Blíží se opět čas dovolených a mě napadlo napsat vám tady pár zážitků z dob, kdy jsem se cestovním ruchem živila. Musím říct, že to bylo krásné období a na všechny lidi, o kterých tady píšu, moc ráda vzpomínám…
Fajn mi to připadalo do doby, kdy jen tak mimochodem přihodil větu, že tuhle sezónu bude málo klientů, takže se taky o ně postarám coby delegátka, neboť – jak mi vysvětlil – my Východoevropané mluvíme tak nějak všichni podobně a vždycky se nějak domluvíme :-)) A navíc tito první klienti budou upozorněni, že na místě není delegát mluvící jejich řečí a o to budou mít zájezd lacinější. Mí první klienti byli Maďaři. Bezva jsme si rozumněli – já jsem kreslila a oni se vyjadřovali pantomimicky. Na konci pobytu mi pantomimicky sdělili, že se jim tam moc líbilo, načež neodletěli, protože zřejmě nepochopili můj obrázek s časem odjezdu autobusu na letiště a v inkriminovanou dobu se někde rochnili v moři.
„ Ja gavarju němnožko parusky“, sdělila jsem se zářivým úsměvem sestrám Světlaně a Nataše Kokotovým, které (jak se později ukázalo) charakterem a chováním plně odpovídaly svému jménu. Několikrát denně mi volaly do kanceláře, abych jim přetlumočila jídelní lístek, že jsou v restauraci (a NIKDO tam nemluví rusky!!!), předávaly mi taxikáře, prodavače, recepčního, protože žádný z těch primitivů nemluví rusky. Pořád nechtěly pochopit, že já taky už dávno ne.. S jakou radostí jsem po 14ti dnech vypisovala do odletového formuláře: Světlana Kokot (ano, ony se opravdu psaly bez toho „ová“ na konci).
A pak už začali jezdit konečně vytoužení Češi!!!! „Nemám si kde chladit pivo“, oznámil mi pán s knírem na informační schůzce v hotelu. Zasmála jsem se, neboť jsem se mylně domnívala, že jde o vtip. Nenapadlo mě, že dotyčný si opravdu v kufru dovalil 20 lahváčů a teď se právem vzteká, že na pokoji nemá lednici. Tento pán mě potom pronásledoval celý pobyt a častoval mě větami typu: „No, já to teplý chlastat nebudu!!!“
To paní, co ztratila všechny doklady včetně letenky, lednici nechtěla, zato při cestě na ambasádu trvala na tom, že se musíme zastavit na tržnici, protože ona kvůli té cestě přišla o celý den dovolené a ten si teď aspoň nahradí tím, že si něco nakoupí a já že jí usmlouvám nízkou cenu, protože se vyznám….. Když jsme vyčerpané nákupy zasedly do křesílek, kde jsme čekaly, až nás na ambasádě přijmou, paní zašátrala v tašce, vytáhla několik bagetek se salámy a sýry a dobromyslně mi nabídla: „Dejte si, to jsem ukradla u snídaně!“
Zájezd na Saharu se nesl ve znamení zdravotních problémů. „Zapíchla jsem si do krku kost“, sdělila mi paní u oběda (asi vás nepřekvapí, že k obědu byla ryba) a pokračovala: „Pojďte se mnou, prosím, na záchod“. Vůbec jsem netušila, co po mně na tom záchodě bude chtít, ale poslušně jsem šla. Paní na záchodě zahrabala v kabelce, vytáhla pinzetku na vytrhávání obočí a trvala na tom, že jí kost z krku musím vytáhnout já oním titěrným nástrojem. Dodneška vidím před očima tu černou díru do krku, ze které trčela ta kost a cítím, jak se mi třásly ruce. Jediné, na co jsem v tu chvíli dokázala myslet, bylo to, jak tu pinzetku upustím a ona sklouzne kamsi do těch černých hlubin jejího krku, paní to nepřežije a já taky ne. Odmítla jsem tedy výkon provést a trvala na tom, že je potřeba navštívit místního lékaře. „Ani ve snu“ opáčila paní a šla shánět někoho, kdo by jí kost vytáhl. Zájemců bylo kupodivu dost. Pinzetka kolovala z ruky do ruky a když se jí chopil malý berberský kuchař, paní souhlasila s návštěvou lékaře. Ten jí kost vyndal během několika sekund a stihnul ještě u toho odhalit angínu u paní, která se mezitím u oběda pozvracela.
Ve 3 ráno mi na hotelovém pokoji v jedné velké oáze(zájezd byl na víc dní) zazvonil telefon, ve kterém mi oznamoval našňupnutý hlas: „Mám průjem, přijďte sem“. Když jsem se oblékala, ještě v polospánku jsem uvažovala, jakou asi pomoc po mně bude ta paní s průjmem u nich na pokoji vyžadovat. Paní vyžadovala lékaře, protože se domnívala, že jde o žlučníkový záchvat. Nebyla jsem stejného názoru (už jsem žlučníkový záchvat viděla a dotyčný vypadal trochu jinak), ale žádost o lékaře se neodmítá, takže byl lékař přivolán. Ten diagnostikoval průjem z horka a oznámil nám, že u sebe nemá žádné léky, ale že pokud pojedu s ním, dojedeme pro ně do nemocnice. Filozofie naší kanceláře zněla: pro klienta udělejte, co mu na očích vidíte. Pohled paní s průjmem hovořil jasně. Tak jsme jeli. Lékař to vzal hodně velkou oklikou , cestou mi předvedl všechny pozemky s datlovníky patřící jeho rodině a vysvětlil mi, že je výborná partie. V nemocnici jsme po zdlouhavém čekání zakoupili léky a vyrazili zpět – já už polomrtvá únavou. K hotelu jsme (po delší zastávce, kdy mi bylo hleděno upřeně do očí a znovu vysvětlováno, že bych byla na celý život zabezpečená) dorazili v době, kdy už se začínaly moje ovečky scházet k autobusu (odjezd byl už v 6). „Á, slečna průvodkyně byla na flámu“, smáli se někteří, když mě viděli vystupovat z naleštěného auta. „Tady jsou ty prášky, podávala jsem krabičku průjmové paní, která se tvářila docela vyspale. „Jo, děkuju, to jste hodná. Já jsem si potom uvědomila, že mám s sebou endiaron, tak jsem si ho vzala a už je to docela dobrý…“
A teď taková malá pointa: nikdy jsem nebyla na žádné dovolené od cestovky. Vždycky jsem cestovala sama, většinou pracovně, nikdy jsem neměla žádné problémy, postarala se o sebe i o druhé. Jednou jedinkrát jsem byla na zájezdu, který jsem dostala od firmy, v Turecku. Vzala jsem s sebou svého přítele (současného manžela). A co myslíte? Když jsme přijeli do hotelu, ukázalo se, že se mi hned (zřejmě na letišti) podařilo ztratit komplet všechny doklady, včetně ubytovacího poukazu, našich pasů a zpátečních letenek!
Napsal/a: Tamina
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (15 vyjádření)
podotykam ze jsem onoho pana videla dvakrat…na letisti….pri priletu do Bulharska a pri odletu:))
jeeeeeeeeee…..tak ted mi doslo ze ten pan ktery mi v Bulharsku nerozumel….byl nas delegat a mel se o nas starat:))))…a to jsem mela s sebou 30 osmiletych deti….no co priste budu chytrejsi:)
super příběh!!!! Jezdila jsem také jako delegátka…..tak že vím, co jsme my Češi na dovolených vymyslet!!!! Markéta
tak jo, diky=)
Já jsem pracovala v tuniské cestovce, takže to bylo o něčem jiném, ale pokud vím, tak na místo delegátky se můžeš dostat v ČR poměrně v pohodě a myslím, že k tomu speciální školu turistického ruchu nepotřebuješ. Nakontaktuj si přímo nějakou cestovku a oni ti řeknou, co požadujou, většinou mají rádi nějakou praxi a musíš umět jazyky (aspoň jeden).
chtela jsem se zeptat, jak se stát delegátkou v ck? jakou skolu nebo stací matura? diky moc=)
Holky děkuju, já se taky nahlas směju, když na některé zážitky vzpomínám. Mám jich samozřejmě spousty a spousty, jako každý, kdo pracuje s lidmi, ale taky mi nějak nezbývá času…..
Káčo: na pár historek z tvého oboru bych byla moc zvědavá….
Mamcolenco: z Tuniska jsem se definitivně vrátila před 5 roky a návrat neplánuju, i když se mi někdy stýská, hlavně po té zemi, měla jsem to tam moc ráda….Teď mám jiné radosti :-))
Martino 2: moc jsi mě pobavila s tím ptákem, dost mi to připomíná zážitky z dob, kdy jsem pracovala jako doprovod a tlumočnice pro skupiny pracovních exkurzí do FR. Jezdila jsem se zemědělci a co skupina, to jiný obor. Člověk nemůže být nikdy dost připravenej, vždycky tě něco překvapí….jako například dotaz jednoho ovocnáře: jak bojujete proti obaleči jablečnému?
A co teprve plemenáři… v inseminaci krav jsem potom byla jako doma, ale ty začátky…..:-)))
Mí sty mi to připomíná pokračování ˇUčastníků zájezdu.
Tak tohle mě vážně pobavilo ! Nejlepší historky vytvoří sám život.
Ale ty jsi to krásně literárně hodila na papír. Dávám 5 bodíků.
Hezký článek…zavzpomínala jsem si u něj na to, jak jsem jednou dělala průvodkyni třiceti španělům po hradech a zámcích Moravy a Čech. Z čerstvou maturitou ze španělštiny jsem neohroženě vtrhla se svojí skupinou do zámku a byla připravena podat jim vyčerpávající překlad. Průvodkyně začala: „Vítám Vás na zámku Lednice“, tak takhle by to šlo, pomyslela jsem si. Pokračovala: „Na dubové konzoli nad oknem vidíte vycpaninu mořského orla…“ Můj překlad: Nad oknem pták. Moje sebevědomí vzalo za své, ale nakonec jsem to zvládla, i když překlad určitě nebyl vyčerpávající.
Článek mě moc pobavil, takže volám: ještě!!!
Hahaha.
Celou dobu, co jsem četla, jsem se tě chtěla zeptat – to jsou vážně turisti takový…..moulové??? :o))) (v hlavě mi znělo poněkud ostřejší slovíčko :)). Ale po tvé pointě se raději neptám – bůh ví, co bych na zájezdě prováděla já :))).
Tak jsem se zase nahlas smála:-))))…vůbec jsme netušila, jaká možná i nemožná přání je delegát cestovky schopen splnit – vidím, že jsem doposud nechávala jeho potenciál úplně nevyužitý:-))))…a věřím, že z této práce budeš mít v zásobě hodně „veselých příhod z natáčení“…jsou prostě povolání, která to přitahují:-)))….(už delší dobu jsem měla v plánu napsat několik rámcově podobných historek z mojí práce, ale poslední dobou nějak nestíhám…)
Tamino,dávám ti 5 bodíkůů a skvěle se bavím:-))
tak takovou ochotnou delegátku,tu bych chtěla zažít,zatím jsem na ně měla pech:-))dokonce se mi na dovče s dětma v Itáli stalo,že mi lidé ze zájezdu řekli,že bych měla bejt delegátka já,vybojovala jsem pro ně i nemožné,narozdíl od té pravé pověřené pracovnice..ta nevěděla čí je:-))
vidím,že svou práci mělas vždy ráda,máš ten důležitý nadhled a humor!ostatní pak jde samo:-))už tam nepracuješ??!!!:-))
Tamino, koukám, že se nemáš čas nudit 🙂
Mobile Sliding Menu