Dvacet let… v životě dítěte nepředstavitelně dlouhá doba, v očích starce kousek mládí… Dům přestává být novostavbou a smrk vyroste o hodně pater…
Dvacet let = dvacet jar, lét, podzimů, zim anebo 20 letních prázdnin… a právě o těch bych vám ráda napsala…
Spousta lidí pokyvuje hlavou a říká, jak můžou děti jezdit 20 let na stejné místo? Ovšem neuvědomují si, že ti, kteří tam jezdí celou tu dobu už dávno nejsou dětmi. Je nás pár, kteří jsme překonali celý ten čas… troufám si tvrdit, že jsme přesně tři mého věku + hlavní vedoucí, který to úžasné místo pro nás objevil. Jinak se osazenstvo cca po pětiletkách mění, děti přichází, odchází, jen to místo zůstává.
Chtěla jsem psát o dvaceti letech, ovšem má to jeden háček. Při přemýšlení o tomto článku jsem si uvědomila, že já jsem v Tatrách vlastně nebyla z 19 prázdnin devatenáctkrát, ale jen osmnáctkrát. V porevoluční době jsem se totiž stala jednou z „vyvolených“ a zúčastnila jsem se výměnného tábora ve Švýcarsku. Škoda, …chtěla jsem vám napsat, že pojedu do Tater již podvacáté.
Dvacátý rok se těším už od jara, až vytáhnem pohorky a vyrazíme. Na Štrbské pleso. Na Popradské pleso. Do Važecké jaskyně. Na Teryho chatu. Na vodopád Skok. Do Tatranské Lomnice. Na Koprovský štít nebo na Rysy. Na Ostrvu nebo na cintorín, kde jsou pomníčky obětí Tater. K Batizovskému plesu nebo jen tak na houby do krásných lesů… Je vůbec místo, kde jsem ještě za tu dobu nebyla? Je to s podivem, ale najdou se i taková:o) Nikdy jsem nebyla statný vysokohorský turista, který zvládne všechno, všude byl a všechno zná. Na spoustu vrcholů se dívám jen zdola a říkám si – no tak to bych opravdu jít nechtěla :o)) Jediné, co vím, je to, že Tatry mě provázejí značnou částí mého života. Jinak je totiž vidí osmileté dítě, které musí ráno za rosy vstávat a celý den se plahočit po kamenech. Jinak je vidí dospívající rádce družiny, který musí za rosy vstávat, zburcovat své svěřence a pak je celý den popohánět přes kameny. A jinak je vidí mladá matka, která se s krosničkou na zádech se spícím prckem nostalgicky vrací na místa, kde prožila první lásky, se slzama v očích sedávala s kytarou u ohně a v potu tváře vařila knedlíky pro 50 hladových krků.
Ale tábor samozřejmě nejsou jen túry. Je to hlavně o „táborovém životě“, pro některé o přežití:o). Je to 14 dní plných práce, her, soutěží, výletů a hlavně času stráveného s kamarády. Pro vedoucí je to velká zodpovědnost za děti, program, počasí. Zpětně musím říct, že jsem tam byla vícekrát jako vedoucí než jako účastník tábora. Spoustu věcí mě ta divočina tam naučila a i ty negativní zážitky jsou už dnes k smíchu…
Zažila jsem Tatry zalité sluncem, propršených 14 dní s hrozící evakuací tábora, sníh, déšť, duhu, kroupy, +35 stupňů na sluníčku i -2 v noci a říkám si, co mě tam ještě čeká? Co vlastně ještě pořád hledám na stejném místě? Nevím. Chtěla jsem vám o tom napsat, ale asi si budu muset počkat na ten jubilejní dvacátý rok, abych to zjistila… A pokud to nezjistím po dvacáté, určitě to zjistím po dvacáté páté… protože už teď je mi jasné, že Janička bude asi mít nové pohorky… Minulý týden jsem nám totiž opět rezervovala ubytování v naší oblíbené vesničce.
Napsal/a: Pavlinkav
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (16 vyjádření)
Zpřístupněné Demanovky jsou dvě, takže jsme naštěstí u konce ;o) :oDD
Pavlinkav, tak to je milé. Co těhu, to jedna jeskyně. :-))
Kolik že těch dětiček plánuješ? :-))
Peťko, s těma vzdálenostma to máš těžko ;o) My zás neznáme Váš kraj, ani v Krkonoších jsem v životě nebyla… Snad nám to vyjde pak s druhým prckem, „hubou“ už se tam chystáme dlouho…
Demanovskou ladovou jsem šlapala před pěti lety s Jájou v bříšku, taky v sedmém měsíci, tak jsem ty dvě jeskyně mezi děti hezky podělila :oDD
Pavlínko, myslím, že k detektivní kanceláři mám daleko. 🙂
Ale opravdu vám závidím tu 3hodinovou jízdu do Tater. Já je mít takto blízko, jsem tam každou volnou chvilku. Ale pak by to možná nebylo takové „kouzlo“, jako, když se tam dostanu jednou za 2 roky. 🙂
Demänovská jeskyně je dle mého nejkrásnější, co jsem viděla. Byli jsme i vedle v Demänovské ledové, taky krásná.
Tak snad se v horovkách malé dobře šlapalo. 🙂
Peťko, ty jsi fakt detektiv! Já to tvrdím pořád! ;o)
Takže popořádku – ano, jak Petra prozradila, v sobotu jsme vyrazili, před chvílí jsme se vrátili. Naše srdeční vesnička je na přelomu Vysokých a Nízkých Tater – Važec. Kousek před Tatr.Štrbou.
Loni jsme díky Chorvatsku poprvé Tatry vynechali, takže jsme letos mrkali, co je za dva roky nového :o)
Letos jsme poprvé s malou byli pod stanem. Já to přežila ;o), Jája je absolutně nadšená a nechtěla jet domů…
Nepořádali jsme díky mému pokročilému stavu žádné túry, „dali“ jsme jen Štrbské pleso a Demenovskou jaskyňu slobody (úúúúžasná, ale nikdo mě předem nevaroval, že je tam přes 900 schodů :oDDD ) Zbytek dnů jsme „proflákali“ v táboře (původní účel výpravy – můj otec byl pomáhat stavět skautský tábor, kam jsem těch 20 let jezdila).
Jsem vyřízená, nohy mám uchozené, ale užili jsme si to, byla pohoda, potkali jsme spoustu lidí, které vidíme opravdu pomalu už jen jednou ročně v Tatrách… a vidíš, co dělám po návratu – normální závislák :oD
A jak si čtu svou větu o tom, že Janička bude mít nové pohorky – tak vylezla po třech hodinách jízdy z auta a povídá – Mamí, do tábora si ale obuju ty horovky, ne? (Takže už asi nikdy nebudem chodit v pohorkách :o), horovky jsou na chození lepší!)
No jasně, že? Kde jinde! 🙂
(Ale fakt jsem to nevěděla, náhoda, že mi přišel pod oko tento článek)
Peťko, od soboty je Pavlinkav v Tatrách :-))
Pavlínko, narazila jsem na tento tvůj straší článek a nedá mi to se nezeptat.
Kam jedete letos na dovolenou? 🙂 Asi tuším, co napíšeš, ale stejně. 🙂
A prozradíš to „vaše“ nej místečko, kde leží ona vesnička, kam se tak rádi vracíte?
PAvli uplně mi naskočili vzpomínky na moje tábory, sice nebyly v Tatrách ale kousek od Jemnice a taky je to už 23 let co sem tam byla poprvé jako špuntík s maminkou ještě za podpory slavného ROH na předtáborovém úklidu, mamča se činila a já lítala po lesích a ztrácela botky a občas i trika. Pak sem tam jezdila už jako samostatná jednotka dalších 10 let než mě omráčila puberta. No už vím kam asi zamíří moje výlety s mojím prcínkem až trochu odroste a bude čichat přírodu jako já. Hezké jaro všem
Ano, původně to asi bylo pro oběti Tater a těch je tam asi většina, ale mají tam pomníčky i Češi a Slováci zahynulí jinde…Každopádně je to zajímavé místo. I když smutné.
Taky Tatry miluju. Nedovedu si představit jiné místo, kam bych byla schopná stále jezdit, než právě Vysoké Tatry 🙂
Jen tam nejezdím každý rok. Asi by pro mě bylo horší koukat na ty hory zespodu, když na ně nemůžu vylézt (s bříškem nebo s maličkým mrnětem). Už pár let si s mužem plánujeme, kdy se tam zase pojedeme podívat. Odhaduji to tak za dva roky, až bude Peťka trochu použitelná 🙂
Pavlínko, na tom symbolickém cintoríně jsou ale lidé zahynulí i v jiných horách, ne? Teď si nejsem úplně jistá….
Tamino, tábor už bývá beze mně, naposledy jsem tam byla jako vedoucí před 3 lety. Od dob břicha (r.2005) už tam jezdíme s manželem „soukromě“ a hlavně ne pod stan – v 7. měsíci jsem uznala, že by to nebylo ve spacáku zrovna nejpohodlnější a s Jájinou ještě nemám pod stan tu odvahu – celou noc spí vyjímečně, je schopná mi vylézt i ze spacáku (vyzkoušeno:o)), takže si zařizujem nějaký privat a do tábora se chodíme jen kouknout (nostalgicky).
Jsem ráda, že nejsem jediný šílenec, který pořád jezdí na stejné místo:o)) Mému muži zas učarovala Šumava, takže v letos v létě budem jezdit východ-západ:o)) Máme to na tu Šumavu dokonce dál než do Tater:o)
Pomněnko, doufám, že se vám výlet vydaří i s Marečkem, pocity před odjezdem mívám stejné (asi jako každá matka:o))
Tak ať se nám ty dovolené holky všem vydaří!
Ahoj.
Tatry…………….moje srdeční záležitost. Moje mamka odtamtud pochází, a tak jsme tam bývali často, ne jen o prázdninách. Přesně, jak píšeš – první lásky, výlety do Tater (i když určitě nemám projdeno to, co ty, nějak moc rychle jsem přerostla z puberťačky vyrážející na túry s kamarády v manželku, která má děti, ale až odrostou, už teď s manželem plánujeme, kam vyrazíme).
Zrovna dneska odjíždíme, poprvé s Marečkem – a já jsem si zrovna ráno vzpomněla, jak jsem ještě před 8 lety měla od rána motýly v břiše a byla jsem plná očekávání, co mi pobyt tam přinese nového. Teď jsem spíš nervózní, jestli děti budou opravdu spát, když jedeme na noc, jestli silnice nebudou moc namrzlé a něco se nepřihodí….. Prostě žena matka to cítí jinak, než puberťačka, jinak, než dítě, ale stejně ráda se tam budu vracet nadosmrti…
Pavlo, já si to Místo, o kterém píšeš, takto představuju a už tak deset let se hrozně těším, až někdy vyrazíme na Slovensko, někam do Tater, k plesům a já se nadechnu a protáhnu a uvidím to nebe a ty mraky a nadechnu se vzduchu a bude tam i trošku zima a bude to nádhera!:-) Tak tě úplně chápu! Zatím jsem byla na Slovensku je v Blavě a s 3 pidišpuntama to nechávám ještě trochu uležet. No, třeba až se najde nějaká hodná švagrová, co špunty pohlídá…
Pavlínko,jak ti rozumím, nejsi jediná… my zas celá léta jezdili a jezdíme na chalupu u Kyjova – jako děti k babičce, jako dospělí na vlastní chalupu, s dětmi to vlastně taky byla vždycky jediná pořádná dovolená… a také je tam ještě dost míst, která neznám, kde jsem nebyla… A taky mě to táhne tam, kde jsme trávili dovolenou s rodiči nebo kde jsem byla později s přáteli a bylo nám tam skvěle v té bezstarostnosti mládí :)… Krásné a přesné! 🙂
Ahoj Pavlínko, tak tohle celkem chápu, já mám taky svoje zamilovaná místa, kam se strašně ráda vracím a připadám si tam jak doma. Já takhle miluju řeku Berounku. Sjížděla jsem ji každý rok pravidelně s kamarádkou a byla to vždycky nádhera…. Teď mě spíš táhnou místa, kde jsem ještě nebyla, ale tobě přeju, ať se ti v Tatrách po devatenácté líbí opět stejně jako poprvé 🙂 A ať se vám tábor vydaří !!!
Mobile Sliding Menu