Pozor, zákruta!

Téma cestování sice patří spíše k létu než k tomuto pošmournému počasí, ale přesto mi to nedá a musím se s vámi podělit o naše cestování autem.

Jako malé dítě jsem cestování autem přímo nesnášela. Ne, že bych nerada cestovala autem jako takovým, to ne, ale cesta naším starým wartburgem představovala pro mne docela nezapomenutelný zážitek. No, jak to říct slušně. Prostě žádná cesta delší než půl hodiny se neobešla bez plastového pytlíku. Nejhorší bývala cesta na dovolenou a pak cesta za mou tetou na Vysočinu. Tehdy se ještě jezdilo hezky přes serpentiny, žádný tunel, takže to byl vážně zážitek. A já tam měla prostě svou zatáčku, a ač jsem se snažila sebevíc, vždy byla naše cesta na tomto místě nedobrovolně přerušena 🙂 Otec samozřejmě zuřil, protože tady se opravdu nedalo zastavit. Musíš to vydržet! Zkuste to ale vydržet, když to s vámi hází na vše strany a váš žaludek s vámi odmítá kamarádit. Komu nebylo nikdy v autě špatně, tomu se to hezky říká. Nakonec představa, že bych to přece jenom zase nevydržela a co vše by mohlo následovat, ho stejně donutila zastavit, a kde jinde než v té mé zatáčce, kde jsem pak potupně vrhla. 🙂 Ještěže tehdy nebyl takový provoz.

Určitě teď namítnete, proč jsem si, proboha, nevzala nějaký lék. Proč jsem před jízdou jedla, nebo naopak proč jsem nejedla. Nic nepomáhalo. Navíc jako každé dítko, které mu tehdy bývalo za jízdy špatně, jsem musela povinně spolknout tu příšerně hořkou tabletku s názvem Kinedryl. Dodneška nevím, zda vlastně ona nebyla příčinou mých nedobrovolných zastávek.

Ale zpět k našemu cestování. Minulý rok jsme jeli s manželem a naší malou dcerou na dovolenou. No a já řídila. Co čert nechtěl, malé se v autě udělalo po půl hodině cesty špatně … a bylo vymalováno. 🙂  Kdo zažil jízdu s manželem jako spolujezdcem, asi tuší, co následovalo. Jak řídíš, jezdíš moc rychle, musíš projet každou dírou, proč řežeš tak ty zatáčky… Bohužel neujeli jsme ani 5 km a situace se ještě jednou zopakovala. Takže znovu dítko převléci, vše vyčistit, vyslechnout si, jak špatně řídím a snažit se zachovat klid. Naštěstí zbytek cesty i celá dovolená už proběhla v klidu.

Asi před měsícem se rozhodl manžel, že pojede s malou na výlet. Já zůstala doma. Asi po půl hodině mi otřeseně volal, že jejich cesta nečekaně skončila. Polkla jsem věty o rychlé jízdě a řezání zatáček a jiné škodolibé poznámky. Je vám doufám jasné, že tatínek nevzal žádné náhradní oblečení. Na co taky? Ještě, že se dají softshellové kalhoty tak dobře vyčistit. Nakonec pokračovali v jízdě, malá s plastovou krabičkou od svačiny na klíně pro všechny případy.

A co říct na závěr? Tři důležitá zjištění. Za prvé první půlhodina cesty autem je v naší rodině  zřejmě zlomovým okamžikem, a když ji překonáme, máme vyhráno. Za druhé, tatínek od té doby vždy vozí malé v autě náhradní oblečení a už se neptá na co a za třetí, že geny prostě neoklameš. A tak utěšuji naši malou, stejně jako kdysi mí rodiče mne, slovy: Neboj, z toho vyrosteš!

Napsal/a: janca.mas