Od autorky Laskavých pohádek, jsem laskavý souhlas s nevýchovným rozhovorem už tak trochu čekala. Překvapily mě až odpovědi, které mi Zuzka poslala. Nečekala jsem, že i ta pohádkově vlídná maminka může být taky „naprdnutá“ máma stejně jako ostatní.
O to víc si ale Zuzčiných odpovědí na mé tři nevýchovné otázky cením. V duchu jsem se pousmála i nad jejím popisem návštěv u doktora. Nemohla jsem si nevzpomenout, s jakým křikem jsem před lety opouštěla ordinaci naší hodné paní doktorky já a jak jsme všechno důležité vždy musely probírat dřív, než se k ní vůbec přiblíží.Než odstartuju rozhovor, ještě pár slov o Zuzce…
Zuzka Vereščáková je šťastná máma, milovnice pohádek a fantazírování, spisovatelka a autorka e-knihy Laskavé pohádky, o které říká:
„Vymýšlím tak trochu jiné pohádky pro děti rodičů, kteří už to mají jinak. Laskavé pohádky pomáhají dětem i dospělým vyrůst ve šťastné, vnitřně svobodné a vědomé bytosti.“
Více se o Zuzce dozvíte na jejím blogu www.zuzanaverescakova.cz.
Proč ses rozhodla vstoupit do kurzu Nevýchovy?
S Nevýchovou jsme kolem sebe kroužily asi půl roku. Vždycky se odněkud vynořila, já si řekla: „Hmmm zajímavé, ten, kdo to vymyslel, to má v hlavě docela srovnané.“ Tím to ale haslo. 😀
Už tehdy mě zaujala Katka Králová (autorka Nevýchovy), zkoukla jsem její volně dostupná videa, pár webinářů, nějaké články na blogu. Měla jsem načtené některé knížky o výchově dětí, ale na Nevýchově mě zaujal ten Katčin lidský přístup a přišlo mi, že Nevýchova je šitá na míru českým rodičům – bere v potaz právě jejich rezervy (taková ta ustrašenost, co tomu řeknou sousedi, role oběti, potlačování emocí).
Musela jsem se ovšem nejdřív srovnat s názvem NEvýchova. To slovo ve mně evokovalo takovou tu bezbřeze volnou výchovu, nedostatek zájmu o to, co moje děti dělají a jak to dělají. V Nevýchově to tak ale samozřejmě není, ačkoliv už jsem to zaslechla z úst řady lidí. Nutno podotknout, že nezasvěcených.
Do kurzu jsem vstoupila po narození druhého dítěte – Honzíka. Starší dcerce Stelince tenkrát nastaly krušné časy, jak to tak u těch prvorozených bývá. Její nejistota z nastalé situace, a zřejmě i ta moje, se začala projevovat na jejím chování. Na mě zase dopadal tlak okolí, abych ve výchově přitvrdila.
Cukání koupit si kurz se zintenzivňovalo, až mi jednou můj skvělý muž říká: „Tak už si to prosím tě kup. Ber to jako dárek za narození Honzíka.“ A já si ho koupila. Zpětně to hodnotím jako jednu z nejlepších investic za posledních dejme tomu 30 let 😀
Navíc jsem tou dobou přehodnocovala ve svém životě hodně věcí, svoje dosavadní názory – ve vztahu k sobě, k okolí. Nevýchova byl jeden z důležitých dílků skládačky, aby do sebe všechno pěkně zapadlo. Utvrdila mě v tom, že jsem se vydala správným směrem.
Co konkrétního se ti díky Nevýchově podařilo zvládnout?
Naučili jsme se spoustu věcí prostě pustit – přestali jsme na nich lpět, řešit furt dokola a ony se začaly dít automaticky. Třeba čištění zubů, usínání. Tím, že jsem dala dítěti svou důvěru, překonala jsem strach z toho, co bude, když to pustím a nechám to samo vykrystalizovat, a zaměření se na pozitiva spíš než na negativa, začalo poměrně brzo nést ovoce.
Jsme teď (já a muž) s dětmi víc „na jedné lodi“ – ony vidí, že je respektujeme, že je posloucháme, že se s nimi bavíme a díky tomu o to raději spolupracují. Pro děti je podle mé zkušenosti přirozenější radostně spolupracovat, než se stavět do opozice. Ta opozice je jen výsledkem tlaku, který je na ně vyvíjen. No a tím původcem tlaku býváme nejčastěji my, rodiče. To je třeba si uvědomit. Naučila jsem se zklidnit a prostě si ten čas s dětmi jen užívat. Neříkám, že je to u nás non‑stop zalité sluncem, taky se tu a tam přežene bouřka. Myslím ale, že s manželem umíme tyto situace docela dobře řešit, poučit se z nich.
Navíc si myslím, že díky tomuto přístupu u nás doma vládne docela klidná atmosféra a to je pro to, aby bylo dítě šťastné, klíčové. Velký bonus k tomu všemu je, že moje rodičovské sebevědomí díky kurzu narostlo asi o 500 %. 🙂
Když jsem chodila k lékaři se starší dcerou (ještě před Nevýchovou), bývalo křiku, že jsem s doktorkou téměř nemohla komunikovat – prostě jsme se neslyšely. Já vynervovaná, zpocená až na z…, nervózní už den předem z toho, jak to zase dopadne, plná nepříjemných pocitů, když jsme odcházely. Nakonec mi stačilo si uvědomit, že malá prostě jen zrcadlí mou vlastní nejistotu a nervozitu. Dětem ještě fungují ty mechanismy, které jsme my dospělí už dávno ztratily, dokážou vycítit, co se děje v druhém, natož pokud je to máma. Jak se může cítit v bezpečí, když jeho ochránkyně, opora – máma – má „naděláno“ v kaťatech?
Nevím, jestli je to náhoda, ale potom, co jsme si do života vpustili Nevýchovu, jsme s mladším synkem prozatím veškerá povinná očkování a prohlídky absolvovali s úsměvem na rtech, v naprosté pohodičce. I jako malinkatému mimču jsem mu před každou návštěvou ordinace vyprávěla, co se bude dít, že injekce sice bude bolet, ale že tam budu celou dobu s ním… Prostě Vereščákovi už nebrečí. Stelinku už to taky dávno přešlo. 🙂 Před měsícem jsme dokonce prodělali druhou kontrolu zoubků a Honzík bez problémů ukázal všech 8 kousků a ještě se na paní zubařku zubil 🙂 Že by další náhoda?
Když už jsme u těch „doktorských“ historek, vzpomněla jsem si ještě na jednu, která se mi hodně vryla do paměti a pod kůži. Byli jsme s dětmi v čekárně a z ordinace vyšla maminka s naříkajícím miminkem po očkování. Maminka na něj valila nepřerušovaný proud slov typu: „Ale – ale – ale, tak už neplakej, koukej, chrastítko, vždyť už je to dobré, to nebolí, ty jeden uplakánku, nepřeháněj, co by tomu řekl táta?“ A malé plakalo, až srdce usedalo. Dcerka se na mě podívala a povídá: „Ale ono přece pláče, protože ho to bolí a asi se mu to nelíbilo. No a třeba se i bojí. Tak proto pláče!“ Co k tomu dodat? Tolik empatie ze srdce tříletého dítěte. Že to nenapadne i tu maminku?
Která z rad v kurzu pro tebe byla nejvíc překvapující nebo nejužitečnější?
V kurzu jsem se potkala s fůrou věcí, které mě překvapily, že ani nevím, kde začít. Celkově největší překvápko pro mě bylo ta skutečnost, že před kurzem jsem byla přesvědčená, že chyba je hlavně u dcerky. Že je svéhlavička vzdorovitá a já nevím, jak na ni. No a pak jsem si uvědomila, že problém není na její straně, ale na mojí. Pro všechno, co dělají, mají děti nějaký důvod. Ve většině případů dost dobrý důvod. Vše se odvíjí od komunikace a mého vnitřního nastavení. Jsem-li vyrovnaná, děti budou taky. Čím menší dítě, tím je to jistější. Pokud jsem už od rána „naprdnutá“, dřív nebo později mi to děti „vrátí“. Ne že by mě v tom chtěli vymáchat, ale ony si s tou situací prostě jinak poradit neumějí, protože mojí nepohodou je nabouraná jejich jistota.
Není to kurz, kde byste dostali návod, jak přinutit dítě udělat to, co chcete. Já bych řekla, že je to spíš takový transformační kurz, kde poupravíte svůj přístup nejen k dítěti, ale i k lidem kolem sebe, k životu, odhalíte řadu nefunkčních programů chování, které si nesete třeba ještě ze svého dětství. Je pak na vás, jestli ty vzorce i poupravíte…
Pro mě to byl třeba vzorec „na mě nezáleží – na ostatních ano“, „nejdřív děti, manžel, potom já“. Ale na mně záleží, na mně setsakra záleží, protože pokud moje děti vidí, že si sama sebe nevážím, říkají si: „Aha, takhle to je správné, maminka to tak dělá, to je norma.“ Jak pak můžu vychovat šťastné dítě, které si nebude umět samo sebe vážit? Takže pro mě velké překvapení:
Mám nárok na čas a prostor pro sebe.
Navíc jsem se díky kurzu dostala do společnosti super lidí, kteří se k sobě chovají neskutečně slušně, nemají potřebu na sebe útočit, dávat jeden druhému najevo, kdo toho víc ví, kdo je lepší, nemají zapotřebí si jeden na druhém honit ego, naopak jeden druhého podrží, podpoří. Jsou to lidi, kteří prostě vědí svoje a jsou nad věcí.
Chcete vědět víc?
- Přečtěte si všechny články ze série 3x o Nevýchově.
- Nepřehlédněte ani další Příběhy z Nevýchovy.
- Navštivte sekci Výchova Nevýchovou zde na VD.
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)
Krásně jsi to napsala, Zuzko. Nad empatií malých dětí člověk někdy žasne viď?