Taková normální rodinka jede na dovolenou aneb Expedice eliverka I. – část třetí: porážka a vítězst

Rubrika: Z našich cest

546016_zakopane_-_fairyland_lookSe značným zpožděním, ale přece, předkládám Vám další část našeho prázdninového putování.
Zpoždění bylo způsobeno naší dlouhou rekonvalescencí po takřka smrtelném vyčerpání. Ale abych zase nepředbíhal. Začalo to poměrně nevinně…

Ráno, sotva slunko vysvitlo, hbitě jsem vyběhl ze stanu, vrhl se do osvěžující lázně Bezdrevských vod, zaplaval si sto metrů volným stylem, poté se rozběhl po břehu, oběhl rybník a po tomto lehkém rozcvičení si dal prostná a předcvičení ze skladby ženy a děti ze spartakiády 86. A pak jsem se probudil…

Rozlepil jsem jedno oko, po chvíli druhé, pohnul jsem palcem u nohy a došlo mi, že je opravdu ráno. Fůůůůůůůůůůůj!!!
Šárka, (alias princezna na luštěnině), hekala, jak se špatně vyspala, že jí tuhle bolí a tamhle píchá, Verunka, ucpanou pusinku šéfredaktorským ňadrem spokojeně pomlaskávala a Eliška?
Eliška pochopitelně tropila neplechu za neplechou.
Vylezl jsem tedy ze stanu a s údivem a nutno podotknouti, že i s lehkým potěšením zaznamenal, že ranní čaj je již hotov. Pravda, již značně vychladlý a s přísadou jehličí, ovšem to nás, ostřílené zálesáky nemůže zaskočit.
Poslal jsem Šárku s Verunkou a Eliškou na procházku a v naprosté pohodě a klidu se jal skládat stan, balit věci zpět do brašen a vozíku a s povděkem konstatoval, že věcí poněkud (i když zcela neznatelně) ubylo.
Pak jsem cca půl hodiny hledal obal na stan. Po neúspěšném hledání jsem vynadal postupně Šárce i Elišce vynadal, že jej ztratili, případně svým liknavým přístupem zapříčinili jeho zmizení. Pak jsem si uvědomil, že jsme ho s sebou vůbec nebrali…

Konečně jsme vyjeli. Bylo půl desáté. Ranní cyklista dále dojede. KECY!!!
Vrátili jsme se zpět na Ohradu a k Hluboké a vydali se k Českým Budějovicím. S potěšením jsme zaznamenali krásnou novou cyklostezku, avšak po chvíli se nám nějak ztratila a pokračovali jsme po státní. I tak se jelo velice dobře. Rovinka je zkrátka ideální terén pro cyklistu amatéra.
Tak jsme dojeli do Budějovic. Hned na kraji města stála (sice v protisměru) policejní hlídka, kolem níž jsme projížděli s takhle malilinkatou dušičkou. Jen se usmáli.
Cestou přes Budějovice jsme opět budili náležitou pozornost. Šárce se zvláště líbily obličeje lidí za skly autobusů. Vyjeli jsme z města a rozhodovali se, zda budeme pokračovat po státní silnici nebo se vydáme dále po cyklostezce. Ovlivněn varováním z kopcovitého terénu na stezce, zvolil jsem olovo silnice.
Jelo se krásně. V jednu chvíli koukáme, jak v protisměru brzdí kamion a v našem směru také. Jakési zvíře tam zmateně pobíhá po silnici od kraje ke kraji. Pes. Krásný ohař. Zastavujeme také a zvíře chytáme za obojek. Šárka rozšroubovává malou kapsli z obojku zvířete a čte adresu a telefon majitele. Vytáčím číslo a na druhém konci to neskutečně dlouho vyzvání. Konečně se ozývá mužský hlas. Oznamuji mu, že jeho mazlíček je na výletě na hlavní silnici na Krumlov. Za pět minut prý přijede.
Přijela mladá paní s děťátkem a moc děkuje. Přijímáme malou odměnu (dětem na cukrátka), obdivuje Croozer, pak nasedá do auta a my pokračujeme dále.
Silnice se začíná nebezpečně zvedat. Nijak příkře, ale o to táhleji a táááhleji a táááááááhlejííííí………

Nohy už mne neposlouchají a sesedáme z kol. Šlapeme do kopce a slunce už se usazuje nad našimi hlavami. Poledne. Ta žlutá žhnoucí koule pálí jako drak. Přichází všestranná krize. Dětem začíná být horko, omýváme je namočenými plenami. Zastavujeme se v chůzi stále častěji. Horko se stává nesnesitelným a nikde ani stopa po kousku stínu. Zlatá Sahara. Jsme to ale pitomci. Vydat se na poledne… ale kdo mohl počítat s takovým nekonečným stoupákem. No slabá výmluva. Autem bych byl nahoře za pár minut. Takhle je to nekonečné. Na vrchol už nám zbývá „jen“ kousek. Už se spíše plížíme než šlapeme. Děti toho mají plné zuby a dávají to náležitě najevo. Konečně dojíždíme k benzínové pumpě. To je naše záchrana.
Okamžitě vyndaváme děti z vozíku, svlékám Elišku a otírám ji mokrou plenou. Šárka se stará o Verunku. Za chvilku už je nám fajn a my jsme o zkušenost bohatší. Krmíme se zmrzlinou, doplňujeme tekutinky, pak přijdou na řadu bagetky, Eliščini medvídci, pexeso, noviny a trpělivost sympatických pumpařek je naštěstí veliká. Dohodli jsme se, že na místě přečkáme největší vedro polední a potom vyrazíme dále.
Zjišťujeme, že do Č. Krumlova nám zbývá asi 14 km. Necítil jsem se ani na jeden. Každé šlápnutí do pedálů bylo utrpením a jít vedle kola už bylo taky hrozné. Šárce se to vyskakovalo, když netáhla ten kamion, ale i na ní byla znatelná únava. Holt se ukázala naše netrénovanost, mé věčné sezení v autě a absence pohybových aktivit. Pak Šárka navrhla pokračovat v další cestě z Krumlova vlakem. Nadšeně jsem souhlasil a vyndal z brašny notebook. Připojil jsem se na net a vyhledal nejbližší vlakové spojení do Horní Plané. To se ukázalo toho dne jako poslední. Odjezd 16:05. Bylo těsně po čtrnácté hodině. Vyrazili jsme tedy na cestu.
Cesta do Krumlova byla nekonečná. Vždy padák z kopce a vzápětí stoupání na původní výšku, ze které jsme sjeli. Kopce už jsme šli pravidelně pěšky a odjezd vlaku se neúprosně blížil. Ještě sedm kilometrů. Tři kilometry. Spáleni od slunce, (krém byl vzadu v Croozeru, ale nebyl čas zastavit a namazat se), znaveni a demotivováni jsme vjeli do Českého Krumlova. Konečně z kopce. Až dolů na kruhový objezd. Čas do odjezdu vlaku necelých patnáct minut.
NÉÉÉÉÉ!!!
Cesta od kruhového objezdu k nádraží vede snad až do nebe. V půlce mne síly opouštějí. Za tři minuty čtyři. Ve čtyři vlak přijíždí do stanice. A ve čtyři a pět minut – pá, pá…
To nemůžeme stihnout! Nestihneme to!
Bojujeme! Už vidíme nádraží. Posílám Šárku napřed. Snad se jí podaří chytit vlak do zubů. Podplatit mašinfíru. Lehnout si na koleje. Cokoliv…
Dojíždím na peron a rovnou k poštovnímu vagonu. Odpojuji Croozer a obsluha mne vyzývá k rychlému naložení vozíku. Namítám, že před tím by bylo vhodné z něho vyndat děti. Rázem si získáváme kompletní osazenstvo nádraží i vlaku. Všichni v tu chvíli ignorují ručičku hodin, vlak nabírá zpoždění a Croozer je středem zájmu. Využíváme toho, nakládáme kola do vagonu, vozík do pošťáka a vlak se s námi rozjíždí.

Máme vyhráno. Sedíme ve voze, Eliška kouká z okýnka na ubíhající krajinu, Verunka je zase přisátá jak klíště k mámě a já posílám spěšný vlak do Krumlova pro své plíce. které touto dobou mohou dobíhat na nádraží.
Konečně vystupujeme na nádraží v Horní Plané. Ptáme se na letní kino, ke kterému máme dojít a u něhož máme sraz s dědečkem.
„Letní kino? To musíte támhle doleva a DO KOPCE a AŽ NAHOŘE nad náměstím se dáte vpravo k dětskému domovu,“ vysvětluje ochotně oslovená paní a pokračuje: „a potom doleva DO KOPCE ke hřbitovu a tam je letní kino.“ Šárka zdvořile poděkuje a já začínám vydávat zvuky podobné přidušenému chroptění. Šlapeme do kopce. Jakmile přijdeme do města, Verunka toho začíná mít dost a řve na celé kolo. Už vím, co je celkové vyčerpání. Voláme dědečkovi.
Dědeček zrovna dorazil k vodě, rozbalil cajky na ryby, složil pruty, smontoval držáky a nastražil žížaly. Po našem telefonátu to zase všechno složil (radostně), skočil do auta a jel pro nás na místo srazu. Konečně jsme dorazili do chaloupky k dědečkovi, kde tráví svoji dovolenou a kde i my strávíme pár dní, než se ve čtvrtek vydáme na zpáteční cestu.

Vím, že mnoho příznivců naší expedice nyní zklameme, ale cestu zpět plánujeme vlakem do Veselí nad Lužnicí. Odtud na kolech domů.
Ale můžeme Vám slíbit, že budeme svou fyzickou kondici nadále zlepšovat a pokračovat v našich cestách. Nejbližší cesty plánuji ke Kolínu, do Maďarska, do Salt Lake City a na ostatní sympatická rovinatá místa planety.

Pokud máte zájem i o fotečky stačí se kouknout na stránky naší Elišky.

Napsal/a: Ramira

Toto taky stojí za přečtení!

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Jak vybrat ty pravé plenky pro novorozené miminko?

Očekávání miminka sebou nese spoustu radosti, ale také rozhodování a nákupů. Jednou z věcí, bez kterých se určitě neobejdete,

Čtu dál →

Péče o první dětské zoubky

„Mléčné zuby stejně vypadají a narostou nové.“ Je to pravda, ale i přesto je potřeba se o už od

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (10 vyjádření)

  • Anonymní

    Třebajarda-jaký zázrak myslíš.Oni jsou zázraci úplně všichni :-))))))))))))))))

  • TřebaJarda

    Můžete mi prosím napsat, kde najdu fotky onoho zázraku?

  • No se dvouma dětma to věřím, to musíš být úplně vyřízená, protože já jsem kolikrát i s jedním. Tady občas jezdí ty nový nízký šaliny a autobusy a tam jsme jednou jeli naráz šest kočárů. Tam by to šlo úplně v pohodě, ale klasickej autobus je šílenej, kolikrát je problém se tam vymotat se dvouma kočárama. A ostatní cestující jsou „ochota sama“.

  • Áňo, já to právě v hromadné dopravě chci vyzkoušet. Měli bychom se vejít. Možná jen kvůli místu dát v předu menší kolečko. Ve městě je cestování s holkama hrůza. Lízu držím za ruku, druhou tlačím golfáče a to pak není žádná legrace.

  • Ramiro, kočár jsme zkoušeli hlavně loni, když byla Madla malá. Protože bydlíme ve městě a občas se někam přepravujeme hromadnou dopravou, do které by se croozer určitě nevešel (ale nezkoušela jsem to:-)) tak častěji jezdím s kočárem. No a croozer provětráváme o víkendech. Ale musím říct, že za tu dobu co máme Croozer jsme neměli jediný defekt, což se o obyčejných kočárech říct nedá. Je to prostě mašina v remeňi, jak se u nás říká.

  • Ahojky holčiny,

    naší Elišce jsou dva roky a Verunce dva měsíce.
    Elišák taky neposedí, ale ve vozíku se jí moc líbí. Má kolem sebe hračky, papáníčko a oblíbeného Bibi – medvěda. Verunce neubližuje, jen jí občas čmajzne plenu nebo se jí snaží dát dudlík. Ale zlá na ní není.
    Kvůli kontrole si dal Tom zrcátko na kolo. Je to sice jen orientační, ale alespoń něco. Jinak zastavujeme aby se Elinka proběhla a hlavně aby si táta s mámou odpočinuli.
    Ode mne to byl taky krok do neznáma. Do nedávna jsem nespala ve stanu a to už jsem v pokročilém věku :o) Ještě, že jsme nejeli pod širák, tak jak původně navrhoval můj drahoušek.
    Jsem ráda, že se vám to psaní líbilo. Ptala jsem se Petry, jestli jsem můžu dát odkázek na naše stránky a svolila. Takže http://www.baby-eli.com tam jsou fotky u článků, nebo v galeriích.

  • Ahoj Ramiro, pěkný! Taky mě při čtení napadlo, že Eliška je zlatá, když vydrží celý den sedět v croozeru. Kolik jí je? Já mám skoro dvouletou holčičku a ta teda neposedí ani chviličku:-))V autě vydrží max. hodinu. Anebojíš se, že něco nechtěně udělá Verunce, když vedle sebe takhle sedí a ty je nemáš pod dohledem? Jinak bych se moc ráda podívala na ty fotky, ale nemám odkaz na stránky Elišky, mohla by si ho sem napsat. Díky a hodně síly na další výlet.

  • Anonymní

    Ramiro,
    nádherné články.Moc jsem se pobavila…A klobouk dolů nad vaší odvahou vyjet s tak malými dětmi:-).My máme dítko prozatím jedno a myslím,že na dlouhou dobu to tak zůstane…:o)Vydá za deset…A představa takového dobrodružství s ním mě děsí…:o))Nedokážu vůbec ani pomyslet,že by jen na chvíli náš Ondrášek vydržel sedět v čemkoli….natož v Croozeru a v klidu a skoro celý den…Moc vám fandím a piš dál…:-)))

  • Áňo, naše zkušenosti jsou zatím takové, že auta se nám skutečně vyhýbají. A to tak, jako kdyby jelo vedle sebe vozíků víc :o), je to asi tím, že jsme něco jako cirkusová atrakce. Navíc velké silnice mají i odstavné pruhy a tak můžeš jet v nich a celkem bezpečně (jen kdyby to tam tak nesmrdělo). Můžu tě ujistit, že pokud bude na výběr, vyberu si taky silnici nižší třídy a nebo přímo cyklostezku. Ale tentotkrát jsme, jak psal Tom, už nemohli a tak jsme zvolili kratší cestu. Co se týče jištění Croozeru, tak jezdím taky za ním a jistím ho vlastním tělem, což je docela dobrá hradba :o). Tom mi naštěstí neujíždí, fyzicky jsme na tom stejně – ne moc dobře.
    Když bylo horko a prášilo se, tak jsem namočila hodně plenu a dala na tu černou síťku. Holky to trochu chladilo a zároveń lapalo prach.
    A jezdíš s ním i jako s kočárkem? Já ho právě využívám zatím víc jako kočárek a moc dobře se mi s ním jezdí. Bydlím na vesnici, kde jsou špatné cesty a tak je takový teréňák potřeba. Měla jsi slyšet ty hlášky, když nás tu viděli poprvé :o)

  • Ahoj, už jsem se nemohla dočkat vašich zážitků. Náš taťka o tomhle sní, že vyrazíme nezávisle na autě, jenom s vozíkem a kabelama na kolo a spát budem pod stanem.
    Ale ty silnice mě vždycky odradí. Celkem mě zarazilo, že cestujete s vozejkem po státní a to jste ještě o něco širší, než my. Já vždycky šílím, když mi Michal ujede a já pak nemůžu jistit croozer ze zadu a to jezdíme tak po silnicích třetí až čtvrté třídy.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist