Vychovává své děti v Africe

Rubrika: Jak se žije jinde, Z našich cest

Lenka Baratoux je Češka, která se provdala za Francouze a nyní se svojí rodinou žije v Africe. Vy jste měli nedávno možnost zeptat se Lenky na cokoli, co vás o životě v Africe zajímá.

Před rokem jsem si s Lenkou povídala o jejích zkušenostech s Nevýchovou. Už tenkrát jste se o jejím životě v Senegalu mohli ledacos dočíst. Teď jsme se na něj zaměřili podrobněji, i když pořád se naše povídání točilo hlavně kolem dětí a rodiny.

Lenko, jak ses do Afriky vlastně dostala a kde tam žiješ?

Do západní Afriky jsem se dostala před deseti lety díky své práci pro francouzskou státní vědeckou instituci IRD (Institute de Recherche pour le Développement). Mým oborem je geologie. Před čtyřmi roky jsme se přestěhovali do Senegalu a zůstaneme tu do konce letošního roku. Žijeme s rodinou přímo v Dakaru.

Na konci roku vrátíme na nějakou dobu do Toulouse, ale pak zřejmě zase vyrazíme na pár let do Afriky.

Úplně poprvé jsem se ale do Afriky podívala už v roce 2005. Byl to můj vysněný výlet do Keni a Tanzánie, takže ohromný zážitek.

Jak jsi vnímala první dny v Africe?

První dny… Co se týče mého výletu do Keni a Tanzánie, tak už si přesně ani nevzpomenu… Ale vím, že tenkrát převládalo nadšení, a radost ze splněného snu 🙂

A co se týče mého prvního pracovního pobytu v Ouagadougou, což bylo na konci roku 2006, tak vím, že bylo vedro a strašně prašno, lidi tam byli moc milí, rozjížděli jsme velký projekt a byli jsme všichni plní očekávání. Měla už jsem za sebou nějaké projekty v El Salvadoru a Peru a také cestu do Bolívie, takže takové ty věci typické pro rozvojový svět, jako je všudypřítomná špína a igelitové pytlíky nebo zbídačení a zmrzačení lidé na ulicích (a hlavně na křižovatkách, aby mohli žebrat u řidičů aut, když stojí na červenou) pro mě už nebyli takový šok.

Jak to tam vnímáš teď?

Na ty povalující se plasty jsem si nezvykla dodnes a vadí mi to vlastně čím dál víc, navíc když k tomu, ač neradi, sami přispíváme, protože recyklace v Africe neexistuje a člověk si pak v podstatě nemůže koupit ani jogurt.

A jak dnes vnímám Afriku? Mám ráda její emotivní náboj. Čas tu má jinou hodnotu a plyne tak nějak jinak. Naučila jsem se tu mnohem větší trpělivosti, což se mi skvěle hodí u dětí. Došlo mi, že tím, že se člověk rozčílí, se nic neurychlí, jen si sám sobě zkazí náladu.

V práci je to občas zdroj velkého stresu, ale obecně se dá tenhle styl života natrénovat a přijmout. Aha, nebude to dneska? Tak zítra… A možná za týden… Nebo za měsíc. A co se vlastně stane, když to nebude vůbec? Vlastně nic zásadního a život si bude plynout vesele dál. Zároveň si člověk vytrénuje flexibilitu a organizaci na poslední chvíli, protože většinou nic nefunguje tak, jak se plánovalo, ale nakonec to všechno dobře dopadne, i když jinak, než člověk na začátku očekával.

Dojímá mě soudržnost místních lidí a rodin, i když s sebou přináší určité nevýhody (pro jednotlivce je ohromně těžké se rozvíjet a investovat do svých projektů, protože cokoliv kdokoliv vydělá, to spolkne celá rozvětvená rodina), a také ochota hledat řešení na jakýkoliv problém v kteroukoliv denní i noční dobu (což samozřejmě neznamená, že by se to řešení našlo, ale i ta podpora pomůže).

Lidi se tu většinou mají po materiální stránce hůř než my, ale prodírají se životem s úsměvem na tváři, a to člověka donutí mnohem víc si vážit toho, co má.

Jak velké jsou tvoje holčičky a kde se narodily?

Holčičkám jsou dva a čtyři roky a obě se narodily v Toulouse. Amálce bylo devět měsíců, když jsme se sem stěhovali. Porod s Lucinkou jsem radši v Dakaru neriskovala, protože jsem měla při prvním porodu nějaké zdravotní komplikace, a očekávala jsem, že nastanou i při druhém porodu (což se také stalo), takže jsem radši vsadila na jistotu francouzského zdravotnictví a všechno dobře dopadlo.

Ty jsi Češka, manžel Francouz a žijete v Senegalu. Jakými jazyky doma mluvíte?

Doma mluvíme francouzsky a česky, chůva na holčičky nějakou dobu mluvila wolof, ale vzhledem k tomu, že mají angličtinu ve školce, tak mi to přišlo příliš, takže na ně mluví také francouzsky.

Jak to máte se školkou?

Obě holčičky chodí na dopoledne do školky. Dvě odpoledne v týdnu tam mají kroužky, jako třeba právě tu angličtinu, nebo hru na djembé, tanec, zpěv a další aktivity. Je to taková malá soukromá školka s relativně respektujícím přístupem, tedy alespoň se o to snaží.

Lucinka tam začala chodit už od dvou let, což je na jednu stranu brzo, ale na druhou stranu se doma sama nudila a když viděla Amálku každé ráno odcházet, tak byla smutná a chtěla jít taky. Tak jsme to zkusili a je tam moc spokojená.

Liší se nějak přístup k dětem v Africe, ve Francii a u nás? Který ti nejvíc sedí?

Určitě se liší, hlavně tedy mezi Afrikou a Evropou. Mezi Českou republikou a Francií jsou z tohoto pohledu rozdíly zanedbatelné, snad až na to, že ve Francii maminky tráví mnohem kratší čas na mateřské a dávají dost brzy děti do jeslí a do školek.

Afričani děti přímo zbožňují (a obzvlášť pokud jsou blonďaté 🙂 ), ani řvoucí mimino v restauraci nikoho neobtěžuje, naopak často přijde nějaká servírka a nabídne se jako chůva. Zato návštěva restaurací a kaváren v Čechách, a to i těch, které mají dětský koutek, se může vyvinout v hororový zážitek.

Život je v Africe mnohem křehčí a pomíjivější, takže lidé jsou na jednu stranu mnohem opatrnější na malé děti, na druhou stranu ale děti vyspějí a osamostatní se mnohem dříve, protože jim mezi pěti a více sourozenci nic jiného nezbývá.

Kolikrát se mi stalo, že mi někdo řekl, že bych měla držet svou dvouletou dceru za ruku, když s ní jdu po ulici. A na druhou stranu jsem zase viděla šestileté děti, jak samy hnaly stádo krav, nebo desetileté kluky, co řídili motorku.

Velký rozdíl je také v respektování starších členů rodiny. Prostě starší bratr/otec/děda má vždycky pravdu. I když ji nemá 🙂 My už dva roky frčíme v Nevýchově (viz článek Lenka Baratoux: Není to jednoduché, ale jsme na správné cestě), takže si jedeme po svém a schytáváme údivné pohledy a poznámky jak v Africe, tak v Evropě 🙂

Jak je to se školou a povinnou školní docházkou?

Školní docházka povinná není, proto hodně dětí na venkově, například v Burkině Faso, ani do školy nechodí.

Základní škola je sice zadarmo, ale rodiče musí zaplatit školní pomůcky a uniformu. Na to většina rodin na venkově, kde průměr je kolem osmi dětí na rodinu, nemá peníze. Na rok se tyhle náklady pohybují kolem 100 €, takže většina rodin třeba vybere jedno až tři děti, většinou chlapce, které pošle do školy, a zbytek se „učí“ doma.

Tahle čísla se samozřejmě hodně liší podle zemí i jednotlivých regionů v těch zemích. Například v Burkině Faso dokončí základní školu zhruba 50% dětí, v Senegalu je to kolem 60%, méně je dívek (statistika UNICEFu).

Střední školu dokončí necelých 20% v Burkině Faso a 33% v Senegalu. Jiné procento dětí chodí do školy v Dakaru a jiné na jihu Mali. Délka docházky je taková, na jakou má rodina peníze.

Samostatnou kapitolou jsou vesnice zlatokopů. Tam je školní docházka vyloženě katastrofální, většina dětí pracuje jako pomocná síla při těžbě zlata, a co hůř, často tam zběhnou i jejich učitelé.

A otázka na závěr – kde je pro tebe „doma“?

To je dobrá otázka, kde jsem „doma“ 🙂

Dřív jsem to vůbec neřešila, a ač jsem často dlouhé měsíce bydlela různě po světě a měla svých dvacet kilo v baťohu, tak moje „doma“ bylo jednoznačně v Praze, kde mám rodinu a své nejlepší kamarády a kamarádky.

Od té doby, co se narodily děti, nad tím přemýšlím mnohem víc, i proto že můj manžel celý život s rodiči kočoval po Francii a žádné takové „doma“ jako já nemá. Občas se dost nasmějeme, když dětem říkám, že pojedeme „domů“ a manžel mi říká: „A který domů myslíš?“ V Toulouse máme domek, do kterého se pravidelně vracíme a kde se snažíme vytvořit jim domov v tom klasickém slova smyslu, ale holčičky milují i Prahu a Dakar a dokonce byly naprosto nadšené například z našeho čtrnáctidenního „doma“ v obytném karavanu, když jsme na Vánoce cestovali po kalifornských parcích. Pak ho ani nechtěly vrátit.

Takže jsem nakonec došla k tomu, že doma je všude, kde je nám dobře. A protože všude dobře, doma nejlíp, tak se to dá celkem jednoduše zařídit 😀 A když dobře není, tak problém většinou není v místě, ale v nás, a stěhováním se stejně nic nespraví 🙂

Děkuju za rozhovor a zdravím do Afriky 😉

Zaujaly vás fotky v článku?

Všechny pochází z Lenčina archivu. Lenka Baratoux totiž není jen zcestovalá geoložka, ale také zapálená fotografka. Více se o ní dozvíte z jejího webu na www.lenkabaratoux.com, kde najdete také spoustu úžasných fotografií.

Toto taky stojí za přečtení!

Recenze: Štěpán Kobliha není žádná bábovka

Kniha od spisovatelky Ivy Geckové Štěpán Kobliha není žádná bábovka, jež vydalo nakladatelství Grada, strhne všechny své malé čtenáře

Čtu dál →

3 tipy na pohodový nákup s dítětem

Ať to odkládáte, jak chcete, stejně se tomu úplně nevyhnete. Do obchodu s dítětem aspoň jednou za čas musíte. A

Čtu dál →

Recenze: Sourozenci – o spravedlivé výchově

Snaha o aplikování spravedlivé výchovy mezi naše potomky někdy bývá velkou zkouškou nervů, a leckdy i těžko rozlousknutelným oříškem. A právě

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist