Většina knih začíná od dudlíku. Někteří autoři ho zatracují, jiní v něm zlo nevidí. Nedávno jsem potkala kamarádku – prvorodičku s měsíční holčičkou a popisovala, jak první dudlík hrozně obrečela, ale že už se fakt potřebovala vyspat, což s věčně přicuclým kojencem nešlo. Uklidňovala jsem ji. U Hryzouna jsme taky chvíli odolávali, ale jak jsme byli šťastní, že si ho po třech týdnech oblíbil víc než moje prso. Dušená šunka ho měla nachystaný už do porodnice. Má se tímto fakt trápit šestinedělka?
Na nošení plačících miminek se už dnes naštěstí autoři shodují. Pro změnu ale vymysleli problém, jak vlastně dítě správně nosit? Zatímco čeští odborníci prosazují kolébkové úvazy až do věku, kdy dítě samo sedí ( a upírají tak nošení například dětem s širokým balením nebo refluxem), v Německu se nosí pouze vertikálně. (Místní slovenská rehabilitační dětská pracovnice odsoudila šmahem vše, aniž by něco takového viděla.)
A jak se třeba poprat s radou, že miminko bude spokojené, pokud se mu maminka bude věnovat šest hodin denně a tatínek hodinu? Jak se pozná, že miminko posílá rodiče do háje a chce mít od nás klid? Dušená šunka má půl roku a tatínka začala akceptovat jako další blízkou osobu až teď. Tedy ve smyslu, že se na něj občas usměje, nechá se ponosit, ale stejně nejraději někde, kde na mě vidí. Donedávna tatínka nepotřebovala k životu vůbec, i když se partner moc snažil.
A další moudro, pokud si domů přinesete miminko, musíte se staršímu dítěti věnovat dvakrát tolik. Do příchodu sourozence se vše točilo kolem Hryzouna, vynásobeno dvěma, plus šest hodin na Dušenou šunku, to se rovná …no, možná aspoň šest hodin vyšetřím na spaní. A kde je čas na zdravou a výživnou stravu a hlavně relax, co si mám dopřát, jak zdůrazňují v každé příručce?
Po dlouhé době jsem jeden večer neměla co číst, tak jsem zase po jedné moudré knize šáhla. Nalistovala kapitolu o šestiměsíčním miminku a žasla. Dítě má spát celou noc, nanejvýš se probudit na jedno kojení. Pokud to nezvládá, něco je špatně a k tomu dvacet rad, co. Sakra, Dušená šunka se od porodu kojí co dvě hodiny, roste, měla by dostat příkrm, takže dle mě je v pořádku. Zaplavuje mě vztek, jak jsem se touhle knihou mohla řídit u Hryzouna? Docházím k rozhodnutí, že u mě v knihovničce končí. Ať mate hlavu jiné prvorodičce.
A když jsem u toho spaní, velmi vychvalovaná je Estivillova metoda kontrolovaného pláče, dokonce ji doporučují i psychologové. Přečetla jsem si, že po půl roce už má miminko usínat samo a pokud ne, tak vydírá rodiče. Takže jsem ji aplikovala u Hryzouna. Měla jsem sílu to udělat jen jednou. Když nám po několika týdnech začal místo spaní rajtovat po postýlce, vrátili jsme se ke společnému usínání. Zpětně mi i tato metoda připadá nelidská a moc se stydím, že jsem své dítě nechala úmyslně brečet. Přece jsem po něm moc toužila, tak proč se k němu chovat jak k nepříteli, kterého musím pokořit?
A co se dá najít o batoleti? Byla mi doporučena kniha od pediatra, který prý pomáhal i Madonně. Mrkla jsem aspoň na upoutávku a narazila na radu: „K dítěti musíte přistupovat jako k neandrtálci.“ Tak to mě fakt neupoutalo. Další kniha, kterou jsem si zakoupila, zase říká: „S dítětem musíte zacházet jako rovný s rovným.“ Zkouším to, vysvětluji, ale když během deseti minut můj Hryzoun několikrát plácne Dušenou šunku přes zadek, přes hlavičku a ještě do ní strčí, až přepadne, myšlenku o rovnosti opouštím a ke slovu přijdou silné hlasivky a vykázání Hryzouna na židli.
Zatím jediná kniha, která mi více sedí, je právě ta v úvodu zmiňovaná. Moc neradí a doporučuje se řídit mateřskými instinkty. Už jich moc ale nemám, příručky je ze mě vyhnaly, ale občas se snažím. Dušená šunka se nosí a s Hryzounem spíme všichni v jedné posteli. Usínáme společně a tajně doufám, že v pubertě budou chtít děti postel vlastní.
P.S: Úžasná jména dětí jsem si vypůjčila z knihy o Prevítovi.