Jako Schumacher!

Se svým bratránkem Pepou jsem Vás již seznámila, tak teď Vám napíšu další příběh, nad kterým se také vždycky, když si na něj vzpomenu, pousměju. Tenhle příběh se stal asi před šesti, sedmi lety v létě, kdy jsme se s Pepou a mojí dcerou Denisou vydali na výlet do Českého ráje…

Pravdou je, že tam je v létě opravdu nádherně. Jezdili jsme tam dost často na prázdniny, no a Pepa tohoto času využíval k „lovu“ slečen opalujících na sluníčku. No a já s dcerou jsme mezitím šlapaly túry po vyznačených cestách, obdivovali přírodu a každých pět kilometrů jsme se těšily na nějaké to občerstvení. A večer jsme sebou doslova sekly do postele únavou a usnuly jako dřeva. No, týden o prázdninách v takovém krásném kraji uteče jak voda a všichni jsme se už chystali k odjezdu.

Tenkrát měl Pepa starou škodovku stodvacítku. Byl na ní náležitě pyšný, doma jí neustále opečovával a leštil. Takže jsme všechny batohy a tašky naskládali do kufru a vyrazili domů. Zpáteční cesta vedla po dálnici a tak to Pepa náležitě rozjel. Seděl za volantem, hlavu vzpřímenou jak pyšná žirafa. Zvesela předjížděl všechna auta cizích značek a byl na to pěkně hrdý. Nezapomněl to okomentovávat slovy typu : “Co se sem cpeš, když jsi pomalej!“ nebo „Uhni z cesty, teď jedu já!“ a podobně. A všechna tato slova prokládal blikáním předních světel, aby to snad majitelům těch „pomalých“aut došlo. Jeho výraz v obličeji by jste museli vidět. Opravdu se cítil naprosto nad věcí a šťastný jako blecha, že se mu povedlo se starou škodovkou předjet všechny ty „cizáky“.
V této fázi euforie z jízdy zazněla jeho památeční věta „ Koukej na ty bábovky vedle nás, já jsem lepší než Schumacher, na starou škodovku nikdo nemá!“ A se vzpřímeným pohledem a bradou vzhůru se pohrdavě díval napravo, kde jeli ti „pomalejší“.

No, tato euforie trvala do chvíle, kdy Denisa, která seděla vzadu na sedačce, pronesla větu: „Mami, tady něco hrozně smrdí“. Otočila jsem se dozadu a viděla, jak se z motoru valí hustý bílý dým. A tak jsem, k Pepovu zklamání, oznámila:“Hele, ty Schumachere, asi jsi uvařil motor.“ Bohužel, měla jsem pravdu – „vařili jsme“.
Zklamaný Pepa zastavil u kraje a šel obhlédnout situaci. Vystoupila jsem z auta i s dcerou, protože se vevnitř vůbec nedalo dýchat a šla za Pepou. Jeho veselý a hrdý výraz vítěze byl ten tam a naštvaně mi oznámil, že jsme tedy uvařili, protože zapomněl zapnout klimatizaci. Autům moc nerozumím, ale pochopila jsem, že u těchto aut musela být prostě zapnutá klimatizace, když auto jelo moc rychle, právě proto, aby se nestalo to, co Pepovi.

No, Pepa „závadu“ brzy odstranil, o to by ani tak nešlo. Ale jeho hrdost byla pryč, když ta auta, která tak vesele předjížděl, po chvíli projížděla kolem nás a řidiči uvnitř si neodpustili stejný škodolibý výraz ve tváři, jako měl Pepa, když jel kolem nich. A chudák Pepa stál na krajnici se svou uraženou hrdostí……

Bylo mi v tu chvíli Pepy líto, ale když si na to vzpomenu teď, s odstupem času, tak by se z tohoto příběhu dalo vznést i poučení, které už zaznělo v nějaké legendární pohádce: „Nad nikým se nepovyšuj a před nikým neponižuj.“ Myslím, že k tomuto příběhu, z dob Pepovy škodovky, se to hodí naprosto přesně.

Napsal/a: Ivča a Domča