Indonéská džungle aneb Kdo chce cestovat, musí mít nervy ze železa

Rubrika: Z našich cest

1151099_jungleV létě roku 2002 jsem se svým tehdejším přítelem – nynějším manželem alias Krtkem – podnikla cestu po Asii. Po tříměsíčním putování mj. po Turecku, Sýrii, Thajsku a Malajsii jsme se dostali do Indonésie, kde jsme hodlali využít dvouměsíčního víza k poznávání přírodních a jiných krás této země…

Od kamarádů z Čech jsme se dozvěděli, že Indonésie je perla jihovýchodní Asie s krásnou přírodou – a hlavně – s úžasně příjemnými lidmi.
Už od prvního dne, kdy nás řidič autobusu „natáhl“ na ceně, jsme tušili, že cestování po této zemi nebude jen tak. Další řádky jsou z mého cestovního deníku a navazují na zážitek, kdy jsme poznali, že nás na ostrově Sumatra, v kanceláři, kde se prodávali lístky na dálkové spoje, opět „natáhli“:
„Z Bukittingi jsme měli namířeno autobusem do Jakarty (hlavního města Indonésie). Byli jsme rozhodnuti použít novou metodu – obejít několik autobusových kanceláří a porovnat ceny, a pak si koupit lístek až v autobuse u řidiče. Ale indonézská autobusová mafie nás dostihla. Jakmile jsme nastoupili do autobusu a chtěli si koupit lístky u řidiče (který neuměl ani slovo anglicky), už se k nám přihnal dohazovač z kanceláře, a prý, že si musíme koupit lístky u něj (aby ne, určitě z toho má provize). Nedal se odbýt ani usmlouvat na nižší cenu, takže jsme nakonec z autobusu vystoupili a do Jakarty jsme jeli až druhý den.
Po těchto zkušenostech jsme nakonec koupili lístky u té kanceláře, která nám nabídla nejlepší cenu. To jsme bohužel ještě netušili, že nás okradou zase jiným způsobem. Po čtyřech hodinách čekání na autobus jsme chtěli konečně do něj nastoupit, ale bylo nám řečeno, že to není náš (levný), taky prý sice jede do Jakarty, ale je to lepší třída, tudíž dražší. Jestli s ním chceme jet, musíme si připlatit. Přistoupili jsme na to, protože, kdo ví, kdy by ten „náš“ přijel. Až v autobuse nám došlo, že to určitě lepší třída nebude, vůbec na to totiž nevypadal.
Do Jakarty jsme přijeli až kolem desáté večer, což nás moc nenadchlo, protože informace už byly dávno zavřené a v průvodci ani zmínka o tom, jak se dostat do čtvrtě, kde jsou nejlevnější hotely. Nakonec jsme dali na rady domorodců (což bylo těžké, protože co domorodec, to jiná rada) a nasedli na autobus, který nás tam měl odvézt. Bohužel nás vysadil trochu jinde, takže jsme pak ještě v půl dvanácté bloudili po rozlehlé Jakartě a zkoušeli se zorientovat, což se nakonec díky Krtkovi podařilo.
Další rána přišla, když jsme se konečně doplazili do hotelu a zjistili, že je plný. A zrovna tak druhý a třetí hotel. Nakonec Krtek sehnal jeden volný pokoj za strašných 35 000 rupií (do té doby jsme brali pokoje jen do 15 000 rupií). Rychle jsme se osprchovali (tedy ošplouchli – místo sprchy mají v Indonésii kýbl se studenou vodou a hrnek na polévání) a šli spát.
Ale už za pět minut nás začalo v posteli něco hryzat – štěnice, ty bestie! To už bylo pro dnešek trochu moc. Vzbudili jsme hoteliéra a dožadovali se jiného pokoje. Prý bohužel žádný jiný pokoj není volný, až zítra ráno. Natáhli jsme tedy karimatky na zem. Ráno jsme se přestěhovali do volného pokoje s klimatizací (první a poslední klimatizovaný pokoj na naší cestě) a uhádali slevu za minulou noc. V tomhle pokoji už naštěstí štěnice nebyly.
V Jakartě jsme se definitivně rozhodli podívat se i na Papuu (indonézské části ostrova Guinea). Zjistili jsme ceny letenek a lodního spojení a koupili nakonec lodní lístky ze Surabay do Jayapury a letenky z Jayapury do Wameny, což bylo nejlevnější spojení, které se nabízelo.
Týden času, který jsme měli do odjezdu lodě, jsme strávili v Yogyakartě a v Surabay. Yogyakarta je pěkné turistické městečko se spoustou dobrých restaurací a stánků se suvenýry. Je to také centrum batiky, obchůdky s batikami jsou opravdu na každém rohu (pozn. letošní zemětřesení a erupce sopky Merapi zasáhly právě toto město a nadělaly zde ohromnou spoustu škod). Byli jsme se podívat na Borobudur – známý budhistický chrám z přelomu 8. a 9. stol. a na Prambanan (hinduistický chrám), u kterého se konalo zajímavé představení hinduistického „Rámajána“ baletu.
Poté jsme pokračovali v cestě do Surabay. Ten den jsme si naplánovali jako úspěšný. Bohužel nás právě na cestě do Surabay (ve vlaku) zase okradli – tentokrát o baťůžek, kde byl mj. můj foťák, cestovní průvodce, něco peněz a deníčky z cesty (a taky moje antikoncepce, naštěstí jsem měla další zásobu ve velkém batohu). Průvodce nám začal pekelně chybět už při výstupu z vlaku v Surabay. Naštěstí jsme s trochou štěstí a hlavně díky Krtkově pamatováku našli cestu do hotelu, kde nás opět čekaly naše známé štěnice.
V Surabay jsme nastoupili na loď směr Papua. Tedy, byli jsme spíš vlečeni a vyhozeni do lodi davem, jehož jedinou snahou bylo dostat se co nejdřív na loď a urvat nejlepší místa. První dva dny naší cesty jsme našli domov na palubě a jako správní bezdomovci jsme si žárlivě střežili svoji lavičku. Další den jsme povýšili na lehátka v kajutě, kde spalo a trávilo dny dalších cca padesát lidí.
Šest dní strávených na lodi nebylo tak hrozných jako jídlo, které tu podávali. Taky mi vadila absolutní ztráta soukromí a neohleduplnost lidí k sobě navzájem. Naštěstí nad tím vším převládal dobrý pocit z toho, že se plavíme Tichým oceánem a zanedlouho se ocitneme na Papue mezi křováky.“
A o tom zase až příště.

Napsal/a: Kukačka

Toto taky stojí za přečtení!

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Jak vybrat ty pravé plenky pro novorozené miminko?

Očekávání miminka sebou nese spoustu radosti, ale také rozhodování a nákupů. Jednou z věcí, bez kterých se určitě neobejdete,

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)

  • Jaholko, já když už nemůžu nikam jet, tak si alespoň od kamarádky (pracuje v cestovce) vždycky naberu katalogy – exotické cíle a doma listuju a listuju…

  • Když to tak čtu, připadám si jako strašný pecivál:) Né, že bych nikam nechtěla vyrazit, ale! U nás doma jen ten nadšený cestovatel můj Petr:)… Takže na mě u nás doma zbyla pozice toho rozumnýho a zlýho:), co ho krotí:)… On nemůže projít kolem cestovky, abych nezačal vzdychat, nemůže vidět cestopis, aby se nezačala rozplývat…a HLAVNĚ! Všude chce HNED jet!:)

  • Jé, Katie, to je krásná pozvánka, bohužel teď jsme zadlužený až po uši, tak za rok by to možná bylo reálný. To už teda Cyrískovi bude dva a půl. Uííí, teď vážně nemůžu, kdybys ale něco plánovala ještě za ten rok, dej prosím vědět 🙂

  • Kukačko, co takhle jet v srpnu nebo v září s prckama do Číny? Na dva až tři týdny? Uvažuju o tom, že tam vyrazím bez miláčka a byla bych u táty v Pekingu. Jestli Cyrískovi nebudou ještě dva, měl by letenku zadara, jen letištní poplatky a dospělácká letenka se pořídí do 30 tis.

  • Ahoj,všechny,tak pokračování už se píše.
    Katie,je fakt, že teď s dětmi je případné cestování už úplně o něčem jiném, a taky, člověk stárne 🙂 a do takového dobrodružství začíná ztrácet odvahu nebo chuť. Chromle, nějaké fotky mám, ale pak mi právě v té Indonésii ukradli foťák, takže to nejlepší (Borobudur, hinduistický balet) zůstalo tam a zbytek už jsem neměla šanci nafotit. To mě mrzelo asi nejvíc 🙁

  • Jsem zaskočená, kolik cestovatelek už znám.:-) Kukačko, už se těším na pokračování, s chutí si počtu a lehounce zazávidím, že na takové dobrodružství nemám odvahu.
    Nemáš i nějaké fotky ke zveřejnění? Já myslím, že by je tam Petra ráda dodala. A já bych si je ještě raději prohlídla:-))))

  • Tak koukám, jak se tu rozmáhají cestopisy:-)…zase jedno hezké počtení o krajích, kam se možná podívám v důchodu až bude potomstvo odrostlé:-)))…těším se na pokračování!!!

  • Ahoj Kukačko, s chutí jsem si tvůj článek přečetla. V těchto místech (kromě Turecka) jsem nikdy nebyla a asi ani nikdy nebudu (i když nikdy neříkej nikdy) a tak je to pro mně moc zajímavý. Co se týče hmyzu, tak se štěnicema jsem se díky bohu nikdy nesetkala, zato švábů jsem si při svých cestách užila nepočítaně. Ani ve snu mě nenapadlo, jakých neuvěřitelných rozměrů může takový šváb dosáhnout! Zdravím a těším se na pokračování tvého cestovního deníku.

  • Kukačko, jak já ti ty štěnice závidím! Můj miláček na takhle dobrodružné cestování není a teď s dětmi to už vůbec nepřipadá v úvahu, jet někam naslepo, jestli bude nebo nebude volný hotel a jaký, jestli pojedu tímhle autobusem nebo dalším…
    Tak rychle napiš pokračování, ať si o tom alespoň přečtu!
    Mimochodem – táta byl na Ukrajině, a když se vrátil, vyprávěl, že v hotelu stála postel v nádobkách s vodou. Proč, to mu scvaklo až v noci, když na podlaze slyšel podezřelé škrábání hmyzích nožiček:-)))

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist