Putování s Barym, mým drahým manžou, pokračovalo směr Jetřichovice – Maryina vyhlídka. Cestou nás spláchnul lehký letní deštík, což myslím Bary přivítal, vzhledem k jeho připáleným zádům…
Nevím, co ho k tomu vede, ale vždycky, když mě můj romantik někam táhne, POKAŽDÉ je to DO KOPCE. Nejinak tomu bylo i na Maryině. Tiše jsem děkovala své bohyni dobrodějce, když ve dvou třetinách krpálu prohlásil můj drahý, že pokud chceme najít převis, pod kterým si hodlal ustlat, musíme vrcholek obejít. Ale jestli chci(?), můžem vylézt nahoru, kochnout se, a pak zase sejít dolů a pokračovat v cestě. Nechtěla jsem. Po pár stech metrech mě usadil do prachu cesty řka, že ten převis musí nejprve najít. Popravdě, ani jsem nedoufala, že ho najde, ale našel. A stálo to za to. Dámy, tolik nádhery pohromadě, to se jen tak nevidí. Převis tak dva na dva, s řetězem na kotlík, uklizený, dřevěné lavičky opravené, ohniště vyčištěné, dřevo připravené a výhled do údolíčka, které mělo v nejširším místě tak deset metrů. Sluníčko házelo loužičky skrz smrky a borovice rovnou do borůvčí ve strmé stráni přímo pod našima nohama. Nádhera. Zde jsem se seznámila se záležitostí, které se říká „převisní deník“. Každý, kdo „jde kolem“ tam může něco napsat. Občas jsou to blbosti, ale také tam najdete zápisy o potravinách, které jsou v puklinách skály k nalezení, kdy je tam kdo zanechal a jakou mají dobu trvanlivosti. My jsme použili sůl a byli jsme za ni vděční. Poslední zápis pocházel od skautek od nás z okresního městečka. Elaborát pojednával o údajné noční návštěvě lišky, která „byla od nás tak na dva kroky a tak divně se na nás koukala, aš sme se s toho viďesyly..“ Bary prohlásil, že ona děvčata zná, a že jsou to holky pohádkářky, které mají velké oči a za každou sovou vidí lesního vraha. Napapali jsme se, plátěný vak s potravinami položili na lavičku a šli spát. Zde je třeba podotknout, že ona zmíněná lavička stála přímo vedle Baryho hlavy.
Za ranního rozbřesku mě probudilo šumění lesa, zpívání ptáčků, lehtání slunečních paprsků a burácivý řev mého miláčka: „Doufám, že ti chutnalo.“ Otevřela jsem oči a spatřila vzteklou postavičku, jak se škrábe ze stráně do stráně skrz borůvčí a sbírá nakousané paštiky, alobaly od sýra, igelit od slaniny a onen zmíněný plátěný vak. Holky nekecaly. Liška ochutnala všechno, včetně čínských polévek. V rámci zachování zdraví jsme již tyto „oprubované“ potraviny nepoužili. Ten prevít zrzavá odnesl i chleba, takže jsme byli totálně bez jídla. Což je pro Baryho, je-li hladový, katastrofa prvního řádu. Posbírali jsme odpadky, které tu noční lupič zanechal, uklidili převis, nanosili dřevo a vydali se směr nějaká hospoda, protože s tak vzteklým hladovým tvorem, jakým byl v tu chvíli Bary, není možné dělat nic, jen ho nasytit. Narazili jsme na policejní rekreační osadu s hospůdkou, kde se říká „na Tokání“. Milá paní hostinská nám přinesla bramboračku a prodala nám i půlku chleba. Vyprávěli jsme jí, co se nám stalo. „Jo, to je starej lišák, voni teďka vyváděj mladý a von už je línej lovit. Krade lesákům obědy, policajtům leze až do špajzu a úplně nejradši má čundráky, který na něj nejsou připravený…“ Záhada vyřešena.
Po různých peripetiích jsme se z půlky jedné turistické mapy přemístili do půlky druhé, ale o tom už příště…
Napsal/a: Bramborka
