O cestování

Rubrika: Z našich cest

339498_a_light_highwayJsem duší cestovatelka. Nebo si to o sobě alespoň myslím, a kdo jiný mě zná více, než právě já?

Už odmalička jsem s rodiči jezdila do zahraničí – Jugoslávie, Německo, Polsko. Vzpomínám na dlouhé noční přejezdy, já s bráchou vzadu v autě na „letišti“, které nám rodičové udělali tím, že na zem dali tašky a přikryli je dekou. Když jsem byla vzhůru, snažila jsem se s tátou konverzovat, aby neusnul, ale většinou jsme se probudili až do dne zalitého jasným sluncem se vzduchem vonícím po moři (No, v Polsku byl ten den zalitý deštěm, stejně jako náš stan, ale to je nepodstatný detail).
Mamka zavařila na cestu jídlo, jedna kompotová sklenice masa na den, a kromě suchého salámu, který vydrží snad všechno, jsme si vezli rýži, těstoviny a dokonce i brambory:-))) Jediné, co jsme kupovali, bylo pečivo a zmrzlina, kterou maminka nadevše zbožňovala.
Vždycky ráno jsme sbalili tašky na pláž a celé dny jsme se povalovali na sluníčku a cachtali se ve vodě. Do našich dočasných domovů (stany nebo pronajaté pokoje, jednou i maringotka) jsme se vraceli rudí jak raci, protože české opalovací krémy s UV faktorem 3 jižní sluníčko v kombinaci s naší bledou kůží prostě nezvládly.
Většinou s námi jezdili i kamarádi rodičů, jejichž děti byly zase našimi kamarády. A tak jsme měli o zábavu postaráno. Kluci si na pláži hráli na „Mirera“ (správně Miler, měli ještě trochu problém s výslovností)
– vesnického s prominutím „hovnocuca“, jehož povolání je fascinovalo. Já s kamarádkou jsme stavěly hrady z písku a občas i z nežahavých průhledných medúz (ochránci přírody snad přimhouří oko, nebo radši obě) a střídavě se hádaly a usmiřovaly.
Táta má skvělý orientační smysl a vyzná se v mapách. Vzpomínám si ale na dovolenou, kdy nás mapa pěkně vypekla. Trochu předběhla skutečnost a tak místo dálnice, která tam měla být, jsme jeli po nevyasfaltované silničce pro jedno a půl auta, klasicky z jedné strany skála, z druhé sráz dolů. Moje mamka, která se děsila výšek a rychlé jízdy v autě z toho mohla mít šok – naštěstí neměla, protože hloubku srázu dost úspěšně skrývala noční tma a my viděli jen to, co osvětlovaly světlomety naší hrdé Škody 120.
Všechny problémy ale byly zapomenuty, když jsme cestou zastavili u průzračně čistého potoka s vodou po pás, kde bylo vidět až na dno, hemžící se ulitkami sladkovodních mlžů. Nebo když jsme poskakovali přes lávky okolo modromodrých „Vinnetouových“ jezer.
Ty doby se pro nás staly dávnou minulostí. Po sametové revoluci jsme objevili daleko pohodlnější cestování – místo auta letadlo, místo stanů hotelové pokoje nebo apartmány. Jídlo? Polopenze, plná penze, nebo si přes den koupit jen něco malého a večer si vyjít do restaurace na místní speciality.
I když jsem už vyrostla a jako téměř dospělák jsem měla spíše vyrážet s partou na vodu nebo na hory, rodinné dovolené jsem zbožňovala tak, že jsem na ně jezdila i se svým drahým, budoucím otcem mých dětí. I cíle našich cest se změnily, neškrtila nás už socialistická obruč, mohli jsme si tudíž dopřát Korfu, Krétu, Lanzarote,… Opalovali jsme se rozumněji (já pro jistotu vůbec, ležela jsem vždy ve stínu zabalená do prostěradla), kromě mořských vln jsme prozkoumávali i historické památky a přírodní krásy vnitrozemí. Jen ty kornouty zmrzliny, které mamka kupovala na každém rohu, zůstaly.
I když už jsem já sama (tedy ne sama, měla jsem na to samozřejmě pomoc mého drahého) založila rodinu, od plánů na cesty mě to neodradilo. Už jsem v duchu viděla, jak přenechávám tříletou Lucku mamce, aby s ní dováděla na pláži s míčem a s tátou a svým drahým se vydávám na půldenní výlet do nějaké zajímavé soutěsky nebo k hradu, který tam postavili naši předci před šesti stoletími.
Leč, bohužel – musím se smířit s tím, že právě tohle se mi už nikdy nesplní. Pro mamku byla dovolená na Lanzarote poslední. Vloni v lednu odcestovala bez nás. Když se mě Lucinka ptala, kdy se vrátí, musela jsem jí odpovědět: „z nebíčka se lidi nevrací, víš“.

P.S. Původně to měl být článek o naší cestě do Číny, ale úvod se mi tak nějak prodlužoval a prodlužoval… Tak snad příště (a už s happy endem).

Napsal/a: Katie

Toto taky stojí za přečtení!

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Jak vybrat ty pravé plenky pro novorozené miminko?

Očekávání miminka sebou nese spoustu radosti, ale také rozhodování a nákupů. Jednou z věcí, bez kterých se určitě neobejdete,

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)

  • V Číně jsem byla dokonce 3x, táta tam pracuje, takže to máme usnadněný. A z exotických zemí jsem se ještě podívala do Izraele, jak jinak než s našima a mým miláčkem. A teď výletujeme po ČR, tady je taky krásně a víš, co můžeš čekat (tedy většinou)

  • Už s těším na pokračování. Jen mi je hrozně líto toho smutného závěru. Ale napsalas to krásně. Jsem necestovatelský typ, takže ráda si o cestování alespoň čtu:-)
    PS: Fakt jste byli až v Číně??

  • Katie, moc pěkný článek. Taky mě to táhne do všech koutů světa, s mým manželem, tehdy ještě přítelem, jsme procestovali kus Asie a pobývali třičtvrtě roku v USA. Moc ráda na ty chvíle vzpomínám. No, užili jsme si, založili rodinu a v rámci možností hodláme cestovat dál (když už nic jiného, tak po ČR).
    Je fajn, že se můžeš těšit ze vzpomínek, i když je někdy smutno…

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist