Ahoj, budeme si spolu hrát?

Batole si už nehraje proto, aby objevilo vlastní tělo, nacvičilo si pohybové dovednosti a zkoumalo svět. To je úkolem mladších dětí. Batole má jiný cíl: objevit jiné lidi. A děti především.

Baf! Ema vykoukla z okénka dětského stanu a s pištěním se vrhla do tunelu, který ústil do domečku. Tam na ni čekal pohotový malý Radim, který konstrukci mezitím oběhl zvenčí. Chvilka honění kolem domečku, a vnitřek zabral Radim, zatímco Ema se přikrčila pod oknem a čekala, až Radim vykoukne. Po chvíli se smály na celé kolo nejen děti, ale i jejich maminky.

Magnetická přitažlivost

I miminka mají ráda, když si mohou s někým hrát. Nejedná se ale ještě o společnou hru, děti si spíše hrají vedle sebe. Jedno druhé zkusí někdy napodobit, ale nelze ještě mluvit o spolupráci. Mnohem více než společnost jiných dětí vyhovuje miminkům společnost dospělých, kteří se jim dokážou plně přizpůsobit a vědí, jak je zaujmout a inspirovat. U batolat už ale můžete pozorovat první skutečnou společnou hru. Mrně přitahují ostatní děti jako magnet. Mluvení už ovládá natolik, že se dokáže alespoň částečně dorozumět. Především ale chápe řeč těla a výrazy ostatních. Něco již vypozorovalo od maminky, a to ostatní se rychle učí. Maminky jsou občas překvapené, že jejich rarášek, který doma chvilku neposedí, ve společnosti dětí najednou znehybní a namísto toho, aby mezi ně vtrhl, jen tiše pozoruje. To nemusí být známkou strachu ani ostychu. Není na místě batole vyrušovat, popostrkovat do skupiny, ani mu nabízet svou náruč. Během tohoto „okoukávání“ si totiž dítko bedlivě všímá, co děti dělají, jak spolu komunikují i jaké výrazové prostředky používají. Vše se mu bude později hodit.

Dva jsou víc než jeden

Velkou výhodu mají druhorození. Musejí sice bojovat o přízeň rodičů, ale už odmala mají před sebou vzor svého sourozence, na kterém si mohou sociální dovednosti hned vyzkoušet. Mnoho maminek zjišťuje, že zatímco první dítě jejich život obrátilo skoro naruby, druhé už toho tolik nezměnilo. V mnohém si dokážou vystačit samy. Vlaďka, trojnásobná maminka a zároveň učitelka v mateřské škole, k tomu říká: „Mezi první a druhou dcerou jsem měla čtyři roky mezeru. Ukázalo se to jako výhodné, starší Vlaďka se dokázala při hrách přizpůsobit malé a ta ji milovala. Když začala chodit, běhala za ní jako ocásek a všechno, co ,Aka‘ udělala, musela hned zopakovat. Když se potom narodila nejmladší, starší už měla trochu jiné zájmy, ovšem prostřední Ivanka vyrostla a zodpovědně se ujala role starší sestry, kterou tak dobře odkoukala od Vlaďky. Mám-li porovnat, jak se dcerky projevovaly ve společnosti ostatních, musím říci, že čím víc jich bylo doma, tím dříve a snáze se zapojily do skupiny ostatních. Tedy alespoň u nás. Děti, které mají sourozence, většinou lépe přijímají pravidla her ostatních, jsou přizpůsobivější, sociálně zdatnější a samozřejmě se méně bojí.“ Toto potvrzují i dětští psychologové. Co když však zatím máte jen jedno dítě? Lze chybějícího sourozence nahradit?

Hra na míru

Ano, ať už prostřednictvím mateřských center nebo odpolední, strávených společně s jinými maminkami. Není nutné, aby děti byly stejně staré. Dvě batolata si sice chvilku pohrají, ale nejsou ještě dostatečně zralá na to, aby se při hře dokázala sobě navzájem přizpůsobit. Výsledkem pak mohou být konflikty, nebo to, že si každé odkráčí za svým. Starší dítě již umí pochopit omezené možnosti mladšího a hru mu přizpůsobit. Dovede vymyslet aktivity, které ho zaujmou, a získat si jeho pozornost i lásku. Ne každé starší dítě pochopitelně baví si hrát s mrnětem. Překvapivě často ale děti tuto příležitost být někomu „nadřazený“ přijímají rády a mladším dětem se hezky věnují.

Pá pá, maminko

K tomu, aby si batole mohlo hrát s ostatními, musí opustit bezpečí maminčiny náruče. Není to jednoduché. Svět a ostatní děti ho sice přitahují, ale z nejpříjemnějšího a nejbezpečnějšího místa na světě se mu nechce. Každá maminka může tento vnitřní konflikt dobře sledovat. V jednu chvíli mládě směle vyrazí na průzkum, skoro zapomene, že má nějakou maminku. Vzápětí se nově nabyté svobody zalekne a honem se utíká schovat. Po chvíli, kdy se ujistí, že jeho zázemí je stále stejně bezpečné, se znovu vydává za dobrodružstvím. Psycholožka Margaret Mahlerová užívá příhodný termín „elastické pouto“. Postupně se dítě sociálně otužuje a stává se samostatnějším. Pouto se uvolňuje. Ovšem jen dočasně, separační úzkost ještě není zcela zažehnána.  Ve druhém půlroce druhého roku se u spousty dětí najednou objeví krok zpět – opět se začnou drápat mamince na klín, držet se jí jako klíště a hystericky se věšet na dveře, pokud se náhodou matka octne na jejich opačné straně. Přestože to maminky někdy nesou nelibě, je to jedna z posledních příležitostí si užít své „miminko“. Tato vlna totiž rychle odezní a brzy se nám z nově nabyté svobody až zatočí hlava.

Jedná se o ukázku z časopisu Děti a my (č. 1/2010), vydává Portál.