V knize Koncept kontinua Jean Liedloffová popisuje přirozenou výchovu dětí v kmeni jihoamerických Indiánů. Na jednom místě píše: „Styděla jsem se Indiánkám přiznat, že tam, odkud přicházím, si ženy netroufnou vychovávat své děti, dokud si nepřečtou chytrou knihu, kterou napsal cizí muž.“
Většina knih začíná od dudlíku. Někteří autoři ho zatracují, jiní v něm zlo nevidí. Nedávno jsem potkala kamarádku – prvorodičku s měsíční holčičkou a popisovala, jak první dudlík hrozně obrečela, ale že už se fakt potřebovala vyspat, což s věčně přicuclým kojencem nešlo. Uklidňovala jsem ji. U Hryzouna jsme taky chvíli odolávali, ale jak jsme byli šťastní, že si ho po třech týdnech oblíbil víc než moje prso. Dušená šunka ho měla nachystaný už do porodnice. Má se tímto fakt trápit šestinedělka?
Na nošení plačících miminek se už dnes naštěstí autoři shodují. Pro změnu ale vymysleli problém, jak vlastně dítě správně nosit? Zatímco čeští odborníci prosazují kolébkové úvazy až do věku, kdy dítě samo sedí ( a upírají tak nošení například dětem s širokým balením nebo refluxem), v Německu se nosí pouze vertikálně. (Místní slovenská rehabilitační dětská pracovnice odsoudila šmahem vše, aniž by něco takového viděla.)
A jak se třeba poprat s radou, že miminko bude spokojené, pokud se mu maminka bude věnovat šest hodin denně a tatínek hodinu? Jak se pozná, že miminko posílá rodiče do háje a chce mít od nás klid? Dušená šunka má půl roku a tatínka začala akceptovat jako další blízkou osobu až teď. Tedy ve smyslu, že se na něj občas usměje, nechá se ponosit, ale stejně nejraději někde, kde na mě vidí. Donedávna tatínka nepotřebovala k životu vůbec, i když se partner moc snažil.
A další moudro, pokud si domů přinesete miminko, musíte se staršímu dítěti věnovat dvakrát tolik. Do příchodu sourozence se vše točilo kolem Hryzouna, vynásobeno dvěma, plus šest hodin na Dušenou šunku, to se rovná …no, možná aspoň šest hodin vyšetřím na spaní. A kde je čas na zdravou a výživnou stravu a hlavně relax, co si mám dopřát, jak zdůrazňují v každé příručce?
Po dlouhé době jsem jeden večer neměla co číst, tak jsem zase po jedné moudré knize šáhla. Nalistovala kapitolu o šestiměsíčním miminku a žasla. Dítě má spát celou noc, nanejvýš se probudit na jedno kojení. Pokud to nezvládá, něco je špatně a k tomu dvacet rad, co. Sakra, Dušená šunka se od porodu kojí co dvě hodiny, roste, měla by dostat příkrm, takže dle mě je v pořádku. Zaplavuje mě vztek, jak jsem se touhle knihou mohla řídit u Hryzouna? Docházím k rozhodnutí, že u mě v knihovničce končí. Ať mate hlavu jiné prvorodičce.
A když jsem u toho spaní, velmi vychvalovaná je Estivillova metoda kontrolovaného pláče, dokonce ji doporučují i psychologové. Přečetla jsem si, že po půl roce už má miminko usínat samo a pokud ne, tak vydírá rodiče. Takže jsem ji aplikovala u Hryzouna. Měla jsem sílu to udělat jen jednou. Když nám po několika týdnech začal místo spaní rajtovat po postýlce, vrátili jsme se ke společnému usínání. Zpětně mi i tato metoda připadá nelidská a moc se stydím, že jsem své dítě nechala úmyslně brečet. Přece jsem po něm moc toužila, tak proč se k němu chovat jak k nepříteli, kterého musím pokořit?
A co se dá najít o batoleti? Byla mi doporučena kniha od pediatra, který prý pomáhal i Madonně. Mrkla jsem aspoň na upoutávku a narazila na radu: „K dítěti musíte přistupovat jako k neandrtálci.“ Tak to mě fakt neupoutalo. Další kniha, kterou jsem si zakoupila, zase říká: „S dítětem musíte zacházet jako rovný s rovným.“ Zkouším to, vysvětluji, ale když během deseti minut můj Hryzoun několikrát plácne Dušenou šunku přes zadek, přes hlavičku a ještě do ní strčí, až přepadne, myšlenku o rovnosti opouštím a ke slovu přijdou silné hlasivky a vykázání Hryzouna na židli.
Zatím jediná kniha, která mi více sedí, je právě ta v úvodu zmiňovaná. Moc neradí a doporučuje se řídit mateřskými instinkty. Už jich moc ale nemám, příručky je ze mě vyhnaly, ale občas se snažím. Dušená šunka se nosí a s Hryzounem spíme všichni v jedné posteli. Usínáme společně a tajně doufám, že v pubertě budou chtít děti postel vlastní.
P.S: Úžasná jména dětí jsem si vypůjčila z knihy o Prevítovi.
Napsal/a: Sonča
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)
Sončo, pěkný článek. Taky jsem četla a knížka mě zaujala, ale to i spousta jiných a jiné mě zase neoslovily. Je opravdu nejlepší dělat věci tak, jak je člověk cítí, jen je těžké rozlišit jak to skutečně cítím a co je nějakým způsobem od někoho přejaté.
Pěkný článek
A to nemluvím o názorech na tělesné tresty… Takže vlastně zlaté knížky… 🙂
Sončo, moc hezký! 🙂 Přiznám se, že se dost úspěšně bráním spoustě knih o mateřství a výchově a tak moc nepropadám panice, že jsem špatná matka. I když momentálně mám zrovna rozečtený Koncept kontinua a je mi to hodně blízké a příjemné. Ale ze všeho nejvíc mě asi spíš než některé rady psychologů, vytáčí rady mé matky… 🙂 Dítě nechat vyřvat… Nezvykejte si ho, aby k vám chodil do postele, má svůj pokoj a svojí postel… To ty už jsi v jeho věku dávno jedla… :-ZZZ
Brrrrrrrr!!! 🙂 Ještě že ale v zápětí dodává, „dělej si to ale jak chceš“…
Tak si asi jako jediná (nebo první?) dovolím oponovat, protože věta, že k dítěti se musí přistupovat jako k neandrtálci je naprosto vytržená z kontextu a to je nefér. Tahle knížka je úžasná, je plná příkladů a rad, nikoliv příkazů. Omlouvám se, ale nedalo mi to, protože mě osobně tahle knížka okouzlila a ukázala mi lepší cestu k mému třía půl letému „malému vesničanovi“.
Neberu ji ovšem jako diktát, jen mě oslovila a vybrala jsem si z toho to, co mě oslovilo. A tak by to myslím mělo být.
Sončo, hezký článek 🙂 A souhlas, Prevít je úžasná literatura, o to víc pro ty, kdo už aspoň jedno dítko mají :)))
Jinak jsem se dopracovala k tomu, že moudré knihy sice čtu – ať už o péči, o výchově, o vztazích, ale dáááávno už je neberu dogmaticky, prostě nic není přesně tak, jak se píše v knihách, jelikož jsme každý originál a každému vyhovuje něco jiného, ať už dítěti nebo dospělému. Takže – po 13 letech manželství a 4 dětech můžu konstatovat, že na nic neexistuje univerzální rada ani recept a ke všemu je třeba přistupovat srdcem, zařídit se podle momentální situace a nátury toho druhého – ať už jde o vztahy nebo o výchovu a péči.
Ale kdo je pro mě opravdu autoritou ohledně výchovy dětí, to je (byl) dr. Matějček a J. Prekopová (makineo 🙂 ), na ty dám nejvíc :)))
Sončo, moc hezký článek 🙂 Úplně se poznávám.
Jako správný knihomil, knihomol 🙂 jsem postupovala naprosto stejně jako Ty…
Knížky o výchově bych nezatracovala – vím, že ani Ty to tak úplně asi nemyslíš – ale je fakt, že se člověk musí na to povznést a přijmout jen to, co je tak nějak vnitřně „jeho“. Prostě výběr.
Touto knihou jsi mě nalákala už dřív – už nevím, někde jsi ji zmínila, ale ještě jsem ji nekoupila… Ale určitě mi neunikne.
Co se týče první dcery, tak jsem si hrozně dlouho připadala dost neschopně… Prostě nic nebylo tak jak mělo, brečela skoro pořád, když už spala, tak ne v noci, nějaký režim měla snad tak po půl roce, po šesti týdnech to rozhodně nebylo spokojené miminko a já spokojená maminka, která hned rozezná podle pláče, co její mimčo chce….
Taky spala s námi, palec žužlala celou věčnost, plínky taky dlouho… A teď je to naprostá šikula.
To mi dalo nadhled teď podruhé… Prostě si asi už víc věřím ( no ne vždy :-)) a vím, že to zase nějak zvládnem. Jestli bude potřebovat víc nosit, spát s námi, kojit po dvou hodinách… No tak ať, vždyť z toho taky vyroste…
A knihy? Občas mě někde něco trkne, na co bych možná přicházela dýl, občas mě někde něco pohladí na duši, povzbudí, že v tom nejsem sama…
Mám moc ráda i knížku Dítě a já od P. Leach a pak taky knížky od J. Prekopové.
Skvělý článek! Já si v těhotenství přečetla Koncept kontinua a naprosto mě okouzlil! Jenže,jak mě pak Lucinka převezla,když naprosto odmítá být v šátku a kočárek miluje což je naprosto pravý opak než co se v knížce píše. Takže se opravdu snažím používat zdravý rozum,mateřský cit a srdíčko a hledat to co nám sedí bez ohledu na chytré rady a tipy.Takže 2 předplacené časopisy o dětech čtu,ale s VELKOU rezervou 🙂
No nevím nebude to zrovna asi nejlepší mínění, ale jsem názoru , že by se děti neměli vychovávat podle knih
Mobile Sliding Menu