matkou, opakovat, takže braní, které jí přísluší, přenese na svého syna. Otevřenou otázkou samozřejmě zůstává, zdali z této situace vyjde bez úhony malý Aleš, protože jemu už bylo všechno dáno. Zajisté si ponese následky, protože malý tyran za své nutkavé braní platí vysokou cenu: bude mu odepřena láska druhých.
Osudová narušení sourozeneckého pořadí nejsou ničím novým, jak nám ukazuje příběh Kaina a Ábela. Čím větší je okruh sourozenců, tím snadněji se lze takovým přesmyčkám vyhnout. V dnešních rodinách s malým počtem dětí bývají většinou postiženi všichni. O to víc je zapotřebí změnit zaběhnuté řády rodinných konstelací, aby se u dítěte nevyvinulo nesprávné sebehodnocení.
Adoptovaný Jirka
„Je to docela milý chlapec,“ říkají adoptivní rodiče. „Řádí jenom občas, když jsou nějaké rodinné oslavy nebo se sejdou příbuzní a přátelé na výletě. Křičí, že jsme všichni nesnesitelní a že je s námi nuda. Pokazí nám každou oslavu. Už jsme vyzkoušeli všechno, ale nic nepomáhá. Slíbili jsme mu například na radu jednoho dětského psychoterapeuta, že za každých pět minut, po které se bude chovat nenápadně, dostane nálepku. Když nasbírá pět nálepek, koupíme mu mobil na hraní, po kterém hrozně touží. Nic ale nepomáhá, nevydrží to ani prvních pět minut. 
Už jsme ho také zkusili pevně uchopit do náruče, aby se vyzuřil a aby se vžil do našich zraněných emocí. Jen se nám přitom vysmívá. Jako by byl nějak zvenčí navigován, když nastane nějaká oslava, musí všechno lítat povětřím – je z něj malý terorista. Je to neskutečné! Už protože jsme sami pedagogové, máme pocit hrozné hanby.“
Když Jirka sestavil konstelaci své rodiny, zřetelně vyšlo najevo jeho niterné pouto vůči biologické matce, zatímco adoptivní rodiče stavěl na okraj. „Nemůžeme mu tajit, kdo je jeho maminka, byl u ní přece do čtyř let svého života. Nikdy o ní ale nepromluvíme zlé slovo.“ „Mluvíte o ní někdy v dobrém?“ ptám se. „Jak o ní můžeme mluvit v dobrém, když jí byl Jirka odňat, protože ho nebyla schopná vychovávat?“ Jirka tedy ví, že si jeho adoptivní rodiče jeho maminky neváží. Nemůže jim tedy být stoprocentně vděčný. V hloubi duše má nutkání stát na straně své matky a odmítat své adoptivní rodiče, i když oni touží po společenském uznání, protože přijali adoptivní dítě.
Napsal/a: Jiřina Prekopová
