Naše první minidovolená s dvojčaty

V květnu se, díky státním svátkům (volným dnům), zpravidla dají dva prodloužené víkendy využít k nejrůznějším radovánkám. Můj muž je pravidelně využívá k adrenalinovému vybití se na divoké vodě či na laně někde na skále…

Letos jsem ale konstatovala, že jelikož je už otcem od rodiny, holt „musí“ strávit jeden víkend se svými ženami (se mnou a s holčičkami, které už jsou do světa). Souhlasil. Co už mu zbývalo, že (my holky jsme v přesile). Dokonce, když jsem přišla s tím, že jsme se na „mých stránkách“ s ostatníma „holkama-maminama“ domluvily na srazu v Ostravské ZOO v sobotu 5.5.2007, navrhnul, že teda se zkusí na tu vodu domluvit na ten první prodloužený víkend (přesný termín byl dlouho ve hvězdách), abychom v „můj“ termín měli volné pole působnosti. Zdálo se, že to klapne.
Jenže pak přišel manža a s psíma očima mi sdělil, že jiná parta kamarádů (ještě před mým mateřstvím jsme s nimi vyrazili na nejeden vandr) jede do Labských pískovců. Krásné okolí, ubytování v penzionu, škoda nevyužít prodlouženého volna…
Rozhodování bylo těžké – na jedné straně manžovy argumenty a zkušenost, že už s holkama můžeme vyrazit docela v klidu jinam, než jenom k babičkám (otestováno letos na Velikonoce), na straně druhé plánované setkání v ostravské ZOO. Manžel se musel přičinit a mezi zdoláváním divokých rakouských vod čile komunikoval s druhou partou (aby vyzjistil co nejvíce informací aspoň o ubytování a zázemí tam) i se mnou (aby mi ty poznatky předal). Má štěstí, že existuje roaming…
Nakonec jsem tedy svolila k výpravě na druhou stranu republiky.
Vyrazili jsme už v pátek v podvečer. Nedala jsem holky spát po obědě s vidinou, že prospí většinu naší cesty (čekalo nás cca 5 hodin). Holky nezklamaly a do 20 minut po našem výjezdu usnuly. Spaly asi hodinu, pak se probudily a byly hodinu otravné, než jsme konečně zastavili u malého motorestu. Po drobném občerstvení jsem je ještě přebalila. Musely jsme tuto operaci provést nouzově na toaletě pro handicapované spoluobčany. Po nějakém přebalovacím koutku ani památky (ale dvě jídelní židličky jsme našli), na dámských záchodech málo místa v kabinkách i mimo ně. Any byla docela v klidu, zato Lu mi předváděla doslova taneček – když kolem to bylo takové neokoukané!
Prahou jsme prosvištěli asi za 20 minut – no jo, cestu jsem si nastudovala předem a tak nějak se nám vždy podařilo najet do správného pruhu, správně odbočit (záměrně jsme si k tomu pustili Rammstein, to nás vždy nabudí). I pochvalu od manži jsem dostala.
Zato Ústí nám dalo zabrat (že by proto, že jsme zrovna poslouchali uklidńujícího Vlastu Redla!?) – dálnice víceméně ještě ve výstavbě, do toho už tma… Trochu jsme bloudili, dvakrát vyplašili srnku, ale nakonec jsme se dostali do Ústí, i v Děčíně jsme trefili, a po mírném bloudění v neznámém kraji dojeli až do místa našeho pobytu – k penzionu Eman v Labské Stráni. Dojeli jsme asi v půl jedenácté (v noci), i s holčičkami, náhle opět až až čilými, jsme si prohlédli celý objekt, udělali malé úpravy interiéru v našem pokoji (museli jsme vystěhovat stolek a křesílka, aby se nám tam vešly cestovní postýlky) a o půlnoci rádi zalehli.

Druhý den ráno, v sobotu, jsem vyrazila do místního obchůdku doplnit zásoby o méně trvanlivé zásoby, které by horkotěžko přestály naši anabázi z Moravy, přitom jsem zjistila, že je zde i dětské hřiště s houpačkami, klouzačkou a pískovištěm pro nejmenší a s pingpongovým stolem pro starší omladinu.
Přestože předpovědi na ten víkend hlásily rapidní zhoršení počasí, ochlazení a vytrvalý déšť, v této oblasti bylo stále krásně. Manža s ostatními dospěláky vyrazil za hranici do Německa do horolezeckého areálu (Falkenstein). My měly s holčičkama dámskou jízdu. Jednak proto, že nevíme, co bychom dělaly, když by nám tatínek visel někde na skále (i když to bychom si jistě poradily – jsme holky šikovné), ale hlavně holky nemají vlastní pasy a do těch našich jsme je nestihli zapsat.
Takže jsem holky nabalila do kočáru a vyrazily jsme – znovu do obchodu (pro zápalky, abych mohla holkám v poledne v kuchyňce v penzionu udělat něco k jídlu), pak k blízkému hotelu Belveder na vyhlídku a pak už konečně na hřiště. Odpoledne jsme prospaly – holky dospávaly páteční cestování a já se k nim ráda přidala.
Tatínek se nám vrátil ze skalek spokojený. Takže docela fajn den pro všechny.

V neděli jsme vyrazili celá rodinka společně nejdřív na tu nedalekou vyhlídku (manža byl nadšen) a pak do Hřenska s plánem dobýt Pravčickou bránu. Ani já, ani manža jsme tam před tím nebyli, takže jsme to tam neznali. Neměli jsme ani mapu, abychom si alespoň udělali představu. Zaparkovali jsme auto a odhadovali, na jak dlouho – parkovné se platilo na hodiny (á 30 Kč) a my vůbec neměli představu, jak dlouho nám to potrvá, kor s holčičkama. Pán z parkoviště prohlásil, že minimálně 3 hodiny, á 90 Kč. Zaokrouhlili jsme cenu za parkovné na stovku a vyrazili. Museli jsme ujít cca 1,5 km Hřenskem a pak po silnici k rozcestníku a pak asi 3,5 km nahoru na Pravčickou bránu. Šli jsme bez kočáru a jak jsme později zjistili, ani by nám k ničemu nebyl (i když jsme potkávali rodinky s golfkama /monogolfkama/ – většinou složenýma a nešenýma na rameni). A holky šlapaly. Sice se chtěly nosit, ale ne od tatínka, s tím nechtěly jít ani za ruku. Jen jsme je trochu „poponášeli“. Ale hlavně se koukaly, kde co lítá a leze, co zpívá, šumí a tak. Asi půl kilometru pod vrcholem, kdy už jsme na dosah viděli restauraci „Sokolí hnízdo“, se Lu šprajcla a že dál nejde. Řekli jsme jí, že je nahoře hospoda a že se tam najíme. S radostnými výkřiky „papat papat“ se zase dala do pohybu (a to jsem holkám co chvíli nabízela tu sušenku, tu želé medvídka, tu jablíčko, tu šťávičku…).

Po třech hodinách cesty z parkoviště dole v Hřensku jsme konečně dosáhli vrcholu. Najedli jsme se, napili, táta si oběhl vyhlídku, vyfotil pár fotek a šli jsme dolů. To už holky šlapaly skutečně samy a rodiči, které jsme potkávali, byly dávány za příklad starším dětem. Cesta dolů nám trvala asi hodinu a půl. Na parkovišti zbylo už jen naše auto.
Holky se večer zdály být docela čiperné, zato já měla problém pohybovat se v penzionu po schodišti (náš pokoj byl v patře). A když to shrnu – z Hřenska na Pravčickou bránu a zpět to je cca 10 km. Manža odhaduje, že z toho jsme holky poponášeli tak 2 km. To znamená, že holky ušly +/- 8 km!!! Ve 30 měsících (podotýkám, že Any začala chodit loni v půlce května, Lu koncem srpna). No, asi jsou holky spíš po tatínkovi než po mně.
V pondělí chtěl manža jet opět do Hřenska, že tam vozí turisty na pramicích soutěskami, ale domluvila jsem mu, že s holkama pojedeme radši do Děčínské ZOO, že pramice si necháme na později, až budou holčičky větší. A asi dobře, protože v pondělí se předpověď meteorologů naplnila i tady v Labských pískovcích a přepadávala nás jedna přeháňka za druhou. Přesto jsme si to v ZOO náramně užili (manža možná nejvíc). Holky nechtěly být v kočárku a tak statečně ťapkaly. Přeháňka nepřeháňka.
Na rodinku v ZOO a zvířátka už nám nezbyla ve foťáku paměť, ta byla plná skalek a přírody.
V úterý už nás čekala jen cesta domů. Tentokrát kolem nás bouřily živly a bylo typické aprílové počasí. Prahou jsme tentokrát nepatrně bloudili – překombinovali jsme to a zapomněli odbočit na Brno, takže jsme absolvovali malou okružní jízdu, přes Davli, tuším.
Na oběd jsme si zajeli do Velkého Meziříčí (Restaurace na Obecníku, na náměstí), prošli centrum.
A pak už hurá domů.
Ve výsledku – byl to docela příjemný víkend, na který budeme rádi vzpomínat.
Jo, a ten srazík v Ostravské ZOO se nakonec z důvodu nepřizně počasí neuskutečnil. Zatím. (Kdybychom kvůli němu zůstali doma, tak bych to měla na talíři asi do konce života…)

Napsal/a: Jarmuschka