Tak jsme vandrovali, po tom našem kraji, viděli jsme viděli…
Tak tohle zpívá ve své písni Pavel Žalman Lohonka…
Chtěla bych se vám svěřit o mém vandrování:
Moji rodiče jsou tak trochu blázni, ale pssst, neříkejte jim to, oni to zatím jenom tuší, ale nevědí to jistě.
Když jsem měla 2 dny, přinesl mi táta do porodnice ukázat takovou divnou věc. Něco jako autosedačku, ale nebyla to autosedačka, bylo to takové lehátko do móc zvláštního kočáru. „Ale na co mám tenhle druhej kočár“ pořád jsem si říkala, že tady něco nehraje. Na druhou stranu zase projížďka s tímhle „jiným“ kočárem byla moc fajn, protože jsem nemusela ležet na zádech a koukat nahoru, ale byla jsem nakloněná, takže jsem mohla vidět vše, co se kolem děje a to bylo opravdu vzrušující.
Jednoho dne se k mému „kočáru“ místo předního kolečka přidělala taková tyčka, ta se zapřáhla tátovi za kolo a mě najednou ten úžasný a vzrušující svět ubíhal mnohem, mnohem rychleji než dřív.
Ale zeptal se mě vůbec někdy někdo jestli chci jezdit na kole?
No a tak jsme loni v létě udělali s našima pár cyklistických výletů a já jsem byla v podstatě spokojená, protože to nejdůležitější (mlíčko) jsem měla vždycky s sebou. Tak proč ne?
Letos jenom co sluníčko trochu zahřálo tu naši krajinu, jsem jednoho dne užasle hleděla na svůj vozíček za kolo a matně si vybavovala vzpomínky z posledních loňských cest. „Ale kde je moje lehátko, abych se mohla pohodlně uvelebit a popřípadě si slastně zdřímnout“. Taťka mi řekl, že já už jsem velká a mám tam pohodlnou sedačku a lehátko že půjčili kamarádovi Šimonovi, který ještě neumí sedět. Jojo, takže Šimonovi rodiče jsou taky blázni, no alespoň v tom nejsem sama.
Ale po chvilce jsem na svoje lehátko úplně zapoměla, protože jsem do vozíčku dostala kyblík s lopatkou a s bábovkama, svýho plyšovýho psa Oskara, knížku se zvířátkama, auto s řidičem a taky můj hrneček s pitím.
Hned při první vyjížďce jsem s hrůzou zjistila, že si dokážu hrát se všema hračkama co mám ve vozíku a ještě s botama na suchý zip a při tom všem se mi daří sledovat ten velikej svět kolem, a taky jestli mamka jede pořád za náma, anebo vedle nás. A navíc ta sedačka není zase až tak špatná, když jsem unavená, můžu si v ní zdřímnout stejně pohodlně jako v autě.
No je sice teprve začátek léta, ale já mám už v nohách nemálo kilometrů. To už mi asi nikdo neodpáře, budu prostě cyklista.
Ale ještě se mě na to nikdo nezeptal, jestli chci jezdit na kole?
… promiň Madlenko, dnes mě to napadlo…Chceš s náma jezdit na kole?
Napsal/a: Áňa
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)
Moc hezký článek, už se těším až taky vyrazíme na kolech. Budu se ale prvně muset zeptat Zuzky, jestli chce jezdit. Jo a mamio nic si z toho nedělej že je táta na kolo lenoch určitě má jiné přednosti a jen tak mimochodem u nás jsem na kolo lenoch já.
Hrozně moc pohodovej článek! Povedl se ti a je moc pěkné, když se takhle rodičové dítku věnují už od mala. Můj mužskej je na kolo lenoch, ale začal jezdit letos kvůli Kubíkovi. Už se těším na prázdniny, že nás to taky „chytí“.
Moc pěkně napsané!