Účastníci zájezdu aneb variace na Viewegha

Náš Prokop spí už od „od útlého mládí“ jen jenou denně, ale zato pořádně – když se zadaří, tak i 3-3,5 hodiny. Tahle moje „polední pauza“ je tudíž dost dlouhá na to, abych se jednak nějak projevila v domácnosti, jednak si trochu dáchla :-)…

… obvykle relaxuji (samozřejmě v uklizeném bytě, z jehož kuchyně voní oběd a z koupelny voní čerstvě vypravé prádlo – hmmm … sliz a ocet … hmmm :-)…) nad časopisem, knížkou nebo internetem (hlavně na jistých stránkách po maminky + comp.:-)), dnes jsem ale odpočívala trochu netypicky – vytáhla jsem ze zásuvky svého psacího stolu fotoalbum – pravda – nemám jich moc a pokud ano, je to jen takové to „obyčejné album“ se zastrkanými fotkami z dovolené, navíc aktuálně lehce poničené Prokopem, který shledal vytrhávání obrázků dobrou zábavou…
Šla jsem cíleně po jednom. Je černé, barevně proužkované a obsahuje fotky z jedné z mých divočejších dovolených… nazvala bych ji „Pod širák do Maroka autobusem“…
Odehrálo se to před 5 lety. Bylo mi 30 let, byla jsem „singl“ a v mém pracovním kolektivu na klinice jsme byly krom asi tak 25 doktorů taky 3 doktorky. Věkově o dva roky od sebe – jako stupínky (já nejmladší, ale „služebně nejstarší“ :-)), všechny svobodné, nezadané, užívající život ve stylu „kariéra a zábava“….
Moji kamarádku o dva roky starší – říkejme jí třeba Alena – znám už déle a na naší klinice jsme skončily víceměné shodou náhod, ta třetí – třeba Nikola – přišla později z Teplic…
Alena už dlouhá léta patřila k takové zvláštní partičce lidí, kteří už od počátku 90. let podnikali „levné exotické dovolené“ – tzn. „vedení“ čítající 3-4 lidi středního věku“ naplánuje trasu po určité zemi, udělá co nejlevnější rozpočet, a dá vědět kámošům, kteří ukecají další kámoše, aby jeli, že to bude sranda… nakonec se sejde asi tak 30 lidí, jezdí se autobusem, obvykle to trvá tak 3 neděle, jídlo se vozí s sebou (krabice od banánů na 1 člověka) a spí se zásadně pod širákem – anžto jim za tu dobu, co jezdí, ještě nikdy nepršelo (citlivky mohou vézt malé stany, ale ještě je nikdo nikdy nepoužil – prý fakt nepršelo – ani v Norsku:-))… sjezdili tak prakticky celou Evropu včetně severských zemí a Albánie (kde jednou dokonce nocovali v nějakém zákopu pod tankem apod….)… Alena patřila v partičce ke „staré gardě“, takže nakonec zlanařila i nás dvě ostatní…
V půlce srpna toho roku jsme tradičně před Thomayerovou nemocnicí v Praze odjížděli v dál v úžasné Karose řízené dvěma dobrodruhy – třeba Alešem (majitel autobusové firmy, který se nechal naším „vedením“ „levně najmout“ na tuto akci) a Leošem – jeho zaměstnancem (toho vyprovázela poplakávající žena s malým dítětem :-)), naložené krabicemi od banánů plnými jídla, batohy, karimatkami, spacáky, hudebními nosiči a přehrávači, časopisy, knihami, dekami a stany (co kdyby)… většinou tohoto umně srovnanou kolem zadní „plošiny“ – místa vystlaného dekami a přikrývkymi na způsob „princezna na hrášku“, kde měl odpočívat právě neřídíci řidič a jinak – kdo tam byl první:-)…
Byly jsme samozřejmě od počátku pověřeny čestnou funkcí „lékařského dozoru výpravy“ a Alena byla velitel, anžto dodala obrovskou lékařskou brašnu (svého času. dělala lékaře jedněm vrcholovýcm sportovcům :-)), dále tam byl krom nás tří „chirurgů“ internista přes srdíčko – třeba Jarek, kterému jsme vyčlenily „péči o cestující, kteří z toho všeho dostanou infakrt :-)“…
…při listování albem se mi jako film promítala před očima spousta příhod, ale nejvíce dvě. Ta úplně první, kdy jsme po třídenní nepřetržité cestě na jih Evropy konečně vpodvečer zastavili u nějakého odpočívadla ve Španělsku, a první obětí, která potřebovala lékařský zákrok, byl – hádejte kdo :-)… při hrabošení v báglu jsem si parádně rozsekla bérec o rezatý drát vyčnívající z nějaké součástky, která byla bůhvíproč na „plošince“…
Trefila jsem žílu, takže jsem z Karosy lezla se sandálou čvachtající krví, brašnou-lékárničkou a strašným klením ukončeným zařváním „Je tu ňákej chirurg?!?! Potřebuju sešít nohu!!!“… operační výkon se odehrával na skalce u silnice, kde mezi rozestavěnými vařiči a roztahanými krabicemi od banánů (byla to po třech dnech a nocích jízdy první možnost si uvařit teplé jídlo).
Pravda, hned v úvodu jsme zjistily, že nemáme Mesocain ani jiné místní anestetikum – Alenčini sportovci jsou totiž „fakt tvrdí chlapi“ a šití se tam praktikuje zásadně bez mrtvení… no tak u mě teda taky… internista – srdcař Jarek iniciativně přihopkal s ampulkou Mesocainu, kterou z blíže neurčeného důvodu vezl sólo v batohu – Nikola, která se ujala šití, se podívala na ampulku, na něj a potom povídá mateřským tónem „Hele, víš co? Nech si na ňáký arytmie…“ (Mesocain se někdy používá na kardiologických JIP proti určitým druhům poruch srdečního rytmu – ale za pečlivé monitorace pacienta atd… takže fakt nám nebylo jasné, proč jej měl u sebe – možná, že nás jako skutečný internista opravdu a priori považoval za řezníky:-))…
Takže jsem dostala protekční příděl čtvrtlitru červeného vína, a s plecháčkem v jedné ruce a s nůžkami ve druhé jsem stříhala vlákna stehů, kterými Nikola s chlácholivým vodopádem slov uzavírala mé krvácející poranění :-)….
Přežila jsem to ve zdraví, ranka, pravda, posléze trošku zhnisala (neodpustím si přece potěšení se vyráchat v Atlantiku:-)…) a do dneška tam tu jizvičku mám… dále by to bylo opravdu na dlouhé povídání – jak jsme v noční Casablance s autobusem zabloudili do uliček jako z pohádek tisíce a jedné noci z obou stran lemovaných jen domky prodavačů koberců, které se musely všechny svinout, aby se naše Karosa mohla otočit a posléze slavnostně vyjela za nadšených ovací místních obyvatel, zejména dětí, které na náš nevěřícně šahaly, anžto nikdy „bělocha“ neviděly…
Jak jsme jeli pohořími ve skalních soutězkách po silnici široké tak, že podél naší Karosy byl tak půlmetr cesty… a zábradlí žádné… jak jsme nemohli usnout na skalisku nad Atlantikem kvůli tak strašně hlasitému příboji, že pomalu nebylo slyšet vlastního slova ( a byl tam vidět pohyb Slunce při západu – obrovský oceán, obrovská skála, obrovské rudé sluce a my…)… jak jsme předcházeli průjmu každodenní „štamprlí“ něčeho – podle zásob:-) – a fungovalo to (měli jsme dokonce opačné problémy a normalizace nastala až když jsme z hladu a chuti s….li pytel nemytých čerstvých fíků přímo na tržišti:-))…
Na nepopsatelnou chuť džusu z čerstvě vymačkaných afrických pomerančů, který se tam za pakatel prodává na každém kroku – hlavně na tržištích, kde se vedle cukrovinek prodává maso, ze kterého se průběžně odhání roje much… na nekonečné liduprázdné pláže jižněji u Atlantiku se skalními branami 100 m v průměru – jen „nás třicet“ a příroda:-)… na stádo velbloudů, ve kterém se naše Karosa z ničeho nic ocitla při projíždění nekonečnou krajinou s datlovými palmami… na „noc na Sahaře“, kdy nás „kamarádi Beduíni:-)“ nehali přespat ve svých stanech (za bakšiš – jak jinak:-))… strašně to tam smrdělo a v noci byl takový vítr, že jsme ráno měli písek všude… a když myslím všude, tak všude:-))…
Na večer předím, kdy Beduíni na 5 prázdných kanystrů hráli a zpívali jejich písničky a skončilo to úžasnou „diskotékou“… na noc ještě předtím, kdy nás odchytl nějaký týpek, že prý „za bakšiš“ smíme přespat načerno ve skoro dostavěném honosném sídle nějakého boháče na okraji Sahary – kdo by odolal – následoval večerní mejdan s koupelí v bazénu s arabskými mozaikami… na naprosto nepopsatelnou atmosféru denního, ale hlavně večerního Marakéše – na ten trh s kořením, ovocem, opičkami, krajtami, bubínky, píšťalami, jídlem, zpěvem… tam jsem poprvé a naposled byla asi „pod vlivem drog“ – vypila jsem totiž neprozřetelně 2 skleničky mátového čaje – ale takového, který se našemu podobá asi jako voda vodce… opravdu jen čerstvé listy tamní máty zalité horkou vodou a slazené asi 5 kostkami cukru – kdyby mě nedrželi, tak se se zatemnělou myslí „vrhnu do víru“ tržiště a už mě asi nikdo nikdy nenajde:-)(zkoušela jsem jej dělat z máty vypěstované na naší terase – zkrátka nelze:-)…
Na jednu noc v marakéšském hotelu (prý „okusíme luxus“) v arabském stylu (tam jsme se asi po 14 dnech sprchovali, jinak „my citlivky“ jsme se myli tak ob 3 dny vodou z kanystrů načerpanou příležitostně na benzínkách, nebo „za bakšiš“ v místních studnách, ti tvrdší to vydrželi daleko déle – a víte co? Po těch 3-4 dnech to normálně přestává vadit – a to jsem fakt čistotná:-)))))…
A nakonec na to, jak nás okradli tu noc, co jsme nocovali po zpětném přejezdu Gibraltaru někde na španělské straně na molu…. to všechno je jako zrychlený film, ale ta druhá příhoda, která se mi dnes podrobněji vybavila, se stala vlastně skoro jako poslední…
Během přejezdů jsme seděli na dvojsedadlech samozřejmě po dvou, takže spánek teda nic moc (miluji noční přejezdy)… a ze Španělska se zase jelo nonstop… takže Alena v nestřeženém okamžiku vyčíhla volnou „plošinu“ (Aleš řídil a Leoš po zdřímnutí navigoval) a s labužnickým „uáááá“ se tam natáhla… já byla ráda za celé dvojsedadlo pro sebe – já si totiž při své výšce dokážu lehnout docela pohodlně napříč:-)… takhle jsme „luxusně“ jely obě tak hoďku dvě…
Pak se ovšem vystřídali řidiči a unavený Aleš šel spát na plošinu… „Tak hele, Káčo, zvedej se, jdu zase k tobě“ hlásila smutně Alena. Já jsem slastně dřímala rozložena na dvojsedadle a vůbec se mi teda nechtělo zpět do sedu… „Hele, tak tam zůstaň, dyť je tam místa pro pět lidí a Alešovi to určitě vadit nebude“… „Ale to je blbý, on bude chtít spát a je to pro ně“ (doposud, když šel spát řidič, tak se plošina automaticky vyklízela)… „No tak ať spí, dyť ty můžeš taky spát na opačné straně … neblbni, tady se budem mačkat a tam takovýho místa… a vůbec – dyť on tě neukousne, jen zůstaň kde jsi, já se nehnu!!!… Hele Aleši, nebude ti vadit, když tam bude s tebou ležet Alena?“… „Jasně, že néééé“… zachumlala jsem se pod spacák a ještě cvhilku jsem slyšela, jak si tam ti dva povídají…
….a proč jsem si na tohle všechno vzpomněla zrovna dneska?
Protože mi dnes ráno přišla sms, že se Aleně a Alešovi po bezmála pětileté známosti narodil zdravý chlapeček Lukášek 3450g/49cm a on i maminka jsou v pořádku :-)))))…… a klučina Nikoly a internisty Jarka bude mít zanedlouho už 8 měsíců :-))))))….. jen já jsem se „trhla“ a pořídila si dítě s někým, kdo nebyl účastníkem tohoto památného zájezdu :-)…..
P.S.1. Ale vdát jsme se nestihly ještě ani jedna:-)))))
P.S.2. Tehdy jsme ujeli autobusem celkem 11 000 km….

Napsal/a: Káča