Lenka Baratoux: Není to jednoduché, ale jsme na dobré cestě.

Rubrika: Výchova podle..., Výchovné tipy

Nevýchova funguje snad na všech obydlených kontinentech. S Lenkou Baratoux jsem si povídala o tom, jak to jde s Nevýchovou v Africe. A tak vás zvu nejen k přečtění jednoho z nejdelších VD článků článku, ale i k prohlídce virtuální galerie úžasných fotek z Afriky 😉

Když jsem Lenku oslovila s prosbou o rozhovor, netušila jsem, jaké dilema budu díky ní brzy řešit. Přitom mě na to upozornila předem, když odpovídala: „O Nevychove kdykoliv a cokoliv, jsem totalni nevychovny nadsenec, proste kdo to jednou zkusi, uz nemuze jinak. Mohla bych o ni psat i cele hodiny.“

Nevím, jestli Lenka psala své odpovědi na mé 3 otázky hodiny, ale ke čtení je toho opravdu spousta. Chvíli jsem zvažovala, jestli to nerozdělit do 2-3 článků. Nakonec jsem se rozhodla, že to nechám tak, jak to je, abych nenarušila celou sérii a nenadělala v tom zmatky. Navíc mně osobně se odpovědi četly tak nějak samy. Když jsem pak viděla ty úžasné fotky, které mi k nim Lenka poslala, bylo jasno. Všechno musí zůstat pohromadě.

A tak vás zvu nejen k přečtění dlooouhého článku, ale i k prohlídce virtuální galerie úžasných fotek z Afriky 😉

Lenka Baratoux je povoláním geoložka a od roku 2013 žije s rodinou v Senegalu. V západní Africe pracuje již téměř deset let. Většinu času tráví na cestách, geologických i negeologických, po Africe i ostatních kontinentech. Je nadšená fotografka, nejraději fotí lidi. Nejvděčnějším objektem pro cvičení oka a rychlosti spouště jsou její vlastní děti, tříletá Amálka a roční Lucinka. Nedávno se pustila do publikování svých fotografií a příběhů z cest na svých webových stránkách www.lenkabaratoux.com.

_MG_1640-upr1c_600

Proč ses rozhodla vstoupit do kurzu Nevýchovy?

Nevýchova ke mně přišla sama, a řekla bych v tu pravou chvíli (jak už to tak obvykle bývá, že?). Nikdy jsem žádnou literaturu o těhotenství ani dětech příliš nevyhledávala. Vlastně jsem před nevýchovou kromě pár článků na internetu nečetla o výchově žádnou knížku kromě Líného rodiče, kterou mi věnovali kamarádi. Ta mě natolik zaujala, že jsem pak už byla líná číst cokoliv jiného 🙂

Navíc jsem byla přesvědčená, že když budu děti vychovávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, s přidáním trošky selského rozumu a zdravé intuice, tak to bude naprostá pohodička (ale jo, klidně se smějte…). Knihu Respektovat a být respektován jsem kdysi dávno otevřela u kamarádů a ty ukázkové věty mi přišly tak srandovní, že jsem si vůbec nedovedla představit, že bych takhle komunikovala s vlastními dětmi, navíc jsem tenkrát ani žádné neměla.

Když se narodila Amálka, byla to celkem pohodička. Nechávali jsme ji od malička usínat s námi v posteli, i přes noc občas „přišla“, a když bylo jasné, že je takhle klidnější, tak jsme ji tam prostě nechali. Byla opravdu zlaté miminko. Amálka rostla, narodila Lucinka, vlastně jsme neměli nějaké zásadní problémy s výchovou, nebo alespoň já jsem to tak nevnímala.

Bydlíme s rodinou v Dakaru a máme doma chůvu, takže například takovou zásadní nevýchovnou věc, jakou ke „Čas pro sebe“, jsem si v pohodě mohla zařídit. Ještě zmíním, že jsem měla obě mateřské dovolené podle francouzských zvyklostí, to znamená tři měsíce, a pak jsem nastoupila do práce.

_MG_8384_upr1_600Jak Amálka rostla, postupně začalo přibývat různých neplech. Prostě normální zdravé a živé dítě. A já jsem se často přisthila s tím, že jsem jí pěkně výchovně a důrazně říkala tohle dělej, tohle nedělej, tohle se smí, tohle se nesmí… A čím víc jsem naléhala, tím víc ona se šprajcla.

Začala jsem tak nějak tušit, že tudy cesta nepovede. Dost mi vrtalo hlavou, že naše (přirozeně nevýchovná) chůva na Amálku nikdy nekřičela a vždycky se s ní v krizových situacích domluvila líp než já. Bylo mi to líto, trochu jsem jí záviděla, ale hlavně jsem byla nucena si přiznat, že mi prostě výchova nejde tak, jak bych si představovala. Jak říká Naomi Aldort, „Deep inside you know“, prostě člověk tak nějak cítí, i podle reakcí dětí, že cesta zákazů, příkazů, vyhrožování a jiných cukr-bičových metod není to pravé ořechové.

Kdo z nás nemá ty vzpomínky z dětství: „Až já budu mít děti, tak tohle jim nikdy neudělám“. A pak máme najednou děti a je to tady! Děláme vlastním dětem to, co jsme tenkrát tolik nenáviděli a mnohdy si to ani neuvědomujeme.

Jednou byl manžel 14 dní na služební cestě a já jsem měla celé večery pro sebe. Brouzdala jsem brouzdala, četla si různé články o výchově dětí, a na Facebooku zrovna dal někdo odkaz na stránky Terezy Kramerové. Moc se mi její blogové články líbily, mimo jiné tam psala o jakési nevýchově a jak jim úžasně pomohla v rodině a tak. Taková zázračná metoda, to bych se na to podívala. A tak jsem se podívala… Hned mi bylo jasné, že tohle je přesně ta cesta. Vlastně jsem ani moc neváhala, zhlédla jsem myslím asi tak první video rychlokurzu a pár videí zdarma v Nevýchovné TV a hned jsem si celý kurz koupila. Prostě láska na první pohled 🙂

Začátek našeho „nevýchovného“ soužití s manželem byl docela vtipný. Taková malá domáci vichřice. A čím víc jsem o té nové zázračné metodě bájila, jak je úžasná a jak má vlastně na všechno řešení, tím víc mému muži přišla podezřelá. „Chci vidět výsledky, jinak tomu nevěřim.“

Už jsme v nevýchově přes rok a výsledky naštěstí pomalu přesvědčily i mého muže. Je Francouz, takže si tu kurzy se mnou nikdy neposlechl (jinak by Nevýchově možná uvěřil i dřív), ale už mě nepropichuje pohledem, když třeba na jeho „Amálko, okamžitě slez z tý židle!“ řeknu „Amálko, tatínek se bojí, že když tam takhle budeš lízt, tak spadneš.“ A abych mu nekřivdila, co se týče hravosti a vymýšlení blbostí, v tom je daleko, daleko přede mnou 🙂

Co se také změnilo, je tón diskusí o výchově. Daleko lépe se nám daří identifikovat problém v nezvládnutých situacích (klíč je, kde jinde, než v nás samotných), a tím pádem se společně zamýšlet nad přístupem, který by mohl fungovat příště.

_MG_8050_upr1b_800

Stejně jako Lenka můžete nahlédnout do bezplatného nevýchovného rychlokurzu, který je od června přepracovaný a dovedený k dokonalosti. Hned v prvním díle se dozvíte, kde přesně je zakopaný pes, pokud to u s dětmi nemáte podle svých představ. Chyba je na jednom konkrétním místě 😉

Co konkrétního se ti díky Nevýchově podařilo zvládnout?

Když jsme s nevýchovou začínali, bylo Amálce dva a půl roku a Lucince půl roku. Nestihla jsem toho naštěstí moc „pokazit“, ale fakt je, že u Lucinky vnímám opravdu velký rozdíl oproti Amálce. V roce a půl si dokáže, samozřejmě beze slov, říct o všechno, co potřebuje a hlavně já jí rozumím a vím, že ona si opravdu o ty věci říká. U Amálky jsem byla mnohem méně vnímavá k její neverbální komunikaci.

Je toho tolik, co už krásně zvládáme a já si to často ani neuvědomuju, nevýchova vplula nenápadně do našeho života a my si plujem na vlně parťáctví. Spíš než na úspěchy se vždycky soustředím na to, co nám ještě nejde, takže díky, Petro, za příležitost hezky si dát na papír, jak moc se toho u nás za ten rok změnilo.

_MG_8367_upr1b_600

Nejvíc si vždycky uvědomím, jak to máme jinak, když pozoruji třeba rodiče Amálčiných spolužáků ze školky. Na hřiště totiž moc nechodíme, tam se dá také ledacos „pěkného“ pochytit. Scéna z jednoho z posledních setkání na oslavě narozenin jedné spolužačky v restauraci na pláži: „Nelez na ty schody!“ „Ale proč?“ „Protože jsem to řekl! Ty tady nebudeš rozhodovat!“ Chudák chlapeček, bylo mi ho tak líto. Já se přiznám, že jsem většinu času ani nekontrolovala, kde Amálka je. Běhala někde s dětma, když chtěla do moře, tak si řekla, sama se tam jít bojí, po schodech klidně leze nahoru i dolů, aniž bych já u toho musela asistovat, ostatně schody už bezpečně zlézala zhruba v roce a půl.

Já si moc vážím té důvěry, kterou k nám holčičky mají. Když je nějaký problém, tak si o něm v klidu popovídáme.

_MG_7418_upr1b_600 _MG_4316_upr1_600

Třeba nedávno Amálka rozbila mou oblíbenou misku. Vlastně za to nemohla, miska byla položená na deskách s písničkami na stole, ona je stáhla, ale měla je nad hlavou, takže nemohla vidět, že je na nich ta miska. Prásk! Moje první reakce: úlek a zklamání v očích, dvě tři vteřiny, ale ona ho zachytila. Samozřejmě… děti mají radary. „Je rozbitá,“ povídá Amálka. „No jo, je rozbitá, tak pojď sem ať se nepořežeš a já to uklidím.“ Vůbec nic na to neřekla, ani neplakala, myslela jsem, že je to tím vyřešeno. Druhý den jsme byly venku a Amálka najednou povídá: „Amálka pláče, je rozbitá“ „Cože? Jak seš rozbitá?“ „Nahoře rozbitá,“ a ukazuje rukou nahoru. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že mluví o té misce. „Jo aha, miska je rozbitá,“ usmála jsem se na ni. „To nevadí, to se stává, půjdeme spolu do krámu a koupíme novou. Ty sis všimla, že jsem smutná, viď. Ta nová bude určitě lepší.“ A pak jsem viděla tu úlevu v jejích očích…

Je až dojemné, když Lucinka něco provede nebo se jí něco stane, poslouchat Amálku: „Lucinko, to nevadí, to se stává.“ 🙂

Spoustu lidí mě vnímá jako nezodpovědnou matku, třeba naše chůva. Vždycky mi vypočítává, co všechno by děti nenechala dělat (což se jí na druhou stranu nedivím): skákat z gauče, lézt po židlích, hrát si s nožem a vidličkou, chodit po ulici aniž bych je neustále držela za ruku a tak dále. Vždyť spadnou, pořežou se, vypíchnou si oko a jánevímcoještě! Je to pravda, už párkrát spadly, ale bylo to z půl metru, zase se zvedly, trošku si poplakaly a šly si hrát dál. Díky tomu jsou krásně šikovné a hlavně dokážou odhadnout, kde jim hrozí opravdový držkopád a dávají si pozor.

Také mě neustále někdo oslovuje na ulici, aby mě upozornil na různé „závažné problémy“. V Africe to není jako v anonymní Evropě. V Africe vám hned každý řekne, co si myslí.

_MG_7928_upr1b_600

Vždycky když se vrátím z práce, jdeme s holčičkama na vycházku. Nejraději chodí bosy. Amálka si sundá boty hned před barákem a Lucinka, když ji vidí, tak má boty dole do pěti vteřin. Snad pokaždé mě někdo upozorní na to, že mám bosé děti 🙂 upřímně řečeno nevím, čeho se bojí… Těch střepů na ulici nijak moc není (nebo je nevidím, ale zatím se ještě nikdy nepořezaly) a špína se umyje. Holčičky jsou šťastné, hlavně, že jsme spolu. Tak jim vždycky odpovím, že holky to takhle chtějí a bavím se tím, že na mě koukají jak na blázna 🙂

V Dakaru je problém, že tam nejsou žádné parky ani hřiště hned za barákem, jako máme v Toulouse nebo v Praze. Jsou tam asi tak dvě placená hřiště, která jsou dost drahá a navíc se tam musí jet asi půl hodiny autem. Dřív jsem s tím měla problém, přece nebudeme chodit ulicí sem a tam. Jenže holčičky každý večer urputně chtěly ven. Dobře, tak jdeme, ale vymyslete si, co chcete dělat. A k mému velkému překvapení se ukázalo, že vlastně celá ulice je jedno velké hřiště.

Dřív jsem byla přesvědčená, že je to jedno velké staveniště, kterému je nejlepší se vyhnout, ale holčičky mě rychle přesvědčily o tom, že ta hromada písku, kterou tam mají připravenou na beton, je úplně skvělá na lezení a na přesýpání, a ta hromada šutrů je vůbec nejlepší, protože ty malé kamínky nabarví okamžitě ruce na bílo a navíc se s nimi dá skvěle házet (jo, i na sousedovic auto, ale pšššššššt 🙂 ).

_MG_8897_upr1b_600

Díky nevýchově jsem se krásně naučila zvládat negativní emoce svých dětí. Dřív mi jejich pláč vadil jako každému. Dnes už ho beru jako nezbytnou a zdraví prospěšnou očistu. Jak ráda bych si občas takhle zaplakala na celou ulici 🙂

Nedávno Amálka kvůli něčemu srdceryvně plakala, přiznám se, že na důvod už si nevzpomínám, protože to byla nějaká malichernost (z pohledu dospělých je ostatně většina důvodů k pláči malicherných), ale v tu chvíli jsem musela uznat, že je to opravdu smutku-hodná událost. Přítel naší chůvy začal klasicky: „Nebreč, vždyť se ti nic neděje, podívej se na tu malou, ta taky nebrečí.“ A tak mu povídám „A proč by nemohla brečet, když se jí tohle a tohle stalo?“ Koukal na mě zmateně: „No protože takhle velký holky nebrečí, a zvlášť když nemají důvod.“ Tak mu říkám: „Jenže ona ho má, takže ji pěkně nechte v klidu se vyplakat.“ A bylo.

Jindy zase plakala, když jsme se vraceli ze školky, protože se jí nechtělo domů. „Nebreč, seš ošklivá, když brečíš,“ povídá jí jeden cizí pán před školkou. Co si to vůbec dovoluje, takhle mluvit s Amálkou? „Moje holčička je krásná, i když pláče. Moje holčička je totiž krásná v každý situaci.“ No čuměl na mě jak péro z gauče. Tohle mi tedy už nedělá žádný problém. Zastat se svých dětí, ať se děje, co se děje. Prostě jsem s nimi a oni to vědí.

Nedávno dostala naše chůva malárii a já jsem musela narychlo sehnat na týden novou chůvu. Holčičky změnu chůvy nádherně zvládly, všechno pochopily, ale o tom teď psát nechci. Jednou v poledne mi nová chůva volala, že „malá“ má asi hlad a co má dělat. Tak se ptám co se děje, ale bylo mi jasné, že Lucinka šla k lednici, a dožadovala se, aby ji chůva otevřela, aby si vybrala, co chce jíst. Jasně, přesně takhle to bylo. „Víte, ona si o všechno řekne, takže jí klidně dejte najíst, když vám říká, že má hlad.“ Vzpomněla jsem si na Amálku ve stejném věku. Nejspíš by začala plakat a my bychom si lámali hlavu a zkoušeli jedno po druhém, než bychom zjistili, co přesně potřebuje.

_MG_7913_upr1c_crop601

Zvládání emocí vlastních dětí je často pořádná výzva pro každého rodiče. Přitom řada náročných situací se dá zvládnout mnohem snáz, když si uvědomíme, co za nimi stojí a proč naše děti reagují zrovna takto. Možná se i vy plácnete do čela, až se ve 2. díle rychlokurzu Výchovy Nevýchovou dozvíte, které běžné slovní obraty dokáží z dětí v mžiku udělat zdatné odbojáře nebo naopak snadno ovladatelné loutky, za jejichž nitku bude moct v budoucnu tahat naprosto kdokoli.

Která z rad v kurzu pro tebe byla nejvíc překvapující nebo nejužitečnější?

Vyloženě překvapujícího nebylo nic. Všechno do sebe krásně zapadá. Nevýchova je stav mysli, naladění na parťáctví, uznání rovnocennosti dítěte. Takže pokud tenhle stav člověk přijme, tak ho vlastně žádný z těch principů jako takový nepřekvapí.

Pro mě asi nejužitečnější princip je „Špatný pocit, dobrý rádce“. Ten totiž v podstatě znamená, že odpověď vždycky nalezneme sami u sebe. Záleží samozřejmě na míře sebereflexe, které je každý z nás schopný. Někdy je potřeba jít opravdu do hloubky a do minulosti, aby člověk pochopil, v čem je zakopaný pes.

Pro mě je například největší oříšek, jak reagovat, když se Amálka pustí hlava nehlava do Lucinky. Většinou ji miluje a opečovává, ale občas to na ni přijde a je celá bez sebe žárlivostí nebo zlostí. Každý má tu svou citlivou strunku a když na ni dítě zahraje, tak to spustí nechtěnou reakci.

„Amálko, okamžitě tu Lucu přestaň mlátit!“ zařvu z plných plic a pak jen sleduju, jak Amálka přitvrdí a ještě na mě škodolibě mrká koutkem oka. Vyletí to ze mě příliš rychle. Nějaké raz dva tři nádech výdech se nekoná.

Je mi jasné, odkud vítr vane. S bráchou jsme měli v dětství hodně komplikovaný vztah, řezali jsme se jak koně, provokace a drobné záškodnictví byly na denním pořádku. Pomalu to v sobě zpracovávám. Nechávám se vést tím svým špatným pocitem. Je mi líto, že Amálka si svou žárlivostí říká o mou pozornost a lásku a místo toho dostane akorát vynadáno. Už to ale zvládáme líp. Teď už většinou s co nejvíce přátelským tónem, který ze sebe v tu chvíli dostanu, prohlásím: „Co se tady děje?“ Amálka tak má otevřené dveře cokoliv na to říct a situace se většinou uklidní mnohem rychleji.

V tomhle mi nevýchova také ohromně pomohla. Mít stále na paměti, že ten, kdo ubližuje, vetšinou potřebuje pomoc jako první.

_MG_5970_upr1b_600

Není to jednoduché, to se tedy musím přiznat, ale jsme na dobré cestě 🙂

 

Chcete vědět víc?

Toto taky stojí za přečtení!

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Jak vybrat ty pravé plenky pro novorozené miminko?

Očekávání miminka sebou nese spoustu radosti, ale také rozhodování a nákupů. Jednou z věcí, bez kterých se určitě neobejdete,

Čtu dál →

Péče o první dětské zoubky

„Mléčné zuby stejně vypadají a narostou nové.“ Je to pravda, ale i přesto je potřeba se o už od

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)

  • Lenko, krásný članek, díky Petro za zveřejnění, hodne se ve slovech članku vidim: zahraničí, 2 děti, rok v nevychove… S mladším ditkem mi komunikace jde uplne krasne, se starsim citim, ze nastartovani nebylo uplne spravne, ale vidim uspechy nevychovy, ktere pomalu prichazeji a raduju se s kazdeho maleho kroku. A ty spory a bitky to mame take stejne 🙂

  • endlisek
    endlisek

    Krásná slova chytré ženy. četla jsem několikrát, abych si ujasnila, některé principy a rady. Děkuji za výborný článek, hodně mi dal.

  • Marci55

    úžasné fotečky

  • Jindriska8
    Jindriska8

    Krásná fotogalerie

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist