Proč posílat děti na náboženství?

„Posíláme ho proto, aby ho pan farář pustil k prvnímu svatému přijímání.“ – „Kdyby nechodil náš kluk do náboženství, lidé by nás odsoudili.“ – „Zapsali jsme ho, protože všichni jeho kamarádi na výuku náboženství chodí.“ – „Neuškodí mu, když bude něco znát z Bible.“ – „Je to dobrý zvyk.“ Podobných zdůvodnění bychom mohli uvést více. Ani jedno však uspokojivě neodpovídá na naši otázku…

Dnes už nedovede tuto otázku správně zodpovědět mnoho rodičů. Náboženství nedává rady na zbohatnutí, nezajišťuje nám pohodlný život, nevylepšuje naše společenské postavení, neřeší naše problémy, neléčí nemoci, nechrání nás před přírodními pohromami. Náboženství chrání zdraví našeho nitra. Víra dovede často měnit život a žebříček jeho hodnot.
Potřebují víru v Boha i děti? Známý italský pedagog Marcello Bernardi, sám nevěřící, říká, že víra je pro člověka stejně nepostradatelnou složkou jako myšlení. „Iluze, která se nazývá vírou, se nesmí přehlížet. Kdo nevěří v Boha, věří v něco jiného, například v lásku, ve spravedlnost, ve svobodu. Ti méně nároční věří v sebe, v sílu moci nebo peněz. Takové iluze mají podřadnější hodnotu.“
Psycholog Abraham Maslow vytvořil známou pyramidu základních motivací a potřeb člověka. K fyziologickým potřebám patří potřeba pohybu, volnosti a možnost objevovat svět. Děti, které mají zajištěno bydlení, stravu a dobré oblečení, bývají přesto neklidné a nervózní. Další je potřeba bezpečí – jistota, že tam, kde jsme, nás nic neohrožuje a jsme tam svobodní. Následuje potřeba lásky a příslušnosti. Základní potřebou všech lidí, a tedy i dětí je mít možnost milovat a být milován. Děti potřebují poznat lásku k sobě samým – především v období dospívání. Potřebují přijímat samy sebe, potřebují patřit do své rodiny, ke společenství, mít před sebou otevřený svět. Neobejdou se bez úcty k sobě i k druhým. Jestliže děti zahrneme naší láskou, budou si této lásky vážit a časem se naučí všechno proměňovat v lásku. Pro každého jednotlivce je absolutně nutné mít silné přesvědčení o sobě, které pramení ze sebeúcty. V opačném případě se člověk chová k sobě i k druhým destruktivně. Ještě výše je potřeba seberealizace – děti potřebují mít před sebou nějaké poslání a cíl. Potřebují cítit, že jsou brány vážně, že se mohou radovat, že mohou tvořit, vážit si ceny svého života, pociťovat, že život má smysl, poslání a cenu. A co je ještě dál? Něco, co Maslow do pyramidy hodnot nezařadil, ale jistě tam patří – mohou se cítit milovanými Božími dětmi. Křesťanství není jedno z nabízených vyznání v pomyslném supermarketu náboženství.
1. Křesťanství učí jedinečným způsobem chápat krásu, velikost a hodnotu života. Život je úžasným darem Boha Stvořitele, základní hodnotou, která vyžaduje maximální úctu k sobě i k druhým.
2. Křesťanské náboženství klade na první místo setkání s Přítelem, který je zároveň Bohem a zárukou pravdy. Ježíš není jen vzorem nového lidství, který žil v určité historické době. Je živý a činný i dnes.
3. Křesťané jsou přesvědčeni, že lidská existence nekončí smrtí, ale čeká ji nepředstavitelná budoucnost. Prvním darem víry je naděje, která dává smysl naší existenci.
4. Křesťanství probouzí silné sebeurčení a nabízí hodnoty. Prostředí, v němž žije mnoho dětí a mládeže, je zpustlé. Víra nabízí bezpečí, orientaci, hranice mezi dobrem a zlem. Přitom nijak neomezuje lidskou svobodu a respektuje konečná rozhodnutí.
5. Křesťanství pověřuje posláním. Život se stává povoláním, úkolem, a musíme k němu přistupovat co nejzodpovědněji. Není jen výsledkem splynutí dvou buněk.
6. Křesťanství nabízí velice vznešený cíl: „Miluj svého bližního jako sebe.“ Láska je podstatou Boha, je základem jeho existence.
7. Křesťanství dává smysl každodennímu životu. Učí chápat smysl utrpení, ztrát, slz, proher…
8. Křesťanství včleňuje do společenství, které přijímá, odpouští, nese, dává odvahu, uchovává Slovo samého Boha.
9. Křesťanství je požehnáním. Žít s vědomím, že jsem přijímán, „žehnán“, je silou a jistotou i ve chvílích nejtemnějších. Každý člověk je neustále přesvědčován: „Jsi milované dítě, chtěné samým Bohem, který je vždy nablízku, aby ses neztratil.“
Nemá smysl zbavovat děti tak velkého daru. Rodiče se nesmí spokojit jen s tím, že přihlásí děti do náboženství. Musí se stát jejich průvodci a učiteli víry. To je moc důležité. A jako dar života je předáván Bohem skrze rodiče, tak i víra se sděluje skrze rodiče a skrze církev.