Jak jsme nejeli pod stan

Naposledy jsem na VD napsala článek o cestě do Chorvatska, a to bylo už před třemi lety… Na VD stále chodím načuhovat, ale už tolik nepřispívám jako dřív. Pracovní proces a s tím spojené manévry – školka, škola, domácnost – mě pohltily natolik, že moc času na plkání v diskuzích prostě už není Ale letos jsem uznala, že jsme měli vážně celkem „prima letní den“, možná že mnohé z vás něco podobného taky zažily, a že by byla škoda nechat si to pro sebe

Léto začalo krásně…hned začátkem července v těch největších vedrech jsme s manželem a dětmi odjeli na týdenní dovolenou do České Skalice. Kdo znáte, víte, že v jejím okolí je spousta turistických míst, která se z velké části týkají Boženy Němcové…takže o týdenní zábavu bylo postaráno. Protože nás zklamalo koupání v inzerované vodní nádrži Rozkoš (stoleté koupaliště se zelenou vodou a téměř prázdným tobogánem, kde za jednu jízdu musíte dát 8 kaček a stejně se skoro musíte celou dobu jízdy odrážet, abyste vůbec dojeli dolů…), využívali jsme víc koupání v řece během výletů Ratibořickým údolím.
Namlsali jsme se přírodou a krásným slunečným počasím natolik, že jsme se po návratu domů rozhodli strávit začátek srpna pod stanem na „našem“ místě u Berounky, kam jezdíváme s dětmi už 10 let (tedy s Lukym deset, s Anulí jen 5 ).

Odjezd měl být v pátek odpoledne a návrat domů v neděli. Protože nejsem člověk, který nechává všechno na poslední chvíli, měla jsem už ve středu všechno nachystané, tašky s oblečením, stan, spacáky, bedýnku s jídlem, vařič, nádobí… a stal se ze mě úplně šílený dozorce, co peskoval děti, aby zbytečně nešpinily věci a nekramařily hry a hračky… abychom se pak nevraceli domů do bince…
Jak ale víte, první srpnový víkend meteorologové ohlašovali příchod vytrvalých dešťů….Celý pátek jsme byli připravení popadnout tašky, bedýnky a spacáky, skočit do auta a odjet stavět stan, dělat ohýnek, koupat se v řece…  S mužem jsme stále sledovali různé meteoservery a četli zprávy o horšícím se počasí a dešti na celém území republiky… a tak jsme museli pomalu, ale jistě, tlumit nadšení dětí s tím, že „ráno uvidíme“ a třeba pojedeme jen na jednu noc.
Jenže celou noc lilo jako z konve, takže v sobotu ráno zasedla rodinná rada a vymysleli jsme náhradní program – náplast za neuskutečněný stanový víkend – jeli jsme do Prahy do 3D kina na Shreka.
Dopoledne jsme se vydali směrem ku Praze. Nálada bezvadná, hráli jsme slovní fotbal, děti počítaly, dávaly si hádanky typu – „Je to zelený a stojí to u silnice, co to je?“ nebo „Je to šedý a jedeme po tom…“ a za hodinku jsme byli v Praze. Protože byl čas oběda a protože jsme stále měli potřebu dětem vynahrazovat to zklamání nad tím, že stanování prostě nebude, šli jsme s nimi do Mc´ Donalda a odtud rovnou do 3D kina.

První záchvat smíchu (manželův) přišel u pokladny kina, kam se šlo skrz takové bludiště z provazů a kde jsem se tak nějak málo nahlas, a proto natřikrát, ptala, jestli vůbec hrají Shreka a jestli mají volné lístky (nade mnou byla cedule velká jako na nádraží… a na ní bylo všechno napsané;-)… stála jsem úplně první a za mnou už nikdo další (když pominu děti s mužem, co postávali za provazovým bludištěm, které vedlo k pokladnám). Paní pochopila, že jsme v kině poprvé ( myslím v kině u nich, jinde by to na nás jistě poznat nebylo ), pomalu mi vysvětlovala, odkud je nejlépe vidět na plátno a na co jsou ty poukázky navíc, které byly k lístkům (na 3D brýle)… Zaplatila jsem a vlezla jsem znovu zpátky do bludiště z provazů, abych se vysoukala od pokladen… a až když jsem jím prokličkovala, všimla jsem si, jak se mi manžel a děti řehtají… kdybych se totiž po zaplacení vydala směrem doleva, úplně normálně bych vyšla přímo u nich a nemusela jsem se motat mezi provazy… no, proč to dělat jednoduše, když to jde složitě;-)

Druhý záchvat smíchu přepadl mě, když šel muž koupit dětem popcorn… Koupil jim jeden velký dohromady a nám dvěma, že stačí střední. Potom, co mu obsluhující slečna podala dvě krabice, jednu jen o malinko menší než krabici od většího balení kancelářských papírů, jsme se spolu shodli na tom, že by nám všem stačil možná malý a jeden dohromady (my ho totiž jedli ještě cestou domů v autě) a řehat nahlas jsem se začala, když jsem viděla manželův obličej při placení toho popcornu – necelé dvě stovky za nafouklou slanou kukuřici bylo na něj vážně moc;-)

Pak jsme se pokoušeli dostat do sálu, ale dvě slečny, co stály u vchodu nám vysvětlily, že musíme přijít až 10 minut před začátkem představení… A proto jsme dorazili 12 minut předtím…
Zřejmě jsme se jim zdáli momentálně zaostalí (aspoň se tak zatvářily), a tak nám odtrhly vstupenky a pustily nás dál. Našli jsme si číslo sálku, před kterým stála další slečna (těch tam vážně bylo jak máku a každá měla prima černé slušivé tričko značky „Kajínek“;-) ) a zapůjčila nám každému jedny 3D brýle – něco mezi potapěčskými a svářečskými.
Šli jsme se usadit a tehdy přišla třetí vlna smíchu a tentokrát už na nás všechny čtyři. Nasadili jsme si brýle ještě před promítáním a fotili jsme se na mobil, jak moc nám to sluší… pod námi neseděl už nikdo, zato nad námi bylo pár dospělých s dětmi, děti ukázněné, seděly s brýlemi v ruce a jen nás pozorovaly – vůbec na nás nebylo poznat, že jsme poprvé ve 3D

Sledování filmu už proběhlo v „normálu“, jen jsme chroupali ten popcorn, co nám všem už pak lezl i ušima:-( a s Anulí jsem si cvičně skákla dvakrát na wecko, protože „strašně potřebovala čůrat“… a ani jednou se to nezadařilo – nejspíš se chtělal jen projít;-). Anebo si myslela, že tajně pronese domů alespoň jedny ty brýle (jenže, u východu ze sálu jsme je pokaždé musely odevzdat a při návratu nám je slečna vracela, takže měla naše babule smůlu).

Shrek – díl čtvrtý – je stejně prima jako předchozí tři díly a 3D kino taky není k zahození (i když zpočátku jsem měla divné pocity okolo žaludku – tak jako na vodě:-(…děti byly spokojené a myslím, že jejich dušička (ale i naše) měla klid – i když venku lilo, užily si

A pro trpělivé čtenáře, co dočetli až sem malá rekapitulace: pokud se vydáte někdo z vás do 3D kina do Prahy na Černý most, tak si pamatujte – čučet na cedule nad hlavami, od pokladen rovně – ne přes provazy, do kina na minutu přesně! … a neřehtat se v poloprázdném sále…:-))