Naše turistika…aneb, jak jsem odpadla ve Vysokých Tatrách

Naše letošní „svatební“ cesta (omlouvám se Jovance za ukradení názvu, pro cestu rodičů bez dětí) směřovala do Tater. Jak jinak, že? Tatry milujeme a s malou to není až tak reálné, dostat se i někam dál, popř. pokořit i nějaký vrchol.

S mým manželem to není v horách zrovna jednoduché. Má tzv. konstantní krok, jde tedy stejným tempem jak po rovince, tak do kopce a co je nejhorší, stejné tempo chůze si uchová i při neskutečném stoupání a chůzi po balvanech. Ba naopak mám pocit, že čím je cesta šílenější, tím jde rychleji. On tedy tvrdí, že ne, že jde pořád stejně, já to z pozice totálního nestíhače vidím jinak. Na rovince stačím, troufnu si říct, každému, nevadí mi ujít 20 km. Šlapu, neremcám a jde to. Jakmile ale přijde stoupání, jsem na dně. Funím, nemůžu a prostě, i když moc chci, nejde to.

Na naší dovolené jsme byli ubytováni v pěkném hotelu na hezkém místě, v blízkosti turistických tras. Kdo si myslí, že jsem si ve svém volnu přispala, je na omylu. Ráno jsme vstávali v půl7, abychom byli na snídani hned, jakmile otevřou jídelnu. A ihned po snídani už vypadli na túru. Jinak to v horách nejde. Když vyjdete později, rozhodně už nic nestihnete. Turistické trasy v Tatrách jsou značeny ne počtem km, ale časově. Musím říct, že veškeré časy jsme stáhli i o hodinu. Když byl někde udán čas z bodu A do B třeba 2.45, my to ušli za 2hodiny. Až na jedno místo, kde jsem časový údaj rekordně překročila. A tou cestou byl výstup na horskou Téryho chatu. Naším prvním bodem bylo Skalnaté pleso, kam jsme se, přiznávám, dostali lanovkou, právě kvůli úspoře času. Další zastávkou byla Zamkovského chata. Nádherná, romantická horská chata, která je v pohodě dostupná i méně zdatným turistům a dětem. Naším hlavním cílem byla ale Téryho chata, ležící 2015m.n.m. Na ukazateli jsme si přečetli, že cesta by nám měla trvat od Zamkovského chaty (1475m.n.m.) 2hodiny a dolů pak 1.40hod.

Cesta začíná krásným údolíčkem, ale po chvilce začnete stoupat, stoupáte a stoupáte až nevidíte žádný strom, protože zde rostou jen kleče. Pokud by zde měl někdo potřebu odskočit si, v turistické sezoně mu chuť přejde. My zde byli před sezonou a tudíž po celé cestě potkali jen pár turistů, odskočit se tedy v pohodě dalo.

Nahoru vede úzký chodníček, plný obrovských šutrů. Mnohdy jeden krok představuje zvednutí nohy o 50cm. A šup na kámen a zase další a další. Je to náročné samo o sobě a do toho si představte ještě ten šílený krpál vzhůru. Zastávky jsem dělala nejdříve po 20ti krocích a posléze už po 5ti. Když jsme byli ve ¾ cesty, sedla jsem si na šutr a řekla, že končím. Manžel se jen tak smutně podíval (vím moc dobře, že by mu bylo líto, kdybych tam nedošla, on tam již byl) a řekl, že nevadí, když to nejde, nevadí. V té době jsem totiž už přestávala cítit koleno, které vysílalo bodavou bolest při každém kroku a to opravdu nálady nepřidalo. No, odpočinula jsem si a v ten moment v dálce zahlédla staršího pána. Odhadem na tu dálku přes šedesátku určitě. Jako když do mně střelí, vstala jsem a řekla, že když tam vyleze tenhle děda, že já taky! Manžel neřekl slovo, zíral na mně a šlo se dál. Odhodlání postupně ustávalo, ale pořád jsem si v dálce hlídala onoho pána a řekla si, že mne teda nepřejde a že na vrcholu budu první já. Tohle se mi běžně nestává, nejsem vůbec soutěživý typ, nevím, proč a kde jsem to ze sebe vyhrabala. Šla jsem dál. V tu chvilku jsme šli už po sněhu, který nahoře leží někdy i po celý rok. V červnu ho tam ještě bylo dost. Já jen v tričku s krátkým rukávem a zpocená jak myš. Slyšela jsem jen mého miláčka, jak mi říká, ať si rozhodně vezmu bundu. To jsem měla pocit, že si dělá srandu. V tom vedru a bundu? Proč? Nedbala jsem rad a šla. V jednu chvilku jsem se ohlédla, abych okem zkontrolovala pohyb mého pronásledovatele, byl opět blíž a vůbec neodpočíval! To jsem už byla zdravě naštvaná a zabrala jsem. Manžel mi ještě vzal můj batoh. Nesl tedy svůj větší na zádech a můj menší na břiše. Ještěže tam bylo vážně málo turistů, to by asi koukali a nechápali, proč nese dva batohy. (No, ale když se zamyslím, pořád jsou 2 batohy málo oproti nosičům, kteří na horské chaty vynášejí zásoby. Jiná možnost není, zde už opravdu nevede žádná silnice, vše se nosí nahoru pěšmo.) Nechal mě jít před sebou, prý, aby kontroloval, zda nepadám. Och jak ohleduplné, v době, kdy mi bylo úplně fuk, zda spadnu nebo ne. A pak přišla krize, viděla jsem modrý sníh a chtělo se mi zvracet. Nikdy se mi tohle ještě na tůře nestalo. (Vlastně jednou ano, ale to jsem byla těhotná.) Uznala jsem, že hnát se nahoru nepůjde. Zastavila jsem se a přemlouvala své plíce k dechu, hledala ztracenou rovnováhu, přetáčela rozhozené oči a snažila se zastavit to nutkání na zvracení. Manžel už jen kroutil hlavou, jak jsem paličatá, nechci se obléknout a chci jít dál. Ale došla jsem! Došla, sedla a padla! Pak už jsem slyšela jen mužíčka, jak mi říká, že jdeme dovnitř, do chaty. Bylo mi to v tu chvilku jedno. Ani nevím jak, ale zvedla jsem se a těch pár kroků do chaty zvládla. Tam jsem dostala do ruky horkou čokoládu a začala vnímat svět. Seděla jsem, odpočívala a koukala oknem do údolí. Až tady jsem si uvědomila, že jsem opravdu nahoře a jak je to údolí nádherné. Manžel pak říkal, že se o mě už i bál, ale po zhodnocení situace prý věděl, že když dojdu nahoru, bude to lepší, než když se zaseknu těsně pod chatou, sednu do sněhu a nezmůže se mnou nic. Až druhý den jsme vtipkovali a pak říkal, že by mě tam nenechal a k batohům by hodil na záda i svoji ženušku a dovlekl by nás do chaty. 🙂

Po půl hodině odpočinku jsme vyšli ven. Já stále jen v tom tričku s krátkým rukávem. V chatě se topilo. Otevřela jsem dveře a dostala facku od větru a mrazu. Zase jsem ty dveře zavřela a konečně na sebe navlékla vše, co jsem s sebou měla. Pohled na venkovní teploměr mluvil za vše, bylo 8°C a foukal silný vítr.

Cesta zpět už byla v pohodě. Koleno si dalo říct a dole jsme byli za hodinku. Ani jsem pak nevěřila, že ten kopec nahoru mohl být opravdu tak náročný. Byla jsem ráda, že jsem to nevzdala. Tak nádherné místo se jen tak nevidí. Další dny našeho pobytu už byly oproti tomuto v klidu, i když také přišla chvilka, kdy jsem se hrozně bála… opravdu hrozně… Stala se naprosto nečekaná věc…,ale to asi nebudu prozrazovat, to byste se mi vysmáli. Ještě víc, jako se budou zdejší horalky smát tomu, že jsem měla původně namířeno na Rysy a nakonec jsem téměř nezvládla ani Téryho chatu.

Napsal/a: Peťka