Taková normální rodinka jede na dovolenou aneb expedice Eliverka I. – část druhá: den první

Včera jsem Vás seznámil s naší expedicí, která se navzdory všemu vydává na cestu plnou strastí, odříkání, potu a slz. Členové naší redakce jsou vlastně takovými válečnými zpravodaji, kteří se vydávají do nebezpečí a rizika pro to, aby Vám, čtenářům, přinesli autentické výpovědi…

Pro ty, kdo nás neznají, bych rád osvětlil, že členy naší dobrodružné výpravy jsou tito:

Šárka, mamina a vlastně ten kdo to vše spískal, zálesácký odborník na přežití ve volné přírodě (teoretický), vytrénovaná bývalá vrcholová fotbalistka, t.č. s mírnou, ba přímo zanedbatelnou nadváhou, způsobenou nedávným porodem dalšího člena expedice

Verunka, která je odbornicí na plašení zvěře a koneckonců všeho živého, co má v pořádku sluch, v okruhu čtyřiceti kilometrů od nás a to jak verbálně, tak pachově.
Předposledním členem našeho smělého podniku, avšak nikoliv méně důležitým je Eliška, která, ačkoliv dosáhla zatím pouze věku dvou let, již je velice uznávanou a od vlastních rodičů většinou zneuznanou špičkovou přebornicí ve všem, co se nesmí, nemá, je nebezpečné, nejlépe jde-li přímo o holý život. Tyto věci zvládá Eliška naprosto bravurně a s největší graciézností.

A konečně já. Pouhý to pisálek, redaktorský elév, najatý spíše než pro své vlastnosti proto, aby měl kdo táhnout speciální expediční vozidlo, protože práce osla je v kapitalismu drahá, ochránci zvířat prý vybírají daně za jejich zneužívání. A protože já se jednou (pravda v naprosto odlišné situaci) zmínil, že zneužití by mi zase tak proti srsti nebylo, slovo dalo rozkaz a tak jsem tu.
Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky jsem již naprosto vyřízená, uondaná, zmordovaná troska, meloucí z posledního. A to je teprve podvečer prvního dne výpravy. Ale abych nepředbíhal…začalo to takhle…

Dnes ráno vzbudila naprosto neomylně Verunka Šárku cca v pět ráno. No, její chyba, že se nechala… Já se vybelhal z pelíšku v půl sedmé. Dobalili jsme posledních pár (asi tři tuny) kousků vybavení, naložili dětičky do Croozeru a vyrazili. Jakmile jsme dojeli na státní silnici k Ševětínu začalo stoupání a vypadalo to, že již nikdy neskončí. Skončilo. A já navrhoval, abychom se vrátili, dokud je čas a vidíme komín naší chaloupky.
Marně. V Radonicích jsme odbočili ze státní na cyklostezku. Pak konečně přišlo klesání. Celou dobu, kdy jsme bez šlapání sjížděli z kopce, děsil jsem se chvíle, kdy se klesání promění v rovinu a ta postupně ve stoupání, abychom se vzápětí šplhali do stejné nadmořské výšky, z jaké jsme se původně spustili. Čím déle jsme klesali, tím více jsem se bál. Vzápětí jsem zjistil, že má fantazie není na takové výši, aby si dovedla představit to, co přišlo.
To nebylo stoupání, to byl výstup na Rysy. Asi po sto metrech jsem to vzdal sesedl z kola a jal se jej tlačit. Pomalu jsem zjišťoval, co všechno máme ve vozíku zbytečně a všechny ty věci mi vířily hlavou. Proč jsem nekoupil raději dražší stan, ale lehčí, a co ty spacáky, ještě že mne Šárka přemluvila a nechali jsme doma ten karton Dobré vody. To už bych byl dočista mrtvola.

Pak se to zase zhouplo, skočili jsme na kola (osobně jsem dvacet minut rozkmitával nohu, abych ji vyhoupl přes kolo a dostal se tak do sedla). Takto jsme směřovali k něčemu, co je na mapě označeno jako Němčice. Ani na mapě to nebylo velké, ale ve skutečnosti se v zásadě jednalo o jeden statek. Ale cesta tam byla krásná. Říkal jsem jak krásně vytyčovatelé vybrali tuto cyklostezku. Zřejmě již tehdy tam běžela ta krásná, mladá, štíhlá kráska s velkými… Jau… ambicemi.
Byl jsem z toho tak pryč, že když jsme v zápětí u statku viděli velké stádo krav a mně běželo hlavou, jak je ukážu Elišce, oznámil jsem v zápětí rodině: “Koukněte, jak tam ty Elišky krásně spinkaj…“.
Odměnou mi bylo zlostné zavrčení ze strany, kde jsem tušil svou milovanou.
Ale to už jsme byli v Líšnici. To je móóóc krásná vesnička. Je malinká a je vidět, že si jí obyvatelé hledí. Dokonce pracovali i na obecním… to už jsem dlouho neviděl (nejednalo-li se o nucené práce nařízené soudem).
V Líšnici jsme se oddělili od cyklotrasy vedoucí přímo na Hlubokou a odbočili na Kostelec. Při plánování trasy mne totiž zaujalo, že v tomto místě se nacházejí hned dvě židovské památky. Těžko povědět jaké, to z mapy nevyčtete, ale protože a poněvadž vím, že např. židovské hřbitovy se Šárce líbí (co vy na to pane doktore?), tak jsem se rozhodl pro tuto malou zajížďku. Sakra, proč se nevyrábějí ty mapy plastické. Pochopitelně, že to byl zase krpál jako hrom. Čert vem…co vlastně? Vždyť to byl můj nápad. Čert vem mně? A to zase nee! U kostelíka jsme narazili na sdílnou starousedlici, která však poprvé v životě slyšela od nás, že by se tam něco takového mělo nacházet.Tak nic. Za vesnicí jsme udělali kojící přestávku, otočili kola a uháněli z kopečka, vrzali nám kolečka… No, mně už z toho taky vrzají…

Když jsem ze svého dokonale vytvořeného itineráře oznamoval Šárce, že nyní asi po 2km již pojedeme celou cestu až do Hluboké podél Vltavy a tudíž po rovině (kdo to kdy viděl, aby řeka tekla do kopce?), smál jsem se jejím impertinentním poznámkám, zda jsem si tím naprosto jistý apod.
Ale jen do té doby, než jsem zjistil, že neplastičnost mapy opět zaúřadovala. Ačkoliv Vltava vesele tekla po rovině, silnice začala stoupat po úbočí a za chvilku jsem měl Vltavu jak na dlani. Ovšem z leteckého pohledu. To už jsem opět uvažoval o dobrovolné sebevraždě, případně o trojnásobné vraždě.
A za chvilku jsme byli v Hluboké. Zastavili jsme se v kiosku na limonádě a stali jsme se na několik dlouhých okamžiků hlavní atrakcí Hluboké nad Vltavou. Zvláště pro několik japonských turistů. Ti na nás vyplácali jistě několik filmů (neměli-li digitální fotoaparáty). O čemž pochybuji 🙂
Další cesta vedla do Zoo Ohrada u Hluboké. I tam jsme byli středem zájmu a předstihli jsme v popularitě i oblíbené medvědy (bibi bibi). Zoo jsme prolétli rychlostí blesku s pomyšlením, že před branou nám stojí plně naložená kola a Croozer. Sice jsme požádali paní z Liščí stavební spořitelny, aby se na ně občas mrkla, ale znáte to… Liška tam pořádala jakousi promo akci, takže po Zoo chodil krásný Lišák, kterého když Eliška viděla, zůstala v němém úžasu. Moci si ho tak odnést domů…
Šárka si zase s chutí zasoutěžila (dokonce poznala i sluníčko, heč…)(sice nepoznala daňka od jelena, ale ne aby jste na mně práskli, že sem Vám to řek!)
Zatímco maminka soutěžila, my s Eliškou jsme obdivovali kozy. Jako ty zvířata… S rohama… no nic…
Nicméně nakonec získala vše potřebné k výhře, Eliška si radostně převzala dva pytlíčky se sladkou odměnou a nezbytnými propagačními materiály a mohlo se jet dál.
Mohlo.
Ale nejelo.
Ještě tam přece byli koníčci a poníčci na svezení a skákací hrad… Jak jsem ho uviděl, bylo mi jasné, že nemám šanci z něho Elišku dostat před večerem. Snažil jsem se ji tedy přesvědčit, že do hradu nepůjdeme, leč marně. Šli jsme. A nedostal bych ji odtud do teď nebýt ochotné paní provozovatelky, která zjevně naučenou lstí nehodného potomka odchytla a přivedla šílenému rodiči, který se snažil prosbami, hrozbami, vyhrožováním trestným činem, pamlskem, pláčem přivolat rozjařené dítko.
Konečně jsme vyjeli dále.
Již nedaleko, na břehu třetího největšího rybníka v republice – Bezdrevu – mělo být tábořiště, kde jsme měli přečkat noc a nabrat síly k novým dobrodružstvím.
Po nedlouhém hledání jsme jej opravdu objevili. Šárka si sedla na nedalekou lavičku, ze které měla skvělý výhled na pracoviště a zjevně se dobře bavila při pohledu na pracujícího mne, na kterém leželo postavení a zařízení stanu, vybalení brašen, uvaření a k tomu všemu neustálé krocení Elišky (Nech to! Nesahej na to! Spálíš se! Nech ten stan! Nesahej na ty kola, spadne to! Sakra, co jsem ti říkal? Slyšela jsi mne? Lízo!!! Prosím tě, pohlídej ji nebo ji zabiju….)
Když bylo vše hotovo, stan stál, jídlo bylo naservírováno, kola uklizená ve stanu (ještě, že jsme – sice omylem – koupili stan do kterého se vejdou kola, Croozer a dokonce i my), Šárka přestala předstírat, že kojí a odvážila se blíž. Samozřejmě ve chvíli, kdy tušila, že už jí žádná práce nemůže potkat. Ó, jak se mýlila… Sotva odtrhla dítě od zdroje potravy a položila ho, následovala z mé strany série příkazů (teda proseb) o tohle, támhleto, i tuhlecto…
Na jejím obličeji bylo naprosto zřetelně vidět, kde by mne v tu chvíli nejraději viděla… ale vše marno. Byl jsem rozhodnutý ukázat jí všechny krásy táborničení. Moc se jí to líbilo. Jehličí v jídle, ejhle mravenec, pro vodu dojít, Eliško, nech ten kolík!, jít umýt ešus, přinést vodu na čaj, Lízo, nechoď k tomu vařiči!…)
Konečně nastal večer a šlo se spát. Skončil perný první den Expedice ELIVERKA I. A noc se již pomalu chýlila ke dni druhému…

Napsal/a: Ramira