Tour de BaryIII.

Jakým způsobem jsme se dopravili od Jetřichovic do Nového Boru, tím vás unavovat nebudu. Vezmu to ve zkratce. Hospoda, krpál, hospoda, nádraží, vlak, hospoda, vlak, hospoda v Novém Boru…

Času spousta, jedeme dál. Tentokrát bylo na mé maličkosti, abych vedla. Chtěla jsem Barymu ukázat převis, který ještě neznal. Líčila jsem mu ho v barvách sametových, popisovala jsem mu jak v blízkých jeskyních natáčeli pohádku „S čerty nejsou žerty“, což je jedna z jeho nejoblíbenějších, zkrátka nastražila jsem vějičku a on se chytil. Co jsem mu zapoměla říct bylo, že nevím, kudy se tam jde. Hrdině jsem mlčela, rázně odpočítávala kroky a s výrazem člověka, který si je jist svou věcí rázovala jsem směrem kterým jsem tušila, že se ono pohádkové místo nalézá. A on, ťuhýk jeden důvěřivá, tlapkal spokojeně vedle mne a jen suše poznamenal, že doufá, že je to blízko, neb támhle se to jaksi černá a pravděpodobně zmokneme. Doufali jsme oba, těžko říci, kdo víc. Ačkoli je to neuvěřitelné, podařilo se mi bloudit lesem a činit při tom dojem, že přesně vím, kam jdeme. Přelezli jsme přes kopec a přes zelenou louku, prokličkovali stádem zvědavých býků, podlezli elektrický ohradník a já s úlevou zjistila, že vím už, kde to je a s úděsem konstatovala, že je to ještě pěkně daleko. Nezbývalo, než tuto drobnůstku hodit v plac, neboť černota na obloze se kvapem blížila a já musela nějak vysvětlit proč před bouřkou poběžíme ještě asi tak pět kilometrů.
Pod převis jsme nedorazili za pět dvanáct, jak se říká, ale asi tak ve dvanáct pět. Sotva jsme zalezli, spustila se bouře jako hrom. Vysoké sosny před převisem šly do hlubokého poklonu, skála se chvěla v základech a já se začala bát. Doma se bouřka tlumí okny, střechnou, dveřmi, tady se rozkřikovala do dálky a každý jeden blesk jako by se schválně strefoval někam nad naše hlavy. Taky mi začala být pořádná zima. Bary mi galantně nabídl svůj spacák z dutého vlákna. Sice mi říkal, že čím méně oblečená do spacáku vlezu tím lépe, já to však považovala za projev chlípnosti a vlezla jsem do toho navlečená jako pumpa. Byl to smutný omyl. Ve spacáku jsem se zapotila, vlhkost se vysrážela v oblečení a byla mi ještě větší zima, než předtím. Vsoukala jsem se i se svým spacákem do toho Baryho, s Barym uvnitř. Bouřka mne děsila asi i ze spaní, protože jsem prý jako píďalka vylézala a zalézala, následkem čehož se můj rytíř moc nevyspal.
Druhého dne jsme zjistili, že jsme měli víc štěstí jak rozumu. Bouřka nebyla žádná polívčička, způsobila několik sesuvů půdy a polomů po celé republice.

Jako perličku na závěr, táhl mne můj drahý přes další půlku mapy pod převis, který měl velmi nesympatické jméno „Pustý zámek“. Zase do kopce. Na místě se mi moc nelíbilo. Všude písek, docela i nepořádek a chladno. Na vnější straně převisu ležela kulatina, která nám měla posloužit coby polštář. Sotva padla noc, a my začali usínat, začal se mi tiše a nenápadně sypat písek za krk.
Povídám, nemůže na nás něco spadnout? Já mám písek už úplně všude. Byla jsem ujištěna, že nemůže, že se to tady sype odjakživa, ať nepanikařím a koukám spát. Nepanikařila jsem a koukala jsem jak se z mých slzných váčků dělá postupně pískoviště. Po další takové spršce jsem prohlásila, že jsem sice holka do nepohody, ale zasypat se rozhodně nedám, co když fakt něco spadne, chci si lehnout hlavou do převisu a nohama ven. Za velkého brblání a frfňání jsme se přetočili. Sotva jsme se uvelebili, řekl ten můj rytíř: „Spokojená?“ Neuplynuly ani dvě vteřiny a do míst, kde ještě před chvilkou ležela má krásná hlavinka spadl šutr jako husí vejce. Zasyčela jsem:“Spokojenej?“ Odpovědí mi však bylo jen mrazivé ticho.
K této anabázi musím jen dodat, že všechen čas takto strávený, po všechny ty dny lopocení, to všechno…Hned bych to vrátila zpět. Nikdy na to nezapomeneme a doufáme, že jen co naše dítko povyroste, obujeme (zaručeně pravé a náležitě ochozené) kanady a vyrazíme zas, protože se nám po tom už hrozně stýská.
Mnoho báječných kilometrů, ať už autem nebo pěšky, a ať jsou vaše cesty věčně zelené přeji i vám všem, které jste se mnou a s Barym došly až sem…(((-:

Napsal/a: Bramborka