Cestování s Domčem, aneb kdo víc vydrží

Po narození našeho Dominika bylo jakékoliv cestování veliký risk a nápor na nervy. Už tím uvázáním do sedačky v autě jsem si dovolila hodně, a tak nám to začal dávat hodně hlasitě najevo. Jízda do 20 min  se dala zvládnout s tím, že jsem se vzdala volantu a synovi strkala neúnavně dudlík, který zase hodně rychle plival ven.

Střídání zásoby hraček jsem občas nestíhala, ještě že miminko leželo proti směru jízdy, směrem od řidiče, jinak by byl ohrožen házením všech hraček.
Nejvíce jsme byli odkázání přece jenom na vlak, ale ani tam to neprobíhalo v klidu. No proč by také, když tam zase musel ležet v kočárku. A i to byl dopravní prostředek, který ze srdce nenáviděl a pokud nespal, tak jízdu prořval.
Postupem času, jak rostl, a protože díky bydlení na vesnici jsme byli na vlak a auto odkázáni, si na cestování zvykl. To, že nyní je jízda vlakem spíše komedie, že baví a obtěžuje okolní spolucestující, se nemá cenu ani rozepisovat. Za jeho komentáře jsem někdy červená až na druhém konci těla. Nejraději s ním cestuji autem, dokonce již naším neustálým tréninkem vydrží jízdu asi kolem hodiny a to bez toho, že bych mu dělala asistenci, dokonce i mohu řídit. Jen musí mít uzamčené dveře pojistkou, aby za jízdy nevystupoval a ještě by potřeboval bezpečnostní pojistku, aby si nemohl odepnout za jízdy pásy. Naposledy se za jízdy odepnul a chtěl, ať ho znovu zapnu a to je pak docela legrace při rychlosti 100km/h, najít rychle vhodné místo k zastavení a raracha zase uvázat. Protože nejsem Saxána a od volantu na něj nedosáhnu. Pro jistotu, abych viděla, co mi zase vyvádí a neohrožovala sebe ani nikoho okolo svým otáčením, mám na skle takové malé přídavné zrdcátko.
Přece jen na delší trasy si s ním sama netroufám, a tak cestujeme hlavně vlakem už z důvodu WC. Na loňskou dovolenou, kdy jsme jeli půl dne vlakem, asi vzpomínají nejvíce spolucestující. Přišli o sušenky, naše nebyly to pravé a díky Dominikovo dotazům asi byli rádi, že vystupují.
Také jsme cestovali jednou z vesnice do vedlejší vesnice autobusem a stydím se ještě nyní. Po nástupu jsme se usadili za starší paní v šátku a náš Dominik na celý autobus povídá. „Ta paní je čarodějnice?“ No v tu chvíli bych se nejraději zahrabala, ale byl zvyklý na pohádky a figurky, kde jsou čarodějnice v šátku.
Takže pokud jste někdy potkali řvoucí auto, nebo otravného kluka ve vlaku, tak jsme to byli my a omlouvám se už předem.