Kalimera, kalispera a co já vlastně ještě vím co?

Nikdy jsem nebyla dobrodruh.

Teda myslím takový ten „řadový“ dobrodruh, kterému dělá dobře, když odjede do Iráku stopem, spí ve spacáku v čínských panelácích a k obědu mu stačí půl bagety a dvě olivy. Na takový způsob života jsem poměrně zhýčkaná, rozmazlená a stará. Navíc ještě vybavená dvěma malými dětmi, tak proč si hrát na hrdinství? A jak tak zjišťuji a zpětně přemýšlím, možná právě ty děti jsou ve mně tím, co tendence k dobrohuhožství (nebo máte lepší české slovo?) trochu zabíjejí. Se dvěmi malými ratolestmi se už prostě jen tak sebrat a jít dost dobře nedá…

Bohužel, mladší dcera se narodila se silnou atopií (atopickým ekzémem), který se v podmínkách české republiky s tím, jak postupně kde co kvete, zhoršoval a zhoršoval. A tak jsem si v prvním kvartálu letošního roku neskutečně v práci mákla, abych vydělala dostatečně velkou částku a mohla s ní na delší dobu odjet k moři. Pobyt u moře by totiž měl být tím, co jí pomůže…

… slibovali odborníci na kůži a děti a atopický ekzém. A protože jsem žena činu, rozhodla jsem se poslechnout jejich rad a někam k moři odjet.

Jenže. tím, že rozbijete prasátko ještě útrapy nekončí. Je potřeba se rozhodnout, kam pojedete, na jak dlouho a s jakým servisem. Já dlouho neváhala. Řecko je mi blízké historicky, dobu jsem chtěla zvolit maximální a servis co nejlepší, nad čím přemýšlet? Vyrazila jsem do první cestovky.

A hned mi spadla čelist. Za čtvrt roku pracně uškudlenou částku mi paní nabídla dvoutýdenní dovolenou.

Rozčílila jsem se. Paní si zaťukala na hlavu a povzdechla si “ a co byste jako za tyhle peníze chtěla? “

Bavíme se o částce téměř dosahující 100 tisíc…

„Chtěla bych být u moře měsíc….!“

Úřednice na mne nevěřícně zírala. „Jak to myslíte?“

„Tak jak to říkám. Stačí mi malý pokojíček u moře, nic honosného…“

Zamyslela se. „No, možná, kdyby byl únor, dala bych dohromady nějaké Chorvatsko, ale co chcete zařizovat v půlce června?!

Odešla jsem. Do té doby jsem byla pyšná na to, kolik peněz jsem byla schopná vydělat navíc a uškudlit z napjatého rodinného rozpočtu.

„Tak to tedy ne,“ řekla jsem večer sama sobě a ponořila se do internetu. „Já prostě k moři na měsíc odjedu. Babě natruc.“

Hledala jsem, psala jsem, mailovala jsem.

Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Inu, kde je vůle,…

Pravda, cestou na letiště ve mně byla dušička malá. Zaplatila jsem správně letenky? Opravdu bude stačit jen toto potvrzení, co mám v ruce? Odvoz z letiště jsem měla potvrzený jen tak na dobré slovo – co když tam nikdo nebude? Co budu dělat uprostřed neznámé země chvíli po půlnoci se dvěma malými dětmi…? Ach jo…

Pravda – smlouvu o pronájmu vozidla jsem podepisovala na tmavém parkovišti, kde si pod jedinou lampou udělala půjčovna „mobilní kancelář“. Do penzionku na kraji moře jsem jela podle navigace v mobilu a skoro půlhodinu bloudila…

Ale jak se říká, konec dobrý, všechno dobrý…

… a tak teď sedím na terase malého skromného apartmánku, koukám, jak na pláži, popíjím retsinu a užívám si toho pocitu, že to takhle bude každý večer ještě třicet dní…   I když už nyní narovinu říkám, že je tu spousta věcí úplně jinak, než by si našinec představoval… ale o tom příště…

Krásný den,

Vaše Marta